Od ledna do prosince: České filmy roku 2024, které stojí za to vidět

Podle diváků i kritiků jsou největšími filmovými propadáky letošního roku americké filmy Megalopolis Francise Forda Coppoly a Joker 2: Folie à Deux Todda Phillipse. Je to docela smutné, protože pro Coppolu, uznávaného filmového tvůrce, to byl životní projekt, který si sám financoval a prodal kvůli němu část majetku. Od Jokera 2 se propad nečekal, vždyť první krimipříběh zkrachovalého komedianta, který přišel do kin před pěti lety, byl úspěšný a získal řadu prestižních cen. O nejlepších světových filmových dílech roku budou rozhodovat poroty za pár týdnů, nejdřív při udělování Zlatých glóbů, posléze Oscarů.

Světovými „propadáky“ uvádím malý přehled českých filmových úspěchů roku 2024 trochu kvůli kontrastu.

Tyhle starosti s krachem velkofilmů u nás totiž až tak moc nehrozí, protože – až na malé výjimky – extrémně nákladné a délkou rozmáchlé velkofilmy s potenciálem propadu naštěstí nemáme.

Troufám si však říct, že jeden velkofilm v uplynulém roce přece jen vznikl, ale takové kvality, že na něj můžeme být hrdí. Mám samozřejmě na mysli Vlny Jiřího Mádla. Dalo jim „hlas“. tj. koupilo si vstupenko do kina, do Vánoc už přes milion diváků v Česku i na Slovensku. Film byl recenzenty důkladně změřen, zvážen a shledán výtečným, těžko už lze ke kvalitě něco podstatného dodat. Leda poznatek, že autorovi a ve výsledku nám divákům se vyplatilo, že vznikal poměrně dlouho; autor přetavil osobní zaujetí nevšedním a závažným tématem (které si ovšem sám objevil) do napínavého, poutavého příběhu a věnoval projektu důkladnou a poctivou přípravu. Vlny právě postoupily do užšího výběru kandidátů na Oscara za nejlepší zahraniční film. Bylo by jistě skvělé, kdyby sošku získaly, ale důležitější je, že takový film máme v našem národním portfoliu. Je to velký tvůrčí úspěch (nejen) uplynulého roku.

Jako další pozitivní rys tohoto období lze vnímat projekty, jejichž autory jsou debutanti. Jejich snímky přinesly nové pohledy na současný život a problémy, s nimiž se potýkají jednotlivci i rodinná společenství. A také nové inspirativní impulzy. V případě nejvýraznějších snímků jde o záběr vzácně hluboký a niterný.

Mord Adama Martince, drama s prvky hořké komedie, zachycuje přetopený rodinný kotel, kde doutnají nevyřčené, ale zraňující konflikty. Obětí zabijačky, na kterou se sjedou téměř všichni členové rodiny, není pouze k smrti odsouzený pašík, ale svým způsobem i lidé hemžící se kolem jeho rituální popravy. Autorův přístup k realitě trochu připomíná formanovsko-papouškovské vidění mikrosvěta. ale Martinec rozhodně neopisuje někdejší novou vlnu, má s ní pouze spřízněné vidění.

Půvabný debut Martina Pavla Repky Od marca do mája jsme zmiňovali nedávno; i po týdnech, jež uplynuly od prvního zhlédnutí, mi zůstává v duši příjemně pohodový pocit ze zvláštně ztišeného intimního příběhu o rodinné sounáležitosti. Žádná velká slova, tím méně výkřiky, „jen“ bezpečné vědomí: stojí za to, být spolu.

Je příznačné, že jde o autorské filmy podle vlastních scénářů a oba začínající režiséři čerpali inspiraci z vlastních rodin.

Vlny ani nadějné debuty by však neměly „spláchnout“ příznivý dojem z dalších hraných filmů roku 2024. Pozornost si zaslouží například Sucho Bohdana Slámy. Ve vypjatém dramatu o střetu dvou rodin s odlišnými životními přístupy a vztahy k přírodě se tu autor působivě vyjadřuje k závažným ekologickým problémům. Nelze pominout ani Rok vdovy Veroniky Liškové, ostatně rovněž debutantky v hraném filmu. Dosud natočila hodnotné dokumenty (Danielův svět, Návštěvníci), v prvním hraném snímku se věnuje nelehkému údělu vdovy po náhle zemřelém manželovi, což jí působí emocionální i sociální problémy. Není náhoda, že kolem tématu filmu vznikla aktuální televizní diskuse o problémech žen v mladém či středním věku podobně postižených.

Nelze ani v krátké bilanci pominout filmové dokumenty roku 2024. Obecně můžu říct, že nejkvalitnější z nich – a těch byla i letos celá řada! – mají mimořádnou sílu a naléhavost. Za připomenutí určitě stojí vynikající dokument Petra Jančárka Tady Havel, slyšíte mě?, který s empatií i taktem zachytil poslední období života Václava Havla. Nebo originálně a dramaturgicko-střihačsky skvěle zpracovaný životopis fotografky Libuše Jarcovjákové s názvem Ještě nejsem, kým chci být. Klára Tasovská jen sestavila výhradně z fotografií protagonistky. Podle mě jde o nejnápaditější dokument roku. Snímek Architektura ČSSR 58–89 Jana Zajíčka dokázal obsažně a zajímavě povyprávět zejména o brutalistní architektuře v našich zemích.

Z animovaných filmů by to o dvě koňské délky vyhrál loutkový snímek Život k sežrání Kristiny Dufkové. Nápaditý scénář, nepostrádající obratně skrytý výchovný záměr, má humor podpořené výtvarným pojetím loutek a kvalitní animací. Těsně za ním dobíhá Velký pán, rovněž loutkový, navíc s přiznanými vodícími lanky. Autorský tým v čele s režisérem Radkem Beranem zde pokračuje v příběhu Malého pána z r. 2015; je ovšem akčnější, má větší spád i obsah směřující k dnešku: nenásilně upozorňuje na agresivitu moderních technologií. Umělá inteligence tu ale zaplaťpánbůh ještě nedostala roli.

Uplynulý rok naznačil slušnou kondici českého filmu. Nebyl chudý, leda na velké propadáky. A pokud jde o malé? Však i žánr takzvaných „romantických komedií“, ať jsou zdařilé, nebo nikoliv, má u nás tradičně své početné diváky. Vlastně je to taky dobře, ne?