Každá generace potřebuje „nové zrození svobody“, tvrdí zpěvák kapely U2 Bono, a současný svět tíhnoucí k autoritářství poskytuje dostatek příležitostí, kde zabojovat. Jsou ale i méně viditelná „bojiště“, kde se dá pro svobodu slušně a efektivně zapracovat.
Ve svém novoročním textu pro washingtonský magazín The Atlantic píše zpěvák irské kapely U2 Bono o svobodě, pochopitelně také o rockové hudbě, kde se o svobodě zpívá možná ještě častěji než o lásce. Neštěstí nesvobody je zjevně horší než nešťastná láska. Z Bonova textu je cítit jisté chvilkové zklamání z toho, že se lidstvo v globálním světě na cestě ke svobodě jaksi zadrhlo a místo osvobozování sebe a každého z nás se velmi snadno vydává k novému otroctví.
Bono přemýšlí o svobodě v intencích kritického popisu slavné knihy Ericha Fromma Útěk před svobodou, kde je svoboda chápána jako emancipace od všemožných vnějších pout. Svoboda politická, mediální, sexuální. Svoboda – zbavení se hranic a omezení. Jako by platilo, že když se mluví o svobodě, je tu vždy někdo, kdo nám v jejím uskutečnění brání, a díky tomu vůbec svobodu nějak cítíme, dotýkáme se jí, jsme schopni ji uchopit, ba dokonce o ni usilovat. Se svobodou je to jako s časem: všichni vědí, co to je, ale když to máme vyjádřit, chybí nám slova. Dělá to dojem, že bez tohoto fyzicky pociťovaného odporu svoboda ani neexistuje. Kdyby nás stát, diktátoři, autokratičtí vládci, majitelé algoritmů či teroristi neomezovali, byli bychom svobodní, jenže tenhleten vícehlavý Leviathan nám neustále předepisuje, co máme dělat, a bere nám svobodu každý den. Jak nádherně svobodní se v boji vůči němu nakonec můžeme cítit, třeba s písní U2 na rtech, In The Name Of Love…
Svoboda je dnes nejčastější prapor, kterým se všude mává, dokonce častější než liberální demokracie nebo pravda. Sociální sítě jsou plné bojovných, vulgárně vyhraněných postů, v nichž se za svobodu zasazují skoro všichni, včetně sebestředných miliardářů a manipulativních politiků, přičemž všichni také velmi dobře vědí, jak je pro svobodu potřeba regulovat či vytěsnit ty druhé, kteří přece vůbec svobodní nejsou, protože chtějí regulovat nás. Nejvíce řečí se vede o omezování svobody slova, která je chápána jako možnost říct kdekoliv cokoliv a jakkoliv. Největším „nepřítelem svobody“ tu ale není stát, který přirozeně brání pole své moci, nýbrž kultura, která svazuje lidi obstarožními a falešnými pravidly slušnosti či úcty k druhým nebo tak zbytečnými pojmy, jako je otevřenost a přijímání jinakosti. Skrupule, kdysi záchranná bezpečnostní brzda společnosti, vycházející z toho, že lidi spojuje ve funkční společnost schopnost stydět se, se najednou jeví jako největší nepřítel „skutečné svobody“.
„Abraham Lincoln mluvil o novém zrození svobody. Myslím, že měl na mysli, že svobodu si musí každá generace vybojovat znovu. Krásná výzva k akci pro nový rok,“ píše Bono v závěru svého článku v Atlanticu, a předchozí text dokonce naznačuje, kde toto nasazení bude nejdůležitější: válka na Ukrajině, Gaza, pomoc Africe… Vnějších nepřátel svobody je všude tolik, že si stačí vybrat, kde svůj důležitý a zásadní boj začít. Být dnes aktivistou svobody je nutnost, musíme se stavět proti něčemu, abychom sami mohli být někým. Pomáhat jiným lidem ke svobodě, abychom nepřišli o svobodu vlastní. Svoboda je čin, jednání, ne teoretická úvaha.
A přece se zdá, že Bono v celoživotním bojovém běhu za lepším světem pro všechny zapomněl na „drobné maličkosti“ (tiny significant details), na nichž celý tento étos svobody stojí. Na vnitřní (ne)jistotě otevřenosti, v níž je jinakost druhých lidí věčnou výzvou k tomu, abych jako jiného (alespoň v možnosti) viděl i sám sebe. Lincolnovské „nové zrození svobody“ by proto mohla být mnohem tišší a zpočátku nenápadnější událost než Bonův velký boj vedený proti viditelným nespravedlnostem komplikovaného globálního světa.
Možná že to všechno opravdu praskne teprve ve chvíli, kdy se znovu začneme stydět. Svoboda není libovůle, a bez „skrupulí“, bez kultury se neobejde.
publikováno: 6. 1. 2025
