Tam, kde někteří mívají doma bibli, mám doma po ruce brilantní studii profesorky Mary Fullbrookové s názvem Zúčtování (nakladatelství Oxford University Press, rok 2019). Pokud vím, nevyšla zatím česky, což je určitě škoda. Také proto, že v roce 2019 získala prestižní Wolfsonovu cenu za nejlepší historickou knihu v literatuře faktu. Mary Fullbrooková se narodila ze smíšeného manželství ve velšském Cardiffu a snad geny po německé mamince jí daly do vínku preciznost a smysl pro přesvědčivý detail, se kterými zpracovala odkaz nacistického pronásledování a také poválečné (často nenaplněné) touhy po spravedlnosti. Mapuje krok za krokem vznik státem sponzorovaného násilí hitlerovského Německa v 30. letech minulého století. Jeho cílem se postupně stali handicapovaní, homosexuálové, Romové a nakonec se všemi apokalyptickými následky němečtí, polští a evropští Židé.
Mám tu knížku na očích, aby mi připomínala, že ve zpětném zrcátku bývá cesta do pekel často dlážděná později nesnesitelně malými a snadno přehlíženými ústrky a diskriminací zranitelných skupin obyvatel. Když se s nimi systém v tichosti a po svém „vypořádá”, přistoupí často ve jménu práva a pořádku či jakési imaginární čistoty k ústrkům, diskriminaci třeba těch méně zranitelných. Ve jménu jakéhosi jediného nového správného názoru a společenského řádu. Nejlépe takového, který zařizuje věčný blahobyt. A likviduje ty, kteří mu tu pro svou barvu pleti, jindy pro své náboženství nebo odlišný jazyk nebo prostě jen pro nesouhlas s novým řádem samým stojí v cestě.
V posledních pár týdnech mi ulpí zrak na hřbetu knížky Mary Fullbrookové možná častěji, než tomu bývalo dříve. To když sleduji zprávy a čtu úvahy o zemi, která se vymkla z kloubů civilizační spořádanosti. Bere novorozencům právo na národnost spojenou s místem narozením. Země, jejíž historie a totožnost sama byla založena na otevřené náruči pro ty, kteří s ocitli z jakéhokoliv důvodu na útěku, se teď rozhodla s těmi na útěku tak nějak skoncovat. Pro začátek je pochytat a shromáždit. Vyčlenit prostory a shromaždiště pro příští deportované. Země s vůdcem, který má za to, že své ukřivděné a ublížené voliče ubrání tvrdou a bezohlednou rukou jediného správného názoru, jehož zpochybňovatelé či odpůrci dostávají automaticky nálepku nepřátel, s kterými je třeba (v zájmu většiny) prostě zúčtovat.
Zabloudí-li teď mé oči k Zúčtování, uvědomuji si také, jak rychle a nenávratně odcházejí z našich životů, z našich debat a veřejného prostoru svědci a pamětníci civilizačních střetů totalitních systémů minulého století se všemi traumaty a oběťmi, které přinesly minulým generacím. Jako by uplynulých osmdesát, devadesát či sto let bylo maximální délkou, po kterou je lidská paměť schopná a snad i ochotná udržet v mysli společnou historickou zkušenost. Jako by svět znovu zatoužil po silných vůdcích. Projekcí vlastních nejistot do jejich volby jako by pak lidé ze sebe chtěli setřást vlastní niterné obavy a strach z budoucnosti. A zbavit se tak své vlastní odpovědnosti. Stejně jako jsme si zvykli delegovat naše každodenní starosti a povinnosti na aplikace mobilních telefonů, jako bychom přenášeli záruky naší osobní i společné odpovědnosti už zase znovu na jednoho jediného neomylného vůdce. A výměnou za přislíbené záruky osobní nebo rovnou národní bezpečnosti a pohodlí, ochotně obětujeme svou nezávislost a svobodomyslnost.
A tak když příležitostně opráším hřbet Zúčtování, mimoděk mě napadá, zda vlastně delegace či přenesení vlastního osudu na silného či jediného vůdce není přirozeným stavem a touhou lidské duše. A posledních osmdesát či čtyřicet (pro východní Evropu) nebyly jakousi historickou anomálií, kdy liberální demokracie dokázala držet společenský konsensus v rovnováze bez naléhavé potřeby silného vůdce vládnoucího železnou pěstí jediné správné pravdy a jediného přijatelného správného a všeobjímajícího světového názoru.
Volání po silném vůdci není, zdá se, omezeno pouze na západní břehy Atlantiku. Průzkum pro britský televizní kanál Channel 4 z posledního lednového týdne zjistil, že celých 52 procent respondentů generace z narozené na rozhraní obou tisíciletí by docela ochotně souhlasila s tím, aby se Británie proměnila v diktaturu. Ve Spojeném království soudí většina mladých ve věku od 13 do 27, že země by byla lepším místem, kdyby v jejím čele stál silný vůdce, „který se nemusí zatěžovat parlamentními procedurami a volbami“.
Celá třetina mladých Britů má pak podle stejného průzkumu za to, že Británie by na tom byla lépe, kdyby v zemi vládla nějakou formou armáda či rovnou vojenská diktatura. Neurologové to mimochodem vysvětlují tím, že jemné předivo neuronů v čelním laloku lidského mozku, kde sídlí také schopnosti kritické analýzy a myšlení, dozrává v lidském těle až jako poslední, zhruba kolem 25. roku. A jako by se s prodlužujícím lidským věkem prodlužovala teď také doba jeho dozrávání.
publikováno: 3. 2. 2025
