Když přijde nový šéf, do lidí jako když střelí. Celá struktura, dříve slušně ustavená a funkčně zavedená, se dostává do pohybu a s ní i lidé, kteří bojují o pozice a chtějí v novém světě úspěšně přežít. Být blízko šéfovi, kopírovat jeho ideologii, strategii, slovník. Být jako On – stávat se Šéfem! To se děje i dnes po nástupu Donalda Trumpa k moci. Také v Česku se najednou bojuje o dokonalost kopie a místo na slunci, o to, kdo bude pravým českým Trumpem.
Celý tento bláznivý pohyb krásně vystihuje jeden Nietzscheův aforismus: „Lidé se tlačí ke světlu ne proto, aby lépe viděli, ale aby mohli lépe zářit.“ Světlo, tradičně považované za médium poznání a vymetání tmy, se mění v nástroj zatemnění mysli. Je totiž jedno, co světlo ukazuje a odhaluje, je-li primárně nasvíceno jako jevištní bodové světlo na naše významné já, které chce hrát na jevišti světa (města, státu, světa) důležitou roli. Chce být vidět a podřizuje se pravidlům toho, kdo svítí. A když už světlo nesvítí přímo na nás, je dobré se od tohoto „slunce společnosti“ alespoň trochu osvítit. Třpytit se v jeho odlesku: nacionalisté a rasisté, salonní konzervativci, agresivní nepřátelé pestrosti života, dřívější ekonomičtí liberálové proměnění v libertariány moci, i populisté pro důchodce, ti všichni dnes společně a jednohlasně tvrdí – musíme to dělat jako Trump. Musíme jít trumpovskou cestou, protože v ní je nyní budoucnost Západu.
A tak i bývalý předseda vlády Andrej Babiš, který byl premiérem Česka ve stejné době, kdy byl Donald Trump prezidentem, najednou volá po konci účasti Česka v Pařížské klimatické úmluvě, protože prý po odstoupení USA provedené dnes Trumpem tato „šílená dohoda“ už nemá smysl. Trump zřejmě otáčí i klimatické změny, zdá se, atmosférický i geologický faktor. Škoda, že si toho Babiš všiml tak pozdě. Když od Pařížské dohody odstupoval Trump ve svém prvním období, neříkal tehdejší premiér Babiš vůbec nic. Dohodu nezpochybňoval, na summitech Evropské unie o jejím vypovězení nemluvil, naopak postupoval opačným směrem: schvaloval za ČR opatření na omezení negativních vlivů na klima. Slunce dnes asi už svítí jinak, je větší a silnější, a tak se i mouchy hromadí kolem světla aktivněji než dříve.
Mnozí si díky němu potvrzují své staré ideologické tvrzení o jiných lidech, jejichž svoboda sebepoznání a sebeutváření musí být opět omezena ve jménu normality, která je, zdá se, zjevená. Přesně to – volají Trumpem osvícení v Česku – potřebujeme udělat i u nás. Pryč s inkluzí, respektem k odlišnosti, ve jménu… čeho vlastně? Zdravého rozumu, který je už v prvním rozhodnutích amerického prezidenta lámán v kole předsudků o správných konzervativních hodnotách, které prosazuje člověk, jenž všemožné hodnoty celoživotně pošlapává, kromě hodnoty úspěchu v showbyznysu, v nějž se dnes proměnila i světová politika. Progresivistický sociální experiment nebyl nahrazen svobodou, nýbrž konzervativním sociálním experimentem, v němž nový prezident kombinuje dlouhodobě formulovaný program nevládních konzervativních think-tanků se svou posedlostí vlastním mediálním obrazem velikého Trumpa. Opravdu potřebujeme zdravý rozum jako logiku nejpopulárnější globální show? Anebo, jak říká Trump, „starou dobrou Ameriku“? „Za Trumpovy vlády nebude na světě lepší místo pro vytváření pracovních míst, stavbu továren nebo rozvoj firmy než právě zde, ve starých dobrých USA,“ řekl americký prezident na Světovém ekonomickém fóru v Davosu. Následujme ho…
Nejděsivější se dnešní světelná otočka jeví u příznivců libertariánského kapitalismu, kteří v nápodobě trumpovské Ameriky vidí jedinou cestu, jak být ve světě konkurenceschopní. Ale vůči komu? Vůči Americe? Směšné! Vůči Číně? Ještě směšnější! Konkurenceschopnost se stala mámivou mantrou, která žene celý svět za Trumpovou bludičkou excesivní růstu za každou cenu. Více oceli, více cementu, více ropy, více plynu, více čipů – megalopolis, to má být cíl, za nímž máme s nadšením všichni dnes letět? „Vrtej, miláčku, vrtej,“ rámec Trumpova návratu k ekonomickému normálu pozemšťana, který si pořád ještě opovážlivě říká člověk rozumný…? Odstraňte byrokracii, která překáží penězům na jejich cestě k ještě většímu množení peněz. Ale co je to ve skutečnosti ta tolik nenáviděná byrokracie? Sociální síť udržující po celou moderní dobu pozitivní fikci společnosti a státu, který pracuje právě ve společném, nikoli v jakémkoliv individuálním zájmu. Zbavit se byrokracie v tom nejširším smyslu slova znamená zbavit se pokusu udržovat zcela tekutý proud peněz v nějakém rámci, rezignovat na stát jako na rozumnou organizaci společnosti, otevřít cestu k rozpadu společnosti (Gesellschaft) ve prospěch kmenového společenství (Gemeinschaft) stejně rezonujících a svítících lidí, od malé skupiny na vesnici přes sociální sítě po velkou politiku.
Německý sociolog Hartmut Rosa ve své knize Rezonance vykresluje důležitost rezonance pro smysluplný a relativně spokojený lidský život. To, jak rezonujeme s okolím, s přírodou a s lidmi, rozhoduje o tom, jak se vztahujeme k životu vůbec. Život je proměna napětí ve všech možných vrstvách. Trumpovská politická revoluce, která se začala uskutečňovat, je rezonancí jiného, omezeného typu: sluneční, dostředivá, vůdcovská, a proto jednovrstevná. Dobře v ní může být jen někomu, kdo se jako znejistění zaměstnanci snaží zálibně přiblížit novému šéfovi, aby získal své co nejvíce nasvícené místo na slunci. Takové trumpování může být možná krátkodobě přínosné, i když i to je spíše naivní očekávání, dlouhodobě však zcela jistě nepovede k suverénní politice ani k růstu politického sebevědomí. Anebo je jepičí život na bezohledném spalujícím slunci opravdu v českém národním zájmu?
publikováno: 27. 1. 2025