Trojité salto Viktora Orbána

Jacques Rupnik

Politolog a historik

Maďarský premiér, kdysi horlivý zastánce liberální demokracie, se třikrát převtělil do nové podoby a pozoruhodně úspěšně se snaží plavat s proudem a zůstat u moci.

„Tam MAGA, tady MEGA. Make Europe Great Again!“ Těmito slovy zahájil Viktor Orbán červencové rotující předsednictví Maďarska v Evropské unii sloganem vypůjčeným z kampaně Donalda Trumpa. Skutečné motto tohoto předsednictví, které končí v prosinci, by však mělo znít „Make Hungary Great Again!“ (Udělejme Maďarsko opět velkým!).

Trumpovo vítězství dává Viktoru Orbánovi zjevně velkou vzpruhu, která působí dvojím způsobem. Jeden by se dal nazvat „trumpizací“ evropské politiky, kterou vede Orbán, ale na níž se podílí stále větší počet nacionalistických populistů včetně slovenského Roberta Fica, českého Andreje Babiše, ale také rakouského Herberta Kickla nebo nizozemského Geerta Wilderse. Naopak, a to je v Evropě méně známé, lze v americké politice detekovat prvky „orbánizace“. Nejen proto, že Orbán byl jediným evropským politikem, kterého zvolený prezident během své kampaně zmínil. Ale i proto, že Orbán má nezanedbatelnou podporu mezi pravicovými konzervativci (think tanky a médii) s úzkými vazbami na Trumpa. Řada z nich ho považuje za svého druhu vzor pro způsob, jakým se zmocnil kontroly nad hlavními pákami moci a demontoval kontrolní mechanismy a „deep state“. Tito Trumpovi stratégové plánují něco podobného i pro USA a nevadilo by jim, kdyby nový silák v Bílém domě převzal jednu či dvě stránky z Orbánovy příručky.

Abychom pochopili Orbánovu setrvalou sílu doma a jeho vliv v zahraničí, je důležité připomenout si jeho politickou dráhu. Za Orbánovy vlády došlo v maďarské politice k trojímu zvratu, který si zaslouží vysvětlení. Zaprvé došlo k postupnému posunu od plakátového dítěte demokratických přechodů devadesátých let k „neliberálnímu“ driftu posledního desetiletí. Současně se země posunula od silné podpory evropské integrace k euroskeptické suverenistické rétorice s předvolebními plakáty typu „Stop Bruselu“, a dokonce přirovnáváním Evropské unie k Sovětskému svazu.

Nakonec si země, která si z historických důvodů a geografické blízkosti udržovala odstup od Ruska, nyní vysloužila pověst „Putinverstehera“ (z němčiny, doslova ten, kdo Putinovi rozumí), nejlepšího přítele Ruska v EU. Tyto tři hlavní posuny se staly zřejmými v posledním desetiletí, ale lze je vysledovat až do 90. let 20. století. Můžeme je nazvat trojím saltem Viktora Orbána.

Orbán, který je maďarským premiérem od roku 2010, vyhrál již čtvery volby v řadě a je klíčovou osobností maďarské politiky od roku 1989. Je totiž jediným, kdo ve střední Evropě přežil politickou třídu z roku 1989 spojenou s pádem starého režimu a demokratickou transformací. Pochopení „trojího salta“ tedy znamená znovu projít Orbánovu trasu od roku 1989. Pro ty, kteří mají krátkou paměť, je třeba připomenout, že „maďarský silák“, jak ho ve svém životopise nazývá Paul Lendvai, začínal jako liberální disident a jeden ze zakladatelů Fideszu v roce 1988, studentského sdružení prosazujícího svobodu projevu, politický pluralismus a autonomii občanské společnosti. Občanská společnost byla tehdy skutečně hlavním tématem zájmů mladého Viktora, o čemž svědčí i jeho žádost o grant u fondu Open Society George Sorose, díky němuž se počátkem roku 1989 dostal na Oxford.

Fidesz, liberální studentské hnutí, se pro finančně svobodné volby na jaře 1990 změnil v politickou stranu. Zeitgeist roku 1989 byl v drtivé většině liberální, protože se zdálo, že i (bývalí) komunisté konvertovali k volnému trhu a parlamentní demokracii.

K odklonu od liberálního projektu docházelo postupně, přičemž rok 1994 byl bodem obratu, příležitostí, které se Orbán chopil. Vůdce středopravicového Demokratického fóra, historik a premiér József Antall, zemřel bez zjevného nástupce. Mezitím byla nová koalice socialistů (bývalých komunistů) s liberální SZDSZ (bývalými disidenty) Orbánem a mnohými mimo Fidesz okamžitě odsouzena jako morálně a politicky zkrachovalá. Liberalismus v Maďarsku se stejně jako po první světové válce přiklání doleva. Orbán se chopil příležitosti a vydal se s Fidesz na jinou cestu směrem ke konzervativnímu nacionalismu, zpočátku umírněnému, v následujícím desetiletí však stále tvrdšímu. To znamenalo znovuobjevení „polgární“ (občanské) demokracie, „práce“ namísto sociálních dávek, rodinných hodnot, křesťanských kořenů, a především suverenity národa. Na pravé straně politického spektra vznikla mezera a Fidesz ji úspěšně naplnil. I za cenu rozchodu s tím, odkud vzešel.

Jedna epizoda, která to politicky i symbolicky ilustruje, se odehrála v červnu 1999 ve Vídni. Institut pro vědy o člověku (IWM) ve Vidní pořádal akci k 10. výročí pádu starého režimu. Vystoupili na ní tři významní řečníci: Václav Havel, Viktor Orbán, tehdy ve svých 35 letech nejmladší premiér v Evropě, a Adam Michnik, nejznámější polský disident a ředitel liberálního deníku Gazeta Wyborcza. Po Havlově projevu, v němž vyzdvihl hlavní úspěchy posledního desetiletí, vystoupil Orbán zjevně odhodlaný zkazit náladu jubilejního večírku. V nepřímé narážce na dva muže, kteří s ním seděli na ústředním pódiu, v podstatě řekl, že rok 1989 nebyl žádnou revolucí, pouze předáním moci vyjednaným mezi umírněným křídlem komunistické nomenklatury a umírněnými představiteli disentu. Abychom parafrázovali Giuseppe Tomasiho di Lampedusu, „všechno se muselo změnit, aby se pro mocenské elity nic nezměnilo“. Skutečný zlom začal později, se svobodnými volbami, a – to bylo implicitní poselství – až nyní s nástupem Viktora Orbána k moci.

Orbánův argument okamžitě rozcupoval Michnik, podle něhož bylo nemalým úspěchem (ba přímo „zázrakem“) bez násilí odstranit totalitní režim, vytvořit svobodnou společnost a vstoupit do EU a NATO. Když jsem se večer Havla zeptal, co si o Orbánově řečnění myslí, jenom se ušklíbl: „Čím později přijdou, tím jsou radikálnější.“ Radikalismus se skutečně stal Orbánovou obchodní značkou a vídeňský střet o smysl roku 1989 zůstává symbolicky příznačný: O deset let později přišel jeho rozchod nikoli s komunismem, ale s odkazem liberálního disentu.

V následujících letech se rozvinul politický narativ s dvojím politickým útokem: Jedním aspektem byla demontáž postkomunistických sítí. Druhým aspektem byl odpor proti liberalismu s jeho dělbou moci a národní suverenitou v rámci procesu evropské integrace při současném prosazování „společenského liberalismu“(gender, LGBT, migrace), který ohrožuje rodinné a křesťanské hodnoty: Je vzácné, aby si politici vypůjčovali termíny od politologů, ale právě to Orbán udělal, když přijal (a samozřejmě překroutil) „neliberální demokracii Fareeda Zakarii“, tj. volby jako zdroj legitimity, ale nikoliv právního státu. „Společnosti nemusí být liberální, aby byly demokratické,“ řekl Orbán v červenci 2014. „Lidé chtějí demokratické společnosti, nikoliv otevřené společnosti.“ A to den po zvolení Donalda Trumpa v listopadu 2016: „Brexitem jsme otevřeli dveře, zvolením Trumpa jsme překročili práh. Liberální nedemokracie skončila. To je ale den! Jaký to den! To je den!“ A letos v listopadu označil Trumpovo volební vítězství za „největší comeback v politických dějinách USA!“.

Orbán tím chtěl říci, že jeho verze konzervativního národního populismu není izolovanou maďarskou postkomunistickou anomálií, ale předznamenává mnohem širší posun. On byl předvojem, avantgardou! Ale možná ani ne tak na ideologické frontě (sbohem liberálnímu triumfalismu éry po roce 1989), jako spíše z hlediska politické strategie, která Orbánovi přinesla politický úspěch doma a řadu stoupenců v zahraničí. Při plánování své volební strategie v roce 2008 Orbán těžil z úzké účasti dvou amerických politických poradců (Arthura Finkelsteina a George Birnbauma), které mu doporučil Benjamin Netanjahu, jenž jim o deset let dříve vděčil za své těsné vítězství nad Šimonem Peresem. Jejich ústřední koncepce, kterou s Orbánem sdíleli, spočívala v tom, že kampaň potřebuje nepřítele a polarizace je klíčem k vítězné politické strategii.

V roce 2008 se Orbánovi soupeři v Maďarsku zdáli být příliš slabí na to, aby se mezi nimi odehrál skutečný zápas. Předseda socialistů Ferenc Gyurcsány se zdiskreditoval svým nešťastným výrokem na stranickém shromáždění: „Lhali jsme ráno, při obědě i večer.“ Liberálové zůstali atraktivní pro budapešťské vzdělané vrstvy, ale ne dál. Tehdy dva spin doktoři vyslaní Netanjahuem přišli s dokonalým nepřítelem: Georgem Sorosem. Recept zafungoval nad očekávání a byl znovu použit v letech 2014 a 2018. Magnát z Wall Street s maďarským původem byl vykreslen jako ten, kdo tahá za nitky prostřednictvím své sítě nevládních organizací a EU. V tomto narativu Sorosova Otevřená společnost stojí za masovou migrací muslimů do EU bez hranic. Toto poselství se stalo ještě zřetelnějším po migrační krizi v roce 2015, kdy Orbán postavil plot na jižní hranici a spojil „Stop migrantům“ se „Stop Bruselu“. Nový typ útočné politiky a negativní kampaně se osvědčil jako nástroj polarizace a volební mobilizace, který se od té doby stal známým rysem populistické politiky v Evropě i mimo ni. V tomto smyslu byl Orbán skutečně předchůdcem, jak to vyjádřil Trumpům poradce Steve Banon, „Trumpa před Trumpem“.

 

Z Trianonu do Bruselu

Hlavní složkou, která po celé století utvářela vztah Maďarska k Evropě, bylo vytváření narativu oběti, který kombinuje oživování starých traumat s moderními křivdami. Toto trauma má své jméno: Trianon. Po první světové válce Spojenci překreslili mapu východní a střední Evropy a připravili Maďarsko o přístup k moři, dvě třetiny jeho území a více než třetinu etnických Maďarů v právě vzniklém sousedním Rumunsku, Československu a Jugoslávii. Trianon zůstává i po sto letech ústředním bodem pro pochopení pošramoceného národního ega a Orbánova vyprávění o oběti dějin a „evropského pokrytectví“ a válečného spojení Maďarska s revizionistickými mocnostmi Osy – Německem a Itálií.

Zesnulý maďarský sociolog Elemér Hankiss, který měl málo času na pěstování oběti, ale zato jemný smysl pro humor, mi kdysi vyprávěl následující příběh, aby ilustroval ironii a paradoxy maďarského „trianonského syndromu“: Poté, co Maďarsko v červnu 1941 vstoupilo do války proti SSSR, vyhlásilo vzápětí po Německu a Itálii válku také Spojeným státům. Maďarský velvyslanec, jak se vypráví, doručí toto prohlášení ministru zahraničí USA, což vyvolá následující výměnu názorů: „Chápu, že Maďarsko je království, kdo je teď vaším králem?“

„Nemáme krále, ale regenta, admirála Horthyho.“

„Takže musíte mít značnou flotilu.“

„Vlastně nemáme flotilu, jsme vnitrozemský stát.“

„Vidím, že jste se zapojili do války proti sovětskému Rusku, máte územní nároky vůči Sovětskému svazu?“

„Nemáme, ale máme územní nároky vůči Rumunsku a Slovensku.“

„Aha, takže s nimi jste také ve válce…“

„Vůbec ne, jsou to naši spojenci.“

Tato historka zní příliš dobře, než aby byla pravdivá, ale ilustruje některé ironické paradoxy tehdejší maďarské situace.

Trianon byl po druhé světové válce považován za minulost, protože sovětský blok „neutralizoval“ staré spory mezi socialistickými sousedy. Po roce 1989 byly odsunuty „ve jménu Evropy“. Vyhlídka na vstup do EU poskytovala jiný pohled: zapojit se do procesu devalvace stávajících hranic, dokonce považovaných za nespravedlivé (ať už spravedlnost po prohraných válkách a vyrovnání diktovaném velmocemi znamená cokoli), jejich otevřením v procesu evropské integrace při současném uplatňování ustanovení o právech národnostních menšin.

To ovšem bylo před Orbánovým návratem k moci, stavbami nových památníků ke 100. výročí Trianonu, oživováním oběti jako klíčové složky moderní maďarské identity a nacionalismu resentimentu.

 

Přetváření politiky

Kromě politiky paměti, která rozděluje, existuje politika přítomnosti, jejímž cílem je získat spojence pro nové programy. Těmi jsou středoevropští sousedé, vztahy s Ruskem a Orbánova ambice stát se aktérem rekonfigurace evropské politiky.

Když byl v únoru 1991 ve Visegrádu pod záštitou prezidentů Václava Havla, Árpáda Göncze a Lecha Wałęsy vytvořen rámec středoevropské spolupráce, společným cílem byla demokratizace a evropská integrace. O čtvrtstoletí později poskytovala visegrádská politika ostrý kontrast, odrůdy populismu spojené s Orbánem a Jarosławem Kaczynským v roce 2016 v polské Krynici společně vyzývaly ke „kontrarevoluci“ v Evropě. K nim se přidali Robert Fico a Andrej Babiš, kteří se stavěli proti migrační vlně a obavám Bruselu o právní stát a pluralitu médií.

Ruská válka na Ukrajině způsobila implozi Visegrádu, vzhledem k tomu, že Orbánovo vyrovnání se s Vladimirem Putinem bylo zcela v rozporu s postojem Polska a České republiky. Od Ficova návratu k moci loni na podzim se zdá, že slovenská vnitřní politika a její postoj k ruské válce sledují linii z Budapešti; zvláštní situace pro zemi, která byla po tisíc let známá jako „Horní Uhry“.

Na rozdíl od Slovenska, pravděpodobně nejvíce proruské země v EU, však Orbánovo vstřícné postoje k Putinově válce a jeho kritika evropských sankcí mají s rusofilstvím pramálo společného. Ani Orbán, ani drtivá většina Maďarů nemají slabost pro slovanskou duši věčného Ruska, která stojí proti dekadentnímu materialistickému Západu. Dobře znají své dějiny. Ruská vojska přišla v letech 1849 a 1956, aby „obnovila pořádek“ a potlačila dvě maďarské demokratické revoluce. Orbán chce naopak působit jako zběhlý v reálpolitik: jeho názor je, že Ukrajina nemůže vyhrát válku, a proto je nutné konflikt ukončit, což by patrně znamenalo přijmout územní ztráty.

S Orbánem jako rádoby prostředníkem mezi Moskvou a Bruselem není snadné formulovat evropskou politiku vůči Rusku a poskytnout Ukrajině silnou podporu. Na summitu EU věnovaném tomuto tématu v prosinci 2023 Orbán pohrozil, že zablokuje balíček pomoci Ukrajině ve výši 50 miliard eur. Nakonec během hlasování odešel z místnosti na kávu pod příslibem, že polovina blokovaných prostředků EU pro Maďarsko za porušování zásad právního státu bude uvolněna. To, co vejde do dějin EU jako její „nejdražší přestávka na kávu“, ve skutečnosti poukazuje na čistě transakční přístup Orbána k EU: Orbán se snaží tlačit konfrontaci v dané otázce až do krajnosti, a když jsou finanční sázky (s důsledky pro domácí stabilitu) příliš vysoké, ustoupí nebo uzavře dohodu. Když z transferů EU získáváte 3 % HDP ročně, dvakrát si rozmyslíte, než prásknete dveřmi.

 

Rekonfigurace Evropy?

Orbánův a obecněji krajně pravicový vliv na zahraniční politiku EU byl dosud spíše štěkotem než kousáním. Jeho ambicí je však stát se architektem zásadního přetvoření evropské pravicové politiky. Jeho Fidesz se dlouho těšil ochraně Evropské lidové strany. Poté, co se EPP v roce 2021 s Orbánem rozešla, našel novou roli „čestného zprostředkovatele“ mezi pravicověpopulistickými nacionalisty v kontextu oslabení umírněné pravice a liberálního středu. Fidesz se nyní finančně ocitá na křižovatce dvou skupin v Evropském parlamentu: skupiny Evropských konzervativců a reformistů a skupiny Identita a demokracie. Vytvořením nového uskupení Patrioti pro Evropu má Orbán ambice tyto dvě skupiny spojit, aby krajní pravice určovala nový kurz pro Evropu.

Šance na dosažení tohoto cíle, jak Orbán řekl francouzskému týdeníku Le Point, závisí na dvou politicích: „Budoucnost suverenistického tábora v Evropě a pravice obecně je nyní v rukou dvou žen.“

Vše bude záviset na schopnosti spolupráce Marine Le Penové ve Francii a Giorgie Meloniové v Itálii. V předvečer výročí roku 1989 Orbán již prohlásil: „Před 20 lety jsme si mysleli, že Evropa je naše budoucnost, dnes cítíme, že jsme budoucnost Evropy.“ Tato Orbánem prosazovaná ambice rekonfigurace EU (skutečně „Musíme obsadit Brusel,“ tvrdil před rokem) je nyní zřetelná, ale bude ovlivněna dalšími podmínkami: ochotou některých středopravicových stran EPP vstoupit do koalic s krajně pravicovými populisty a dlouhodobým oslabováním vlád v Německu a Francii a toho, co z jejich „tandemu“ zbylo.

Žádnou z nich nelze vyloučit, ale rozhodně ji nelze považovat za samozřejmou: Střed evropské politiky se stále drží, jak naznačují nové koalice liberálů, socialistů a umírněné pravice v Evropském parlamentu. Francouzsko-německý „pár“ sice pokulhává, ale je příliš starý a zavedený na to, aby skončil. Navíc se mu dostalo vítané podpory od nové vlády Donalda Tuska v Polsku, a to stejně finančně v demontáži „neliberální demokracie“ Kaczyńského éry jako v podpoře Ukrajiny. Výmarská skupina Francie-Německo-Polsko dosud jen zřídkakdy vypadala jako dnes, tedy jako věrohodná osa evropské politiky.

Aby byla účinná i poté, co na jaře 2022 vypukla válka na Ukrajině, vyžadovalo to tři změny. Francouzský prezident Emmanuel Macron se musel vzdát nadějí, že přesvědčí Vladimira Putina, že udělal strašnou chybu. Vyžadovalo to také, aby Německo o Zeitenwende (tedy o obratu, o změně politiky) nejen mluvilo, ale skutečně ji praktikovalo. A konečně to vyžadovalo změnu vlády v Polsku. Všechny tři změny se nyní uskutečnily. Výmarská Evropa versus Evropa Orbánových vlastenců – to může být rozhodující spor budoucí evropské politiky.


Jacques Rupnik, narozený v roce 1950 v Praze, je významný politolog a historik. Je ředitelem výzkumu na Sciences Po Paris a profesorem na College of Europe v Bruggách a je známý svými odbornými znalostmi východoevropské politiky. Je bývalým poradcem Václava Havla a autorem řady významných prací o postkomunistické střední a východní Evropě a evropské integraci.


Původně vyšlo v European Voice.

publikováno: 13. 1. 2025

Datum publikace:
13. 1. 2025
Autor článku:
Jacques Rupnik

NEJNOVĚJŠÍ články


Svět jako věčné zúčtování

Tam, kde někteří mívají doma bibli, mám doma po ruce brilantní studii profesorky Mary Fullbrookové …

Z růže kvítek vykvet nám, radujme se

Na besedě hodinu před premiérou Kartonového taťky Istvána Tasnádiho (*1970) 25. ledna v Divadle v Dlouhé se …

Kudy vedla cesta Rusů k válce?

Rozhovory s dvaceti sedmi Rusy – už na první pohled je to úctyhodná porce. Publicistka Petra …

Trumpování

Když přijde nový šéf, do lidí jako když střelí. Celá struktura, dříve slušně ustavená a funkčně …

Co je to za styl? No přeci Už jsme doma.

Málokterá česká kapela může říci, že má v USA odehráno více než 800 koncertů. Řeč je …

Proč stát není s to, prodat zámek ve Štiříně

Český stát už po čtvrté nepřekvapivě neprodal štiřínský zámek v Kamenici u Velkých Popovic. Představa úředníků, kteří …

Trump II: Make America Small Again

Donald Trump, soudem usvědčený zločinec, politik, který porušuje ústavu, bez ustání lže a byl v letech 2017–2021 …

Kritický šleh senátora Hraby a fakta

Nedávný kritický šleh konzervativního senátora Zdeňka Hraby (ODS, 49 let) na adresu orgánů šetřících v Británii …