Na besedě hodinu před premiérou Kartonového taťky Istvána Tasnádiho (*1970) 25. ledna v Divadle v Dlouhé se dramatik přiznal, že také tato jeho hra v budapešťském Divadle Krékatör (Křídový kruh), vedeném Árpádem Schillingem – Tasnádi byl jeho kmenovým autorem – urychlila umenšování státní podpory z moci kulturtrégrů Orbánova režimu až na nulu, takže výjimečná evropská scéna už neexistuje. Schilling žije a tvoří ve Francii. To posttotalitním autoritářům nijak nevadí.
Režisér prvního českého uvedení, Slovák Michal Vajdička, magickou moc Tasnádiho brilantního kousku o jednom obědě v tradiční středoevropské rodině doplnil o informací ještě o něco aktuálnější: Když měl Kartonový otecko v režii Ondreja Spišáka v roce 2023 premiéru v bratislavské Astorce Korzo ´90, Fico právě sestavil vládu uprostřed snově vlastenecké proruské osy Budapešť – Bratislava – Praha.
Jen o té naší rodině
No, na řadě je nyní Česko, kde s Babišem už taky může být jen líp. Výchozí situace hry je ale optimisticky pochmurná. Umřel Miloš, nepsaný lídr rodiny, a to by se mělo u společného oběda otruchlit. K překvapení hostitelů – Karla (Jan Sklenář), jeho manželky Jitky (Magdalena Zimová) a jejich nezkrotné, temperamentní dcery Magdy (na premiéře Štěpánka Fingerhutová, alternuje Kristýna Jedličková) – přijde upjatá, takřka staropanenská vdova Eva (Klára Oltová) se synkem Hugem (Miroslav Zavičár) na „zádušní“ trachtaci – i s Milošem. Věčně živým. Vystřiženým z papundeklu.
Nastává chvíle k rozpoutání rodinných svárů a křivd. Eva zastupuje rodinu tradiční, zbožnou, pokornou, skromnou, samozřejmě se sklony k farizejství a přetvářce – jedním slovem konzervativní, s novým výhonkem zdánlivě retardovaného, zakřiknutého a výchovným drilem ušlápnutého juvenila. Její bratr Karel reprezentuje naproti tomu hrou na demokracií nakažené, zatím jen kostrbatě tolerantní, svobodu každého rodinného příslušníka verbálně velebící, proto ve vztazích v takové základní společenské buňce poněkud rozviklané progresivisty.
Mimochodem – Vajdička v tištěném programu k inscenaci přiznal: „Miloš a jemu podobní věční „taťkové“ a jejich následovníci bývají často jen nástroji moci a manipulace. Poskytují totiž iluzi bezpečí a stability, ale zároveň brání reálnému rozvoji – progresi. A vidíte, slovo progres by mně na Slovensku už asi zcenzurovali.“
Nečekejte od Kartonového taťky žádnou publicistiku ani vážná politická podobenství. Ta komedie, ačkoli míří k pojmenování totálních společenských a politických destrukcí světa třetího desetiletí jedenadvacátého století, srší černým humorem, absurdními situacemi a groteskními zápletkami. Doporučuji před návštěvou představení nejpozději od oběda procvičovat bránici.
Přesto je přesným otiskem neschopnosti Středoevropanů žít ve svobodné realitě, jejich sado-maso záliby v duchovním sebepoškozování na základě nevůle dovzdělat se a dohnat zaostalost způsobenou žitím v „socialistickém“ lágru sovětského typu, vybavit se třeba jen argumenty pro střet se zaručenými spikleneckými teoriemi.
Nejen o všemocné ruce trhu, o víře v poctivost kormidelníků kupónové privatizace, ale také o prozření, že Země je přece jen placatá, protože ve vesmíru kromě páně Broučka a barona Prášila zatím nikdo nebyl, a také že covidoví očkovanci, pardon, očipovanci mřou po tisících v rezervacích. A jakési LGBTQ+? Pekelné zaklínadlo hodné iniciačních obřadů vyznavačů woodoo – ve jménu Green Dealu a v hájemství Istanbulské úmluvy. Co na tom, že ji v Maďarsku, ale ani v Česku skoro nikdo nečetl.
Kde se tu se vzali
Kartonový taťka nás opravdu nikdy neopustí. Pražští inscenátoři mu dali jméno Miloš. Symbol je to výmluvný, ale krotký. Jeho škrholovitost byla vlastně jen dočasná. Po všech peripetiích, hádkách, svárech, střetech, šarvátkách a rodinných bitkách hrozících rozvratem, zkázou a zánikem je to překvapivě nejmladší Magda, kdo „taťku“ z lepenky jako ikonu vrátí v epilogu do hry.
Že by už i ti mladí rezignovali? A tak si z kartonu raději hned vystřihněme a oživme Stalina či Gottwalda, a ti nejpokrokovější rovnou superegy obdařené nadsamce Putina nebo Trumpa. Vyřeší za nás definitivně všechno. Jen se netvařme, že nevíme, „kdese tusevzali“.
Ještě neukončil vládu leden 2025 a Vajdičkův Kartonový taťka je po Morganových Vlastencích (režie Jakub Šmíd v ND Brno) už druhým zápisem na Inscenaci roku. Z růží kvítky vykvetly, radujme se…
publikováno: 3. 2. 2025
