Milí přátelé,
blíží se Vánoce. Jistě od nás očekáváte slova „Naděje“ ve světě zmítaném tolika konflikty: válka ve Svaté zemi – kéž Bůh dá, aby bylo nastalé příměří trvalé –, kde žijí také naši bratři v klášteře Latroun; válka na Ukrajině a v Rusku, kde máme přátele; islamistické pronásledování v Burkině Faso, v zemi drahé našemu otci převorovi, obrovská Čína…, seznam je dlouhý.
Před několika dny jsme naslouchali slovům plným naděje. Rád bych se s vámi o ně podělil. Dom Erik Varden nás v polovině listopadu provedl každoročními exerciciemi. Když mnich mluví k mnichům, rozeznívají se melodie, které vytvářejí hlubokou harmonii pramenící z našeho společného povolání. Dom Erik se narodil v Norsku, byl pokřtěn v luteránské církvi, v devatenácti letech se v Anglii stal katolíkem, poté mnichem a nakonec opatem opatství Mount-Saint Bernard. Je tedy naším bratrem. Před pěti lety mu Svatý otec svěřil diecézi Trondheim. Vrátil se tedy do své země jako biskup. Právě od něj jsme přijali slova naděje, které se vás mohou dotknout stejně, jako zasáhla nás.
V době reformace katolická víra v Norsku prakticky vymizela. V devadesátých letech minulého století byla katolíků jen nepatrná hrstka: třicet tisíc na čtyři miliony obyvatel! Když se biskup Varden ujal své diecéze, která je velká jako celá Česká republika, měl k dispozici jen dva norské kněze a několik cizinců, kteří jim pomáhali. Dom Erik nám řekl: „Zdá se mi, že jsme změnili dobu. Vstupujeme do nové periody, kterou bych nazval obdobím „postsekularizace“. Prázdnota ateismu neposkytla našim současníkům nic solidního. Vzbudila však očekávání. Objevuji u mladých lidí touhu, novou otevřenost, duchovní žízeň – je na nás, abychom ji hlásáním evangelia naplnili.“ Ve skutečnosti je nyní v Norsku díky imigraci a četným konverzím asi dvě stě padesát tisíc katolíků sto třiceti různých národností. Jeho diecéze má aktuálně patnáct kněží a dva seminaristy. Dva kláštery našeho řádu, sestry z Tautra a bratři z Munkeby, podporují tuto nenápadnou obnovu svými modlitbami.
Bylo by nesmyslné vkládat do této zprávy byť jen náznak triumfalismu, který by znehodnotil Boží dary. Když jsem na konci exercicií děkoval právě za slova plná naděje, Dom Erik nadšeně reagoval: „Máme co dělat! Bůh od nás něco očekává!“ Je to pravda. To je náš ukazatel, máme VĚŘIT. V temnotě, kterou lidstvo šíří, není nic definitivního; díky Božímu působení se vše může znovu rozzářit. Toto je mé poselství pro vás k letošním Vánocům. Přítomnost relikvií svatého Tomáše Akvinského, o níž jsem se zmínil v minulém dopise a kterou zachycují přiložené fotografie, zanechala v tomto směru v našem společenství hlubokou stopu.
A co ekonomika? Procházíme obdobím „vyhublých krav“, ale úsilím bratří, které je podporováno Prozřetelností, si dokážeme vydělat vlastní prací na to, co potřebujeme ke každodennímu životu. Koncem minulého měsíce jsme obdrželi dva dary: jeden z Holandska, země našeho bratra Frederika, druhý z Francie. Těmto přátelům Nového Dvora, kteří nám před svým návratem k Otci prokázali velkou laskavost a se kterými jsme tak úzce spojeni, patří naše srdečné modlitby: ať odpočívají v pokoji! Tyto odkazy nám umožňují pokračovat v udržování kláštera v jeho nejnaléhavějších místech.
Zima je tady. S příchodem noci se světlo měsíce a hvězd odráží na neposkvrněné sněhové pokrývce, která obklopuje náš klášter a chrání spánek bratří. Jistě víte, že se za vás mniši modlí. Ale napadá vás někdy, že také mniši potřebují vaše modlitby?
S naší upřímnou vděčností,
Br. M.-Samuel, opat z Nového Dvora
publikováno: 15. 12. 2024
