Je to poněkud problematické výročí, a navíc se na něm pomalu usazuje prach zapomnění. V regionu, jehož se týká, se přitom dlouhá léta slavilo jako datum osvobození. Ale už tehdy to nebylo jednoznačné, a není ani teď.
Před osmdesáti lety vstoupila sovětská vojska do Užhorodu, nyní hlavního města Zakarpatské oblasti Ukrajiny, tehdy obsazené Maďarskem, předtím součásti Československé republiky. Stalo se tak v pátek 27. října 1944. Válka trvala pak ještě více než půl roku, nicméně východní cíp (někdejší) Československé republiky, a s ním i Podkarpatsko, byl už osvobozen. Jenže v prvních týdnech nebylo jasné, v čí prospěch tu operují sovětské ozbrojené síly a jak to s územím pod Karpaty bude dál.
Ale brzy se vyjasnilo. Ačkoliv Kreml ještě několik týdnů předtím ujišťoval československé představitele, že náš stát bude obnoven v předválečných hranicích, nestalo se tak. Naplnila se vůle a moc silnějšího.
Historik Jindřich Marek v této souvislosti nedávno připomněl (v stati věnované těmto dějinným událostem) legendárního rusínského zbojníka Nikolu Šuhaje a poznamenal, že „třiadvacet let po jeho smrti ho v objemu loupeží suverénně trumfla parta soudruhů z Moskvy. Uloupila celou zemi.“
Sovětská moc začala velmi brzy úřadovat. Spolu s místními komunisty a dalšími přisluhovači zorganizovala už na 26. listopad v Mukačevu takzvaný „sjezd národních výborů“. Zdánlivě na to stačil pouhý měsíc, ale až tak neuvěřitelné to není; nejen tato akce, ale celé převzetí moci Sověty se připravovalo dávno předtím. Na mukačevském shromáždění, jehož účastníky nikdo nezvolil ani nepověřil, byla proklamována „vůle podkarpatského lidu“: připojit region k Sovětskému svazu. A po léta se to vydávalo za regulérní lidové hlasování.
Zástupci československé vlády, kteří na Podkarpatskou Rus přijeli jako na své území, aby převzali správu regionu, byli vykázáni z Užhorodu do Chustu a poté vůbec ze země.
Podkarpatsko bylo urychleně přejmenované na Zakarpatskou Ukrajinu. Výrazně se zhoršilo zásobování, rabovalo se a kradlo, a hlavně se začalo zatýkat. A to hned po vstupu vojsk, ještě předtím, než se Podkarpatsko oficiálně připojilo k Sovětskému svazu. NKVD – sovětská státní bezpečnost, měla patrně připravené rozsáhlé seznamy lidí, kteří se politicky „zkompromitovali“ buď v době Československa, nebo za maďarské okupace. Současně byly mnoha osobám doručeny obsílky, aby se hlásily na komisařství (možná to byl jiný sovětský úřad). Už je nepustili domů, ale houfně hnali pěšky do narychlo zřízených lágrů ve Svaljavě i na další místa, a později dál do sovětských gulagů. Vesměs šlo o místní příslušníky rusínské a maďarské inteligence. Mimochodem, podobně to Sověti udělali o několik let dřív v pobaltských republikách, s podobným záměrem zabíjeli Poláky v Katyni, likvidaci elit plánovali i na Ukrajině.
Zatýkání a nezákonné represe pokračovaly i později, například vůči řeckokatolickým kněžím, kteří odmítli podepsat přestup k pravoslavné církvi. Řeckokatolického biskupa Teodora Romžu sovětská bezpečnost rovnou zavraždila. (Rolu 2001 jej papež Jan Pavel II. blahořečil.)
Co se dělo v dané době v horních patrech politiky, aby se Podkarpatsko stalo oficiálně součástí Sovětského svazu, to se lze dočíst v historických studiích. (Například v textech rusínského historika Ivana Popa, který našel útočiště v Česku a publikoval tu řadu prací.) Je nesporné, že cena, kterou Československo zaplatilo za osvobození, byla neúměrně vysoká, a hlavně zcela mimo právo a spravedlnost, Především proto, že nikdo se občanů Podkarpatska neptal, pod jakou vládou chtějí žít. O neústavnosti celého procesu nemluvě. V důsledku laxního přístupu – nebo lhostejnosti? – tehdejších vrcholných představitelů československého státu byli proti své vůli prodáni, škrtem několika podpisů připraveni o možnost volby, zda chtějí žít dál v československém státě.
Téměř milion lidí bylo svévolně zbaveno československého občanství! Pravda, řadě z nich se sice posléze podařilo přesídlit na území republiky, ale pokud tak učinili, museli opustit rodnou zemi.
Před časem se o tom zasvěceně, a hlavně kriticky k tehdejším domácím politikům hovořilo i na Večírku pořádaném redakcí Přítomnosti.
Podkarpatsko jako válečná kořist mocného státu – to je poučný a aktuální kus dějin. Neboť za našimi humny imperialistický agresor zase někoho „osvobozuje“…
publikováno: 16. 12. 2024
