Ve spolupráci učitelů s didaktikem a lektorem Robertem Čapkem, pedagogem a publicistou Filipem Šimečkou a pedagogem, režisérem a dramatikem Jiřím Karenem vznikla kniha o problémech základního a částečně středního školství, která odráží nelichotivé skutečnosti na mnoha frontách vzdělávacího procesu. Jedná se o zajímavou možnost pedagogů pomocí knihy oslovit zejména nepedagogické pracovníky, tedy rodiče, žáky a zájemce o dění na školách. V základu celého projektu je vzdělávací strategie Roberta Čapka Líný učitel a internetové stránky Nechte nás sakra učit dobře Jiřího Karena. Ve zkoumané knize jsou vyprávěny příběhy z různých okruhů vzdělávání i mimo školu a pak je dán prostor autorům díla k odbornému vyjádření. Tento přístup je v české vzdělávací literatuře jedinečný.
Kniha o 168 stranách je bohatě a přehledně strukturována s četnými obrazovými příklady z dobré vyučovací praxe. Prezentované příběhy jsou si v mnoha ohledech dost podobné: učitelé s progresivní představou o moderní výuce narážejí na hradbu ze strany kolegů ze sborovny, ze strany vedení nebo ze strany žáků a rodičů. Dosti často patové situace končí vyhazovem či dobrovolným odchodem pedagoga. Některé příběhy jsou vyprávěny ze škol v okrajových či vyloučených lokalitách, najdeme zde ale i příběhy z velkoměstských škol. Vyprávění jsou psána jak přes kopírák: absurdita všedního dne, libovůle vedení, snaha o krutý mikromanagement, zesměšňování progresivních metod, nesoulad mezi učiteli, odpor a nezvyk žáků, nezvládnutá projektová výuka, nevybíravé kritiky, vyhoření, časté změny pracovních míst. Někdy je problém v pedagogovi, i zde nastupují autoři se svými zkušenostmi a radami poučenějších. Možná jediné, co knize trochu chybí, je odborný pohled školního psychologa.
V mnoha případech se zastánci „starých pořádků“ ohánějí rámcovým či školním výukovým plánem a též školní inspekcí. Očekávání rodičů a dětí mnohdy odráží zastaralý přístup k výuce, zde se nelze divit, protože jim chybí odborné pedagogické zkušenosti. Horší je to u pedagogických pracovníků, kde by mělo být zkušeností a ochoty ke změně přístupu dost. Nicméně u některých starších a zasloužilých pedagogů se opakují dávno zaběhnuté vzorce chování, které jsou v příkrém rozporu s očekáváním a schopnostmi jejich mladších kolegů a kolegyň. V sázce je mnoho: smysluplná výuka a směřování českých školáků do dalších kol vyučovacího procesu a nakonec do praxe každodenní práce. Kam tedy míří české školství, máme se něčeho obávat? Je evidentní, že žádná nařízení shora plošně nepomohou prosadit nutné změny směřující k moderní a na dnešní úrovni schopné pedagogice, že mnoho problémů je jako vždy „v lidech“. Na druhou stranu i ministerstvo školství a školní inspekce by ovšem měly konkrétně a v praxi přehodnotit svoje požadavky na školní vyučování tak, aby byl reflektován současný stav pedagogického bádání, který upřednostňuje ohled k právu individuality, spolupráci mezi žáky a kreativní výuku, nejen na papíře RVP a ŠVP. Školská zařízení se svými pedagogy by měla mít možnost vymanit se z neústrojného tlaku z různých stran, institucí, zaujatých lidí, někdy i rodičů a žáků.
To by se učiteli stát nemělo podává přehledný a hmatatelný důkaz o současném stavu českého školství v podobě, ve které se o něm nechce většině čtenářů číst. Na druhou stranu díky zkušeným autorům nabízí mnoho možností řešení, která vycházejí z dobré a odzkoušené praxe. V mnoha ohledech se dílo zabývá problematikou, která se promítá do pozdější pracovní praxe, jíž jsou čeští žáci dříve nebo později součástí. Díky knize máme možnost vidět prostředí, kde tyto problémy vznikají a za jakých podmínek, vše z úst pedagogů a odborných pracovníků. Není snadné být v této souvislosti neúčastný a nezaujatý: zdá se, jako by řešení bylo snadné a na dosah ruky, a přesto je tak daleko a tak složité. Jsme u jádra pudla, víme o něm, ale jak s ním naložit? Jako by se čtenář sám vrátil do svých školních let a co všechno kdysi zažíval. Ovšem ne za všechno současné může minulost, jakkoliv by bylo lichotivé svést všechno na ni. Přestože přítomnost nemá ještě vyhráno, díky těmto a podobným knihám a iniciativám je jisté, že jde správným směrem. Kniha by možná ráda způsobila „velký skok pro lidstvo“, ale se závěrečným konstatováním autorů, že všeobecná česká didaktika selhává, nicméně zůstává u ambicí „malých krůčků pro člověka“: pokud by těch byť jen drobných bylo dostatečně, jednalo by se o významný posun.
Robert Čapek, Filip Šimeček, Jiří Karen: To by se učiteli stát nemělo, RAABE 2024.
publikováno: 17. 2. 2025
