Osobností letošního roku je podle redakce Přítomnosti ALEXEJ NAVALNYJ. Svou opoziční roli vytrvalého odpůrce Putinova režimu bral vážně a naplno až do své únorové smrti v ruském vězení. Současný ruský režim faktickou likvidací Navalného jen potvrdil svou krutou a zrůdnou autoritářskou povahu. Jako kontrapunkt k Navalnému se proto téměř automaticky objevují politici jako Donald Trump či Robert Fico, kteří s autoritářskou siláckou rétorikou hrají nebezpečnou hru uvnitř demokracie.
Rok co rok celý svět čeká, kdo že se stane osobností roku amerického časopisu Time, a přistane tak na titulní straně tohoto stále ještě prestižního média. Volba „Osobnosti roku“, jež se stala hlavní ikonou časopisu, tu probíhá skoro sto let. Od roku 1927 se na titul podruhé vrátili jen velmi vybraní jedinci: Stalin, Churchill, Roosevelt, Marshall (ano, americký generál a později ministr zahraničí, který dal jméno plánu na poválečnou obnovu Evropy), Gorbačov a částečně i Nixon, jakkoliv ten podruhé se svým zahraničněpolitickým stínem Kissingerem (dějiny jejich stínování nakonec spíše obrátily).
Letos se podruhé na titul Timu jako osobnost roku dostal budoucí prezident USA Donald Trump. Je to vlastně tradice; když někdo vyhraje americké prezidentské volby, míří na titulní stranu Timu. Loni se nevolilo, a tak tam byla Taylor Swiftová. Před ní ukrajinský prezident Zelenskyj a s ním celý ukrajinský lid, ale i Elon Musk, a ještě dříve Joe Biden s Kamalou Harrisovou (v r. 2020, kdy vyhráli volby) nebo Greta Thunbergová. I díky globální popularitě ankety časopisu Time už jistě není třeba dodávat, kdo je kdo.
Trochu stereotypní prezidentská volba není letos úplně spravedlivá. Trumpův showbyznysový výkon je jistě působivý, pomineme-li, za jakou cenu se letos v Americe vyhrávalo a jak laciná hra s publikem se ve všech těch obřích slibech hrála. Jako by Time zapomněl na principy a na opravdové hrdiny.
Pro časopis Přítomnost je Osobností roku 2024 někdo úplně jiný, a v tomto případě platí slova s plnou silou. Toto označení a globální vyznamenání si dle našeho mínění má odnést Alexej Navalnyj. Lídr ruské opozice trval na své svobodě a právu na kritický projev vůči moci tváří tvář brutalitě Putinova násilného mocenského stroje, který se neštítil svého globálně uznávaného kritika zabít. Navalnyj a jeho oběť nesmí být zapomenuti, má-li se uchovat naděje na to, že se v Rusku někdy něco změní k lepšímu a ruská společnost přestane žít v sevření svého bludu o velkém impériu vyvoleného národa a o nespravedlivém Západu, který ruskou říši ohrožuje.
Putin bude dál zneužívat moc, dokud mu v tom budou pomáhat evropští politici, toužící po podobné putinovské dominanci ve své zemi. Slovenský premiér Robert Fico si v rámci oportunní hry na všechny strany nechává otevřené dveře i do předpokojů Kremlu, jako by z dějin vlastní země nevěděl, že s Ruskem se nedá spolupracovat, malá země jako Slovensko mu může pouze sloužit. Místo sebevědomé hrdosti nastupuje podlézavá devótnost vůči Rusku a sprostota vůči všem, kdo se takové samolibosti moci, projevované stejně bezohledně i v jiných oblastech vládnutí, otevřeně staví.
Moc ve Ficových rukách pervertuje do kremelských otoček i v přístupu k médiím, ke svobodě slova a politické pravdě, kterou v demokracii nediktují vítězové voleb, nýbrž se hledá v napětí různých názorů. Ne tak ve ficovské verzi pseudemokracie, v níž se vítěz voleb cítí jako majitel samoděržaví.
Lidí jako je Alexej Navalnyj bohužel ubývá, vládců Ficových sklonů a pružného charakteru naopak nebezpečně přibývá, nejen v ruské či slovenské politice.
A proto – nezapomínejme na Navalného!
publikováno: 30. 12. 2024
