V Německu nastala situace poněkud tragikomická. Spolkový sněm odmítl návrh zákona křesťanských demokratů. Podle něj by uprchlíci v Německu trvale usazení ztratili nárok na scelení rodiny. Ochotně své hlasy přidali extremisté z Alternativy pro Německo. Marně. Sněm návrh smetl se stolu. Dva dny předtím byli ale úspěšnější. Společně s křesťanskou unií prosadili pětibodový program zpřísňující podmínky pro utečence. Alternativu nadchlo ustanovení, jež předpokládá, že od německých hranic budou uprchlíci okamžitě vraceni, jakmile se ukáže, že nemají platné doklady. Pětibodovým programem Friedrich Merz, předseda křesťanských demokratů, reagoval na teroristické útoky v Magdeburku a Aschaffenburku.
Kandidát na spolkového kancléře ve snaze rázně reagovat na teroristické útoky se tak nešťastně zapletl s pohrobky nacismu a zbořil poslední zábranu, která chránila demokraty před takovou spoluprací. Bývalá kancléřka Angela Merkelová sedla a napsala otevřený dopis. Připomíná Merzovi, že se i jejich strana, nejen sociální demokraté, zelení a liberálové, zavázala, že se zdrží jakýchkoli kroků, které by vedly ke spolupráci s Alternativou. Do slušné společnosti prostě nepatří. Proto není žádoucí, aby hlasovali spolu s demokraty v parlamentu anebo kdekoli jinde.
Komické na věci není jen, že Merz neshledal vlastní pochybení, s pohrobky nacismu se přece do slušné společnosti nechodí, ale že obvinil sociální demokraty a zelené, že to byli oni, kdo nevstřícností způsobil to, že tu uprostřed Spolkového sněmu trčí jako osamělý kůl v plotě obetkán protofašistickým kvítím.
Nadhodil ale zajímavou otázku: Mohou demokratické strany, jak lze vyvodit z postoje sociálních demokratů a zelených, odmítnout řešení, které zní rozumně, jen proto, že obsahuje riziko, že by pro ně zvedlo ruku i nežádoucí hnutí?
Jasno mají české Lidové noviny. Už sama spolupráce s takovou stranou nepřekračuje mantinely demokracie, jestliže existuje legálně, pohybuje se v demokratických mantinelech, svému postavení na politické scéně vděčí vůli voličů a žádný soud u ní zatím neshledal důvod, aby ji pro protiústavní činnost zakázal. Pokud taková strana považuje nápad, s nímž přichází její politická „konkurence“, za rozumný, a navíc vychází vstříc nastalé politické potřebě, nemůže spolupráce s ní vyvolat pozdvižené obočí, jak tak činí mnozí političtí „estéti“, Angelou Merkelovou počínaje a demonstranty v ulicích Berlína konče.
O vině komunistů bylo jasno dřív, než byl zažehnut první plamínek
Je otázkou, jak by dnešní Lidové noviny psaly o Hitlerově sbližování se stranami výmarské demokracie (s výjimkou komunistů a sociálních demokratů) počátkem 30. let minulého století. Ani tehdy žádný soud nacisty nezakazoval. Své postavení si ve volbách postupně dobývali díky rostoucí přízni voličů. Sporná by nanejvýš mohla být záhada kolem požáru budovy Říšského sněmu koncem února toho roku. Nacisté se sice rozhodli, že s výmarskou demokracií s konečnou platností zatočí, k požáru, i když se jim hodil do krámu, se rozhodně nehlásili. Ve hře byly totiž volby do Říšského sněmu, plánované na 5. březen.
Ač zatloukali o požáru, jak mohli, „zlí jazykové“ tvrdily opak, neberouce v potaz, že po spáleništi bloudil jistý holandský, poněkud zmatený zedník. V Holandsku ho registrovali jako policejního konfidenta. Sám se vydával za komunistu. Stranická legitimace, již měl na požářišti u sebe, byla podvrhem. Holandští komunisté sice připouštěli, že van der Lubbe byl jeden čas jejich členem, jakmile však zjistili, že donáší, vyloučili ho ze strany. Solidárně před ním varovali ostatní evropské komunisty.
O spiknutí komunistů, které mělo začít požárem a vyústit státním převratem, měl kupříkladu jasno pár okamžiků po vypuknutí požáru říšský kancléř Hitler, kdy se dostavil na požářiště a přítomným novinářům prozradil, že v tom mají prsty komunisté. Nemohl přitom vědět, že korunní důkaz jeho tvrzení, údajný komunista van der Lubbe, je teprve brán na výslech na služebně u Braniborské brány. Výslech vzal rázný obrat až v okamžiku, kdy jej z rukou obecné kriminální policie převzala politická policie, později známá jako gestapo.
Požár umožnil vyhlásit výjimečný stav
Hermann Göring, říšský ministr vnitra, vyhodnotil situaci jako krajně kritickou, na niž nelze reagovat než mimořádným stavem. Umožnil tak, aby bez soudu byli do tzv. ochranné vazby (čti koncentračního tábora) bráni možní pachatelé, případně i svědci. Drtivou většinu internovaných tvořili komunisté a sociální demokraté. Volby, které se měly o pár dnů později konat, nacisté drtivě vyhráli. Pro některé legalisty se k většině v parlamentu dostali demokratickou cestou.
Za pravdu legalistům dat i lipský proces. Za hojné účasti veřejnosti a zahraničního tisku (dokonce jednání přenášel rozhlas) se konal na podzim toho roku. Na lavici obžalovaných seděli tři bulharští komunisté, jeden německý a údajný komunista van der Lubbe. Ve výsledku tři Bulhaři a jeden Němec navzdory úsilí jejich ex offo advokáta, člena NSDAP, soudu dokázali svoji nevinu a byli osvobozeni. Jen van der Lubbemu soud nechal useknout hlavu.
Ve zdůvodnění rozsudku soud obvinil německou policii. Svoji práci odvedla ledabyle a nepořádně. Přesto trval na tom, že za požárem budovy Říšského sněmu stáli komunisté. Odfláknutá práce policie způsobila, že na lavici obžalovaných usedli nepraví komunisté. Dnešní Lidové noviny by možná poznamenaly v duchu své argumentace o soudech: vida, i nezávislý soud dal zapravdu nacistům.
Čekání na soud je někdy čekáním na Godota
Bude-li demokratický politik, jak jsou přesvědčeny dnešní Lidové noviny, čekat, až jeho dilema rozlouskne soud, zda případný politický partner je pro demokracii rizikem, anebo ne, pak se může nadít spíš konce demokracie než jejího prohloubení.
Vedle soudu obecného tu totiž existuje soud politický. Jím se politik má řídit především. Politický soud vychází nejen z platných zákonů, ale i z obecně přijatých zvyklostí a z norem slušného chování. Má nadto ještě něco navíc: Přináší riziko osudového omylu. Když se takový soud mine účinkem, může trvale poškodit něco, co je v demokratické politice žádoucí zachovat. Pokusí-li se politik přesto z takového soudu vyvinit (raději počká na soud soudu obecného), ztratí na důvěryhodnosti.
Zájmem hnutí, jako je Alternativa pro Německo, není prvoplánově posouvat věci veřejné ve prospěch obce, ale získat možnost z navrhovaného řešení vyloupnout potřebného bubáka, jímž může veřejnost žádoucím způsobem zastrašovat. Nalezla jej v pětibodovém programu. Stát má získat možnost vracet od hranic uprchlíky, kteří se nemohou vykázat platnými doklady. Alternativa pro ni vynalezla nový pojem: „remigrace“. Bubákem se tu stává uprchlík, který nemá platné doklady, zato v nohavici schovává vražedný nůž.
Friedrich Merz neprávem obviňuje sociální demokraty, zelené z nedostatečné vstřícnosti. Nemohou dát přece hlas koncepci, která sice vykazuje možná formálně správnou motivací, přesto spíš vyvolává obavy její proměny v nástroj, umožňující manipulaci a ohlupování lidí. Nadšená součinnost ze strany Alternativy pro Německo je jen špičkou onoho osudového ledovce. Nejde o přepjatou reakci, když Merkelová považuje hlasování spolu s Alternativou za riziko pro samu demokracii. Ono tím rizikem je.
publikováno: 10. 2. 2025
