Málokterá česká kapela může říci, že má v USA odehráno více než 800 koncertů. Řeč je o legendární skupině Už jsme doma, která již bezmála 40 let neúnavně cestuje po světě a reprezentuje českou alternativní kulturu v zahraničí. Během jejich loňského amerického turné stihla za 33 dní objet celé Spojené státy kolem dokola, a připsat si tak na tamějším kontinentu dalších 29 koncertů. Rozhovor s kapelníkem Miroslavem Wanekem vedl pro Přítomnost historik Miroslav Vaněk.
Miroslav Vaněk: Mirku, říkali Ti ve škole Vaňku?
Miroslav Wanek: Říkali mi pořád Vaňku. Tak mám na to trošku alergii.
MV: To mě mrzí. Já jsem jenom chtěl uvést, že máme docela zajímavé další podobenství kromě podobně znějících příjmení, oba jsme Mirkové, narození jsme téměř stejně, oba jsme z Teplic, a ještě jedna zajímavost, já jsem se díky tobě dostal k jisté Maye Cain v San Franciscu, když jsem tam nahrával rozhovory o hippies. Můj americký kamarád tam kontaktoval Mayu, řekl jí moje jméno a ona si myslela, že jde o Tebe, a říkala, že tě zná už dlouhá léta. Pak jsme se setkali a ona viděla, že nemám ty dlouhý vlasy… Ale zachovala dekorum a byla skvělá a moc mi pomohla.
MW: Maya Cain je úžasná bytost, která organizuje už víc jak třicet let projekt, který se jmenuje Prague Project, kde na různých úrovních propojuje Čechy a Američany, umělce, vědce. Ona byla navíc u toho, když vznikla kultura hippies na Haight-Ashbury (čtvrť v San Franciscu, pozn. red.). Ukázala mi přímo místo, kde byla podepsána smlouva mezi ulicemi Haight a Ashbury – dvě skupiny lidí tehdy v jednom domě podepsaly smlouvu, od které se datuje vznik hippies.
MV: Letos slavíte 40 let působení na naší scéně a jako avantgardní, experimentální, punková, rocková kapela máte přes 3000 koncertů jak u nás, tak i v téměř 50 zemích světa. V tomto ohledu jste u nás v tom alternativním ranku nejslavnější kapelou…
MW: To je relativní pojem. Slovo sláva je u tohoto žánru trochu srandovní. Já bych spíš řekl, že jsme v těch našich klubových kruzích známí. Ano, máme například pozitivní recenzi v New York Times nebo v Rolling Stone,a tak se můžeme „chlubit“, ale rozhodně bych to nenazýval slávou. Pro mě je největší satisfakcí, že když jsem se pod vlivem Pražských jazzových dnů v roce 1979 začal věnovat scéně Rock in Opposition, tak že jsme se stali během těch čtyřiceti let její, řekl bych významnou, součástí. Stýkáme se se špičkou, jsme respektovaní, stali jsme se kamarády. Například s The Residents, s Chrisem Cutlerem, Fredem Frithem nebo Dagmar Krauseovou si píšeme na Vánoce. Jde o osobní vztahy – a to je pro mě víc než sláva. Co se týče zemí, kde jsme hráli, máme jich na kontě už třiačtyřicet. Brzo si připíšeme další země – Singapur a Tchaj-wan, možná i Malajsii a Filipíny. V květnu máme turné po Asii…
MV: Vedeš si záznamy o koncertech v zahraničí?
MW: Mám stoprocentní záznamy všech koncertů. Je to už asi 3 100 koncertů, z toho více než 750 odehraných v Americe.
MV: Je v tom obrovském množství jeden, který je z jakéhokoli pohledu výjimečný?
MW: Z mého pohledu je to koncert v Goražde, v dnešní Bosně a Hercegovině, kde jsme zahráli v lednu 1996. V té době bylo město obklíčené už pět let Srby. Město nebylo dobyto, ale zásobování tam vázlo, lidé neměli elektřinu atd. Díky Janu Urbanovi a Monice Moravcové jsme tam přijeli s konvojem mezinárodních jednotek. Tady odbočím, jestli mohu, mám jednu takovou opravdu legrační příhodu…
MV: Sem s ní!
MW: V Sarajevu nás vrazili do konvoje obrněných vozů a tanků, že pojedeme do Goražde. Najednou z jednoho tanku vylezl voják IFOR a křičí Jindro! (česky). Jindra Dolanský byl v té době náš saxofonista. No a ukázalo se, že tenhle kluk z tanku je příslušník francouzské cizinecké legie a že IFOR byl tehdy pod velením Francie. Byl to taky Tepličák a chodil s Jindrou na gympl! Vyprávěl nám, že se nechal naverbovat do cizinecké legie a že na začátku musel absolvovat drsné cvičení v Eritrei v Africe. Že tam přijel celý vystrašený a že hned první den, co vkročil na ubikace, viděl jedny dveře pootevřené a z nich slyšel hudbu Už jsme doma. Tak na dveře zaklepal a vidí vevnitř stát dvoumetrového černocha, majora. Ten se na něj zamračil a zeptal se ho, co tam dělá? Tak mu říká, ať se nezlobí, ale že ho tam přivedla hudba skupiny Už jsme doma, s jejímž saxofonistou chodil na gympl. Nato se majorovi prý tvář roztekla do úsměvu a říkal mu: Ty znáš Už jsme doma? Vzal ho kolem ramen a vyprávěl mu, že byl na nás někde v Americe a že se mu to strašně zalíbilo, koupil si cédéčka a vzal si je s sebou do Afriky. Nu a od té doby měl ten kluk v legii veget a major nad ním držel ochrannou ruku.
MV: Moc pěkná historka.
MW: Ale zpět ke Goražde. Měli jsme tam dva koncerty, vždy pro 500 lidí. Koncerty se konaly bezprostředně po sobě, protože nebyla jiná elektřina než dva generátory pro celé město. Jeden byl pro policii a jeden pro nemocnici. Policie ho nepůjčila, nemocnice ano. Byla strašná zima, postavili jsme aparáty, zvukovku jsme ani nestačili udělat a už se jelo. Odehráli jsme hodinový koncert pro lidi s modrými lístečky, vypnula se elektřina, otevřela se vrata, lidi vyšli ven a přišli lidé s červenými lístečky. Byli tam mladí, staří…, pro ně to byl poprvé po pěti letech styk s normálností. Po pěti letech války, dennodenního zabíjení, hladu, zimě a ostřelování tam najednou přijelo něco normálního. Tenhle okamžik byl momentem alespoň chvilkové svobody. Máme tam i něco jako „pomníček“. Dokonce se objevil zahraniční komiks, jehož autor, který v Goražde žil dva roky, zaznamenal život v obsazeném městě a dostal za něj Pulitzerovu cenu nebo něco takového. Proč to říkám: snad hned první okénko v tomhle komiksu je obrázek, jak do Goražde přijela rocková skupina. Tím chci říct, že tohle pro mě byl nejvýznamnější koncert právě proto, že jsem si uvědomil, že dělat muziku má smysl. Těmi konvoji se vozilo jen jídlo a medikamenty – a teď přijela i rocková skupina! Pocítil jsem naprosto hmatatelně, že umění má pro život stejnou důležitost jako potraviny nebo léky.
MV: Mohli bychom krátce zmínit vznik kapely? Došlo k němu v souvislosti s Tvým odchodem z FPB?
MW: FPB (Fourth Price Band) byla spíše punková věc, ale také ne zcela. Pro mě byly důležité 9. Pražské jazzové dny, kde hrály kapely jako Zikkurat, Energie G nebo Psí vojáci. Vedle nich ale zase Švehlík, Kilhets a avantgarda toho nejhrubšího zrna, to mě oslovilo, a v té době se ke mně dostali rovněž The Residents. Míchalo se mi to dohromady, já ve svých osmnácti nebyl moc schopný rozlišovat. FPB byla z 80 % punková kapela, zbytek byly jiné zdroje. Zprvu jsme hráli hodně převzatých věcí, třeba od The Residents. Celá kapela byla vytvořena kolem toho, co mám velmi rád a co děláme doteď. FPB měly tu punkovou energii a živelnost, ale byly i jiné inspirace. Ta osmdesátá léta, o kterých se dnes mluví jako o takovým mladším bratrovi šedesátek, se najednou hrozně rozjela. Někdy od roku 1983 začala vznikat záplava kapel, z nichž některé hrají dodnes a které tehdy určovaly povahu alternativní scény. Byla tady Garáž, Krásný nový stroje, Dybbuk… To všechno vznikalo v jedné „chvíli“. V roce 1985 byla FPB etablovaná kapela, řekněme po celém státě, kdežto Už jsme doma byli absolutní začátečníci. Byla to sešlost lidí, kteří si v hospodě řekli, že založí kapelu. Kdyby se nestalo to, co se pak stalo, tak by kapela zanikla během pár měsíců. Požádali mě, abych s nimi zpíval, že nemají zpěváka, a také chtěli, abych jim psal texty. Protože to byli kamarádi, i když mladší, tak jsem souhlasil, ale s tím, že mám jednu podmínku. Já mám FPB a tvorbou pro ni jsem plně zaměstnaný. To znamená – texty vám napíšu a budu i zpívat, ale jen jako host. Budu dělat jenom to, co mi řeknete, a nebudu vám do toho vůbec mluvit.
MV: Co bylo dál?
MW: Přišel jsem na první zkoušku, na niž ovšem pár lidí vůbec nepřišlo, nebo přišli až za hodinu. Hrála se jedna písnička pořád dokola, i když v ní bylo tisíc chyb. Říkám jim, proč nezkoušíte jenom ta místa s chybami? Prostě nevydržel jsem to dlouho a začal jim do toho mluvit. Bohužel pro ně ze sedmi členů kapely jich pět odešlo, zůstaly jenom bicí a saxofon. A tak jsem si řekl, že to je blbé, a zavolal jsem Romkovi, kytaristovi z FPB, zda by tam také nepřišel hostovat. Byl pro, a tak jsme s nimi začali zkoušet. To trvalo půl roku. No a mezitím se skupina FPB začala zvolna rozpadat na dvě dvojice a už jsme si přestali rozumět. Ještě asi dva roky obě kapely koexistovaly, ale nakonec se moje hostování proměnilo v trvalou spolupráci s Už jsme doma.
MV: Traduje se, že jsi je nutil učit se noty. To je u podobných kapel hodně netradiční.
MW: No já prosazoval hraní podle not už s FPB, protože mě rozčilovalo, že jsme zkoušeli čtyři hodiny, do úmoru, teklo z nás, a když už z nás při improvizacích konečně vypadl nějaký nápad, tak druhý den ho třeba bubeník zapomněl a začal to hrát jinak. Ale já jsem si to pamatoval a hrozně mě štvalo, že jsme si to nenahráli. Proto jsem si říkal, že si to musíme umět zapsat, a tak jsem se začal učit noty sám. Naučil jsem se jednu kapitolu a druhý den jsem to učil ostatní – a dělal jsem, že to umím. A tak to šlo po kouscích na všech zkouškách. Koupil jsem každému notový sešit, napsali si na něj svoje jméno a každá zkouška začínala výukou – i s tabulí. Takhle jsme se zprofesionalizovali. (smích)
MV: Měli jste oplétačky s úřady a policií, ale přitom jste nechtěli být politickou kapelou, nebo ano?
MW: To určitě ne. Mluvil jsem o tom třeba s Pepou Janíčkem nebo jinými lidmi a myslím, že to všichni měli stejně: nebylo programem kapely být nějakými revolucionáři nebo bojovníky proti komunismu. Bylo nám osmnáct a pařili jsme, dělali muziku a běhali za holkama. Ale režim nám tohle nechtěl dovolit a do opozice nás dotlačil. V podstatě pak byly tři možnosti: buď s režimem spolupracovat, nebo se na to vykašlat, anebo hrát jako alternativa, underground. V těch osmnácti jsem byl opravdu nepopsaná tabule, netušil jsem, že existuje nějaký Havel nebo disent. No ale jak nás ti policajti vyslýchali a přitom nás párkrát zmlátili, tak nás dostali na druhou stranu barikády. A najednou člověk začal potkávat lidi, kteří už tam byli – třeba Ladislava Lise, Vláďu Hanzela a další.
MV: Ty jsi kromě hudby dělal v těch osmdesátkách i další, dalo by se říct, společensko-kulturní počiny.
MW: To ano. V roce 1981 jsme dali dohromady Patafyzické kolegium Teplice, taková partička pod vedením Eduarda Vacka. Byla tam básnířka Svatka Antošová, fotograf Petr Kuranda, malíř Václav Lukášek a scházeli jsme se v autobuse číslo šest, který jezdil z Teplic do Dubí a zpět. To byla nejdelší linka, aby nás policajti nenačapali, takže redakční rada časopisu PaKo – Patafyzického kolegia – probíhala takhle. Také jsme dělali výstavy, tzv. Vuřty s poezií. To bylo na hvězdárně v Teplicích. Dělali jsme venkovní výstavy, performance, hráli divadlo, četla se poezie, svazovali jsme si sami svoje knížky nebo svých oblíbených autorů…
MV: Koho z básníků jsi měl rád?
MW: Dodneška mám rád Karla Šiktance, pak samozřejmě Mikuláška, Skácela, Halase.
MV: Teplice byly poměrně takovou líhní alternativní kultury.
MW: Byl tam underground, působil tady František Stárek alias Čuňas. A hospody – zmíněný Vyšehrad, kde se scházely máničky a underground. Postava Ajála, Ota Šnajdr, u kterého jsme poslouchali Rockpalast, Petr Růžička… Ta komunita byla velká. Zúčastnil jsem se i ekologických demonstrací (11.–13. listopadu 1989, pozn. red.), to jsme se scházeli v legendární hospodě U Ptáčků.
MV: Znám, chodil tam můj děda, táta a pak později, když jsem ještě žil v Teplicích, tak i já.
MW: To je legendární místo, spolu s hospodou Vyšehrad, mekkou undergroundu, nebo Šesťákem, kam jsme chodili my pankáči a alternativci. Zpět k těm demonstracím. Domluvilo se nakonec velké shromáždění na 20. listopadu na zimním stadionu. Ale mezitím proběhl zásah 17. 11. na Národní třídě a já si pamatuji, že 20. listopadu se dav ze zimáku přesunul na Benešák, na hlavní náměstí v Teplicích. Vystoupil tam vysokoškolský student z Teplic a chtěl přečíst prohlášení studentů. Ale protože měl strašně slabý hlas, tak ho nebylo vůbec slyšet, a dav mě vyzval, ať to přečtu já, že mám silný hlas. Dav mě doslova vyhoupl na kašnu a já jsem to tam v hrobovém tichu přečetl na celé náměstí, bez mikrofonu. No a tím jsem se stal mluvčím Občanského fóra. V OF jsem působil do svobodných voleb a pak jsem skončil.
MV: Chtěl jsi dělat profesionální muziku?
MW: Chtěli jsme hlavně vycestovat ven, a to se podařilo naštěstí hned pár měsíců před svobodnými volbami. Začali jsme jezdit do Německa. Měli jsme manažera z Berlína, který nás vozil po celé Evropě a představoval nás v desítkách, stovkách klubů, kromě Německa také ve Švýcarsku, Holandsku nebo Francii. No a tam jsme se postupně setkávali i s těmi našimi hrdiny. Později se nám díky Linhartově nadaci podařilo dostat do Ameriky. To ale ještě nepovažuji za turné, to bylo 11 koncertů jen kolem San Franciska. Tam jsme se poprvé potkali s The Residents. Po dvou letech, v roce 1994, jsem letěl do Ameriky znovu a sbíral kontakty v New Yorku, San Franciscu, nasbíral jsem jich přes 300 kontaktů. Nakonec jsme do Ameriky začali jezdit šňůry, vždy tak kolem třiceti koncertů po klubech. Pozvolna jsme se stali součástí americké klubové scény. To ještě hodně pomohla i značka Václava Havla, třeba když ve Vancouveru uvedli, že jsme jeho nejoblíbenější skupina, což mi bylo sice trapné, ale zafungovalo to. Pak přišel zlom, mám k tomu příhodičku.
MV: Povídej.
MW: Měli jsme ambici dostat naše cédéčka do běžné distribuce. V New Yorku je obchod Amoeba Music, kde mají obrovské sály s desítkami metrů CD i vinylů. Je tam velká střední sekce, kde jsou kapely podle abecedy, a pak jsou tam postranní menší sekce, kde mají své sekce Jazz, Vážná hudba, World Music… My byli po celá léta ve World Music, což v zásadě nevadilo, protože tam byla třeba i Iva Bittová. Ale samozřejmě jsem v duchu stál o to, být v té hlavní sekci, kde jsou kapely podle abecedy. Když jsem po delší době zase přišel do Amoeby na Times Square a v naší sekci jsem nás nenašel, tak jsem si říkal, že jsme asi vypadli už i odsud. No a jen tak ze zvědavosti jsem šel do hlavní sekce k písmenu U a tam vedle U2, UFO a Uriah Heep najednou vidím Už jsme doma. To byl pro mě vlastně zásadní moment, kdy jsem si říkal: Ano, tady je to hotový (úsměv). Během všech těch turné jsme potkávali spousty skvělých kapel, ale ta nejlepší z nich byla Sleepytime Gorilla Museum. Objeli jsme s nimi Ameriku minimálně patnáctkrát. Jsem nesmírně rád, že se povede letos dostat je poprvé do České republiky, a to jako naše hlavní hosty na oslavě 40. výročí UJD dne 29. července v Lucerna Music Baru.
MV: Pro mě je zajímavé, že zpíváte česky. Nebyl tlak manažerů a distributorů, abyste zpívali v angličtině?
MW: My jsme ze začátku trošku tápali. Říkali jsme si, zda to bude, nebo nebude fungovat. Měli jsme nabídku od Ralph Records, abychom vydali jednu desku v angličtině. Takže jsme nechali přeložit Nemilovaný svět a nazpívali jsme to společně s C&K Vocalem v angličtině. Nakonec to nevyšlo u Ralphu, ale u německé firmy Memphis. V Americe jsme takhle v angličtině zahráli dva nebo tři koncerty, ale v naprosté většině případů za námi začali chodit do šatny fanoušci a říkali nám, ať to neděláme, že to je škoda. Říkali: sem všichni jezdí zpívat anglicky a my jim stejně moc nerozumíme. Pro nás je nesmírně zajímavé, že slyšíme cizí jazyk, ještě takhle vzdálený! My ten zvuk toho jazyka bereme za další hudební nástroj! Je to jako u dabovaných filmů a filmů s titulky. Naše titulky, to jsou ty booklety, které jsou přeložené nejen do angličtiny, ale také do francouzštiny, polštiny, a dokonce do norštiny. Chceme, aby nám lidi rozuměli a aby věděli, o čem zpíváme. Takže čeština není problém. Pro mainstreamová rádia by to asi problém byl, ale třeba v Americe nás hrají ve studentských nebo v soukromých rádiích, tam je síť rádií obrovská.
MV: On by ten váš styl byl asi pro mainstream neuchopitelný. Jak se v zahraničí vlastně prezentujete, pokud jde o styl?
MW: No nejlépe to vystihl jeden sběratel hudby v Polsku, který má rovněž vlastní rádio Hudba pro třetí ucho. Když jsme se ho ptali, kam by naši hudbu zařadil, do jakého stylu, tak on říkal – no Už jsme doma, to je ten styl, tak se to jmenuje.
MV: Jak sháníte prostředky na turné?
MW: Měli jsme nějaké granty, někdy se objevil mecenáš, z prodeje vstupenek ani desek a cédéček bychom to nezaplatili.
MV: Jak dlouho jsi připravoval po organizační stránce loňské turné v USA?
MW: Bylo to na několik měsíců, musel jsem oprášit síť kontaktů. Pomohly spřízněné kapely, především Sleepytime Gorilla Museum a jejich manažer. Byrokracie byla s vízy i s tím, jak zajistíme nástroje. Znamenalo to sehnat auto, zajistit si ubytování. Turné jsme postavili na třiceti koncertech. Byl jsem mile překvapen, že se to nakonec takhle dobře povedlo, protože to byl návrat po čtrnácti letech. Ale nakonec to bylo stejné jako před touto dlouhou přestávkou, možná dokonce lepší, mnozí organizátoři si nás pamatovali a ta scéna si nás pamatovala taky.
MV: Vy jste křižovali po USA od Atlantiku k Pacifiku, od severu k jihu. Měli jste čas něco vidět?
MW: Ani moc ne. Říkám tomu mikroturistika. Spíše ta města poznáváš postupně, a až když do nich jedeš po dvacáté, tak je třeba i trochu znáš. Navíc máme vždy v kapele někoho nového, kdo v Americe třeba ještě nebyl, takže vždy zařadíme do programu cesty takovou tu klasiku: Grand Canyon, Niagara, San Francisco, Red Wood… Samozřejmě jsou v Americe od 90. let do dneška cítit změny. Ale moje perspektiva je zúžená, samozřejmě. Nebydlím tam a pohybujeme se prakticky jen v klubech. Je legrační, že před dvaceti lety na nás chodili občas nějací mladíci, kteří říkali, můj táta na vás chodil. A teď za námi občas přijde i někdo, kdo říká, že na nás chodil jejich děda. (smích)
MV: Amerika se změnila, nejen po útoku 2001, ta společná komunita, která chodila třeba spolu do hospod, to už se asi nepěstuje?
MW: Tak on se změnil i celý náš svět. My tam byli teď těsně před prezidentskými volbami a bylo vidět, jak je ta společnost rozdělená. Ale ten náš pohled je jiný, my se tam skutečně pohybujeme v ghettu – rozuměj mezi lidmi, kteří jsou s námi spřízněni ve všech ohledech i v názorech. I když je pravda, že možná dvě tři výjimky jsem potkal, kdy třeba říkali, že volili Trumpa, že to není úplně černobílé a že neměli koho volit, že ta druhá strana byla pro ně stejně špatná jako Trump.
MV: A jak je kapela spokojená s takovými „výlety“?
MW: Co já můžu klukům nabídnout, to je právě čas od času to cestování. A ta Amerika poslední dobou pořád visela ve vzduchu a všichni ti členové, kteří tam ještě nebyli, moc chtěli jet, ale zase nám to přerušil covid. Chtěl jsem turné uskutečnit už jenom proto, abychom měli všichni společný zážitek, což je pro kapelu strašně důležité. A pořadatelé za mnou teď chodili a říkali, přijeďte co nejdřív znovu. Bylo vidět, že ta dřívější setba byla dobrá a že je nač navázat.
MV: Co připravujete ke 40. výročí?
MW: Hned v květnu chceme vycestovat, máme naplánované Japonsko. Po cestě se stavíme v Singapuru, kde budeme mít jeden koncert, odtud pak na Tchaj-wan, kde budou dva koncerty. V samotném Japonsku pak bude těch koncertů 18, a to v geografickém rozpětí od Sappora po Okinawu. Hlavní oslava proběhne v létě. UJD hráli poprvé v roce 1985 spolu s Plexis a FPB na parníku Vltava – a ten parník pořád existuje! Já si ho pronajal a chceme na něm 6. července přesně na den uspořádat podobný koncert, tedy bez Romka Hanzlíka a Petra Hoška, bohužel. Pak bude Lucerna Music Bar spolu s SGM a kapelou Faun Fables a dál budeme oslavovat po vlastech českých, třeba na festivalu v Mikulově. Máme také naplánovanou velkou koncertní šňůru po Evropě. U Indies MG možná vydáme něco jako Best Of. A teď to nechci zakřiknout, ale chci udělat letos novou desku, která by vyšla asi na začátku příštího roku. Vše by tím bylo provázané: desku Kry jsme křtili na Špicberkách ve městě Longyearbyen, což bylo nejsevernější město na zeměkouli, takže teď bychom pro změnu chtěli udělat křest v nejjižnějším městě na Zemi – ve městě Ushuaia v Argentině. Vypadá to, že se snad najde i nějaký filantrop, nebo raději několik. (smích)
MV: Ta experimentálnost je u UJD patrná i ve formě zpracování obalů desek. Na 2 LP s The Residents Moravian Meeting z roku 2022 je k dispozici v limitované edici ve tvaru domečku a oční bulvy, což jsou symboly obou kapel.
MW: Já mám rád i pěknou formu. Když jsou pěkně udělané knihy, mají tvrdou vazbu a krásně vyvedený přebal, tak jde o umělecké dílo. Vím, že to je drahé… Ale když jsou desky limitované a jde o uměleckou sérii, tak se člověk podle toho také i chová – dílo ho ovlivňuje. A když je člověk obklopen pěknými věcmi, tak se snad pak může i hezky chovat.
MV: Děkuju Ti moc za rozhovor.
Během rozhovoru konaného 9. ledna 2025…
publikováno: 27. 1. 2025