Návrat Donalda Trumpa k moci už po měsíci potvrzuje, že staronový americký prezident se ve svém druhém mandátu chce zapsat do dějin jako Velký Vůdce. Někdo mezi postmoderním Caesarem a „novým šerifem ve městě“. Změnit domácí i světový řád v jeho pojetí znamená zavést pružný ne-řád, v němž velcí a silní budou rozhodovat s velkou mírou libovůle, zatímco ostatní podle toho, ke kterému ze silnějších se chtějí přidat.
Donald Trump – muž, který je i mnohými pravicově smýšlejícími lidmi v Česku považován za hrdinu, očišťujícího demokracii od škodlivého nánosu liberálních hodnot, jež jsou prý samy o sobě levicové – rozevírá nové geopolitické pole, v němž nepůjde o pravidla a dohadování, nýbrž o prosazování síly. Zadupat, počkat, jak se ostatní zachovají, a pak podle toho výběrově dál tlačit, to je standardní Trumpova obchodní strategie, která zatím vcelku dobře vychází. Je spousta těch, kteří ji nadšeně přijímají, protože se raději radostně svezou se silnějším v důvěře, že za svou věrnost dostanou jako odměnu alespoň maňáska nebo něco dobrého; ti, co s novou strategií nesouhlasí, obvykle nejsou schopni hned reagovat a jejich kritika vypadá jako křik neschopných reptalů.
V pozici těch druhých je dnes liberální Evropa, kterou Trump ostentativně staví na druhou kolej. Není to tak těžké, když se pod tlakem populistické pravicové kritiky demokracie vytvořilo v Evropě rozporné napětí, které ji rozervalo natolik, že není dnes schopna nejen opravdu společného postoje, ale – a to je podstatnější – společné akce. Nový šerif ve městě, jak Trumpa ve své výsměšné protievropské řeči v Mnichově nazval jeho vice JD Vance, by raději v Evropě viděl u moci právě ty, kteří starý kontinent rozkližují. Princip „rozděl a panuj“ zde funguje výtečně. Zatímco dříve USA chtěly jedno telefonní číslo do Evropy, aby američtí politici věděli, jak si kontinent v různých otázkách stojí a mohli se podle toho zařídit, dnes chtějí čísel více, ale jen ta, v nichž se mluví rezonujícím hlasem nového šerifa. Smysl je zřejmý: zbavit se pro jednou Evropy jako možného vlivného soupeře ve hře o vládu ve světě, a to především v soupeření ekonomickém, které je primární pro naplnění starého hesla „America First“ (že jde o hru s resentimentem, tedy o přímý odkaz na fašistické nacionální hnutí v době války, jak mj. neustále připomíná americký historik Timothy Snyder, jistě už všichni vědí). Evropa v této představě nebude svým pánem, velmi dobrým sluhou by ale být mohla (cynik by řekl, že tomu tak bylo i doposud a od druhé světové války vlastně neustále, ale to nechme stranou, protože diskuse je tu dodnes zabarvena realitou dlouho trvající studené války).
Poválečný světový řád, postavený na jednáních v rámci mezinárodních institucí, Spojené státy v minulosti uznávaly většinou jen tehdy, když se jim to hodilo. V řadě akcí – od Vietnamu po Irák – vyrážely do boje s koalicí ochotných (ten název je velmi příznačný a platí i pro současnou situaci), což se jistě bude opakovat i nyní. S tím rozdílem, že se na chování ochotných příliš netřeba ohlížet: minulé alibi jakési demokratické spravedlnosti už není třeba, vstupujeme do éry přetahování demograficky, vojensky a ekonomicky dominantních mocností, kde rozhodují praktické silové výsledky, ne nějaké ideje. Garantem světové bezpečnosti pak bude neustále se měnící rovnováha vůle silných a velkých. Trump v ní chce být dominantním činitelem, který však pro svou údajnou byznysovou vychytralost s minimálními náklady získá vše, co chce. Platí to pro deklarovanou snahu získat Grónsko i pro obchodní dohodu o ochraně Ukrajiny výměnou za vzácné nerostné bohatství Ruskem ruinované země, pro návrhy na revitalizaci Gazy v turistický resort a odsun Palestinců do jiných zemí.
Obavy až strach, které se šíří starým kontinentem po první návštěvě nových amerických emisarů v Evropě, kteří rozcupovali všechny idealizující představy o tom, že po volbách se bude Trump chovat trochu jinak než ve volební kampani, vyplývají nejen z nízkého geopolitického sebevědomí a nejistoty evropských lídrů, ale i z toho, že to, co nová Trumpova administrativa předvádí, je mimo veškerou evropskou představivost. Přece jen všichni vycházeli z premisy, že spojenci se k sobě chovají jinak, s větší vstřícností a respektem. A už vůbec si nikdo nedokázal představit, že se mír v zemi zmítané válkou bude otevřeně vyměňovat za prodej pokladů v zemi, tedy velmi přímočarým až neomaleným vydíráním na geopolitickém trhu. Mimochodem vylučování Evropy z jednání o míru na Ukrajině je kromě politicky-vojenského smyslu (evropské jednotky mají být garantem vyjednaného míru) nespravedlivé i v Trumpově obchodní logice. Je to, když už to má být, potopení „byznysu“ těch, kteří do toho šli s námi. Například Německo jako největší dárce Ukrajině poskytlo napadené zemi pomoc ve výši 44 miliard eur, což je asi polovina toho, co daly USA, bagatelní částka do konečného součtu to ale není.
Amerika se svým obchodně-vojenským postupem proměňuje v neoimperiální mocnost, šířící své zájmy i skrze moc digitálních miliardářů, kteří novému prezidentovi poskytují jistotu technologické avantgardy. Technologický optimismus, šířený na obou stranách ideologické barikády studené války, dosáhl prozatím svého politického vrcholu. Pozdně moderní společnosti se již dávno proměnily v komunity elektronické kontroly, která funguje mocensky jinak než v minulosti. Moc sítě je mocí vstupu do ní a také mocí dokonalého přehledu nad jednotlivými uzly, jimiž společenská moc jako „energetická vztahová surovina“ (sebe)ovládání protéká. Zatímco kdysi platilo, že vědění je moc, dnes začíná platit, že moc přináší zahlcování informacemi, vyvolávající strach, úzkost a nejistotu, informační povodeň, v níž se jako ve valící se živelné katastrofě nelze vyznat bez zjednodušování a banalizace, a také bez umělých pomocníků (AI), kteří ať chceme nebo ne, ať se bráníme nebo souhlasíme, neustále kontrolují a přepisují způsoby lidského vnímání a myšlení. Kontrola je v takovém světě permanentní, mimo jiné proto, že bez virtuální varianty světa se už v „nevirtuálním“ světě nedá žít.
Trumpismus 2.0, který nová americká vláda momentálně teprve rozvíjí a prohlubuje, je zvláštní směsicí imperiálně-obchodních postupů 18. a 19. století a ultramoderní počítačově modelované technologie. Není to strategie vládnutí, v níž se musí zohlednit potřeby populace, o kterou se momentální vláda na čas stará, nýbrž panování těch, kteří jako vyvolení dostali mandát provést konzervativní revoluci, tedy „deliberalizaci demokracie“, po níž se bude třeba znovu ptát, zda je demokracie opravdu jen početní mechanismus vhodný k získávání moci, jenž – jak o tom mluví celá západní tradice od Platóna dál – v sobě nese trvalou možnost zvratu k autokracii, ba tyranii. Hlavní otázkou pak je, jak tuto autoritářskou tendenci v demokracii jinak utlumit, pokud liberální hodnoty už nikdo masově respektovat nechce (dá se úspěšně pochybovat, že tomu tak skutečně je). Obraz světa se v tomto pojetí nejvíce podobá volatilnímu pohybu kryptoměn, na nichž Donald Trump v posledních letech vydělal a v nichž se jako v modelové projekci politiky zhlédnul. Jde sice o velmi těkavé a rizikové prostředí, v delších časových úsecích ale toto riziko některým lidem přináší velké zisky.
Právě na to dnes více či méně vědomě sází všichni, kdo „novému šerifovi ve městě“ drží palce. Nový světový ne-řád Donalda Trumpa ale funguje výběrově, není to žádné win-win řešení. První může být jen jeden! A nikdo přece neumí kolonizovat volatilitu chaosu, na níž se dnes politicky surfuje.
publikováno: 17. 2. 2025
