Belgický film Mladá srdce má už za sebou slušnou mezinárodní kariéru; z Berlinale si odvezl speciální uznání v sekci Generation Kplus, na loňském Zlín Film Festivalu získal první místo v kategorii filmů pro dospívající a rovněž cenu diváků, bodoval i na 50. ročníku Letní filmové školy. Do naší filmové distribuce přichází na konci letošního ledna, a to právě zásluhou oblíbené uherskohradišťské Filmovky, protože loni zvítězil v její inspirativní sekci „LFŠ uvádí“. Asociace českých filmových klubů pravidelně vysílá vítězné tituly do běžné distribuce, a pokaždé to bývají pozoruhodné snímky. Platí to i pro Mladá srdce, která obohatí hubenou nabídku hraných filmů pro teenagery, ale mají šanci zaujmou i jiné věkové kategorie.
Svěží dílko debutujícího scenáristy a režiséra Anthony Schattemana je křehkým příběhem o první lásce. Má podmanivou atmosféru a okouzlí poetikou, která našlapuje tiše, jakoby po špičkách. O to však působivěji, s grácií a půvabem. Film byl ve Zlíně zařazen do kategorie „pro dospívající“ a má co říct především jim, ale jeho akční rádius je určitě mnohem širší.
Čtrnáctiletý Elias si neví rady s náhle probuzenými emocemi, jaké zatím nepoznal. Žije v bezpečí harmonické rodiny, má bezproblémové přátelství se spolužačkou a všechno je, jak má být. Jenže do protějšího domu se přistěhovala nová rodina a s ní i stejně starý chlapec Alex, který naruší poklidnou hladinu Eliasova citového života. Jak se s tím vyrovná? A jak to zvládne rodina, která zřejmě s ničím takovým nepočítala?
Tvůrce filmu v autorském komentáři prozradil, že vycházel z vlastních mladistvých zážitků, což se na výsledném tvaru kladně podepsalo. Pojednal své téma citlivě, působivě a s příjemně pozitivním vyzněním. Obklopil mladičkého zmateného hrdinu empatickou rodinou a (nakonec i) chápavými spolužáky. Slušně se vyrovnal i s lehce romantickým happyendem.
Problém, který v literatuře či filmu mívá často vyhroceně dramatickou až tragickou polohu – neboť vychází z více či méně oprávněného předpokladu, že ani současná postmoderní společnost není dosud vždy připravená přijmout jinakost –, vypadá v tomto filmu dost jinak. A vysílá do prostoru pozitivně nadějný vzkaz.
Nepostrádá krizové momenty, ty se však odehrávají převážně v chlapci samém, nikoliv v jeho střetu s okolím. Elias se trápí, hluboce se stydí za svůj cit, podle něj obecně považovaný za nepatřičný: „Neznám kluka, který je zamilovaný do jinýho kluka,“ stěžuje si na sebe. Chová se nešťastně i vzpurně, neumí se ovládat a dlouho ani přiznat barvu, odmítá pomoc, ubližuje rodičům i kamarádům.
Všichni kolem jsou však připraveni stát při něm. Moudrý děda (Dirk van Dijck), který ví, že by chlapec „měl být šťastný, že cítí, co cítí“, a těšit se z toho, protože láska je vzácná komodita. Matka (Emilie de Rooová) ho má ráda takového, jaký je, „a na tom, do koho se zamiluješ, to nic nezmění“.
Eliasovi nejbližší jsou obyčejní lidé střední vrstvy žijící na vesnici, tvůrci snímku je nicméně obdařili důležitými vlastnostmi. Především hlubokým niterným vztahem k synkovi a vnukovi; záleží jim na něm, mají ho rádi bez předsudků a podmínek. A jsou tolerantní. Jednání dospělých je přitom samozřejmé, přirozeně spontánní a herci je ztvárnili tak přesvědčivě, že jim věříme. Což plně platí i pro mladé představitele Eliase a Alexe ((Lou Goossens a Marius de Seager).
Schattemanův snímek dokázal působivě a s jímavou vřelostí vyjádřit citové dozrávání dospívajícího mládí. Stejně tak ovšem upoutá i zábavně hravými momenty. Nechybí v něm vyjížďky kluků na kole či dovádění u vody, příjemná hudba (hrdinův otec je popový muzikant), temperamentní živelnost „čtrnáctek“ ve třídě i na hřišti, rozkvetlá barevná příroda, pracovní rytmus dědovy farmy. Také tyto a další chvíle přirozeného odlehčení patří ke kvalitám.
Bylo by skvělé, kdyby se podobně zdařilá díla (nejen) pro teenagery objevila častěji i v domácí filmové tvorbě.
Foto: AČFK
publikováno: 27. 1. 2025
