Letos v únoru vyjde v nakladatelství Atelier 89 kniha Bohumila Slámy připravená k 175. výročí narození Tomáše G. Masaryka Perspektivy demokracie.

Kniha navazuje na jeho ideové dílo a na bestseller polskoamerické historičky a novinářky Anne Applebaumové Soumrak demokracie. Autor této knihy rozšířil danou problematiku do historických, filosofických, sociologických a psychologických souvislostí. Aby se lidstvo dokázalo vypořádat se svou současnou situací, musí zvítězit demokracie, a podle jeho přesvědčení po modernismu a postmodernismu musí nastoupit kritickorealistickým myšlením a morálkou podložený neomodernismus.

Kniha nastiňuje obraz současného lidského světa v jeho historických, sociologických a psychologických souvislostech a snaží se o jeho výklad. Vychází z Herakleitova „dvakrát nevstoupíš do stejné řeky“, zejména však z déletrvajících až nadčasových jevů. Upozorňuje na nové výhledy demokracie, nabízející se v podobě sekulárního neomodernismu a nové víry.

K vytvoření demokracie člověk dospěl po mnoha tisíciletích svého vývoje, během něhož se odpoutával od své přírodní psychické podstaty. Tento vývoj byl postupný, provázely ho četné peripetie a dodnes zdaleka není ukončen. Člověk se od zvířecích předchůdců sice oddělil myšlením a manuální dovedností, avšak řadu jejich vlastností si podržel, včetně těch, které lze hodnotit jako negativní. Nejdůležitější zvířecí pud, žít a uspokojovat své potřeby, si podržel bezezbytku.

Většina vývojově vyspělých zvířat se sdružovala do skupin, snažila se ovládnout teritoria, v nichž žila, a podle potřeby a možností je rozšiřovat. Byla vedena dominantními, fyzicky a psychicky nejsilnějšími jedinci. Jak se člověku rozšiřovalo a prohlubovalo vědomí, začal nad sebe klást bohy a věřit v posmrtný život. Do dění lidských v kmenech začali zasahovat duchovní vůdci; vysvětlovali ostatním lidem nepochopitelné úkazy a dodávali jim naději na lepší život. Stejně jako světští vůdci je však nevědomě i vědomě zaplavovali mýty, mimo jiné proto, aby posílili svůj vliv. Nezřídka se stávalo, že přebírali světskou moc a naopak, že jejich moc přebírali světští vůdci.

Dávní lidé byli vesměs egoisté a uměli být nesmírně krutí, avšak rozvíjeli též kladné vlastnosti, zejména ochotu vycházet druhým vstříc, mít s nimi dobré vztahy, a to nejen uvnitř jednotlivých kmenů a později států. Války byly střídány údobími míru a klidu, a tehdy se materiální i nemateriální podmínky jejich životů zlepšovaly a mohly se též rozvíjet výroba, obchod a kultura.

Koncem pravěku vznikla filosofie a teologie judaismu, na jehož idejích dodnes staví euroamerická civilizace. Jeho zakladatel Abraham zavedl monoteistickou víru, neuznávající posmrtný život. Druhý nevýznamnější představitel judaismu Mojžíš vytvořil Desatero Božích přikázání napomáhající souladu mezi lidmi.

Další změny k lepšímu nastolili starověcí myslitelé, žijící v přibližně v šestém až pátém století př. n. l. – Konfucius, Buddha, Protagoras a Sokrates. Společné měli to, že zaujali vlažný vztah k bohům a že zdůrazňovali význam soudnosti a morálky.

Konfucius byl největším čínským myslitelem všech dob, a mimo jiné proto se jeho učení udrželo až do nástupu maoismu. Odmítal vyjadřovat se k čemukoli, co přesahuje možnosti lidského poznání, například k posmrtnému životu. Na jedné straně byl konzervativní, na druhé straně přišel s četnými pokrokovými a společnost demokratizujícími myšlenkami spravedlivosti, vzdělanosti, zdravého myšlení, humanity a morálky.

Buddha vizi posmrtného života nahradil vizí převtělování. Podstatu svého ideového systému, který je možno označit za nábožensko-psychologický, resp. psychoterapeutický, vyjádřil Čtyřmi vznešenými pravdami:1. zrození, nemoc, stáří, odlučování se od věcí milých a spojování se s věcmi nemilými, je strastné, 2. příčinou strasti je žízeň po požitcích, moci a trvalé individuální existenci, 3. strast zaniká spolu se zánikem této žízně prostřednictvím bezvášnivosti a nelpění na tomto světě, 4. postupem vedoucím k zániku strasti je cesta vrcholící ukončením koloběhu existence vstupem do nirvány, tj. do stavu naprostého klidu.

Protagoras, tvůrce idejí demokracie, stavěl hlavně na etických principech: „Musí se postupovat jen podle spravedlivosti a zdravého rozumu.“ O bozích tvrdil, že neví, zda jsou, a pro údajný ateismus byl vyhnán z Athén. Demokracie se tam však, byť ve značně nedokonalé podobě a byť jen na poměrně krátkou dobu, přesto ujala, zejména zásluhou politika Perikla.

Sokrates s demokracií nesympatizoval, neboť dával přednost vládě kompetentních jedinců, jeho zásluhou se však řecká společnost demokratizovala. Filosofii zásadním způsobem přeorientoval z přírodní na sociální a psychologickou. Přišel se „sokratovským dialogem“, který spočíval v navozování otázek a obezřetném sledování, jak lze dospívat k pokud možno správným závěrům. Je s ním též spojován důležitý a dodnes platný koncept uměřenosti slov a skutků. Zdaleka ne vždy to znamenalo „zlatou střední cestu“, neboť šlo především o jejich konkrétní adekvátnost, a za vyhraněných okolností mohla být proto adekvátní a uměřená pouze jako vyhraněná. V posokratovské filosofii bohužel vyvstal velký problém, neboť v mnoha ohledech na něj nenavázala, ale spíše se od něj odklonila, což ji až do nástupu reformace a osvícenství těžce poznamenalo.

Z dalších starověkých myslitelů byl přínosný zejména zakladatel stoicismu Zenon z Kitia. Uznával rovnost všech lidí, odsuzoval otroctví, směřoval k lidskému sbratřování a měl porozumění pro prospěšné ideje všech náboženství. Vycházel z toho, že záleží především na tom, co člověk má ve své moci, což je hlavně svobodný úsudek a ctnost. Snad jediným vládcem, který naplnil jeho ideje, se stal římský císař, „filosof na trůně“ Marcus Aurelius Antoninus. Zanechal po sobě jedinečný a trvale platný odkaz: „Žijte dobrý život. Pokud existují bohové a jsou spravedliví, pak je nebude zajímat, jak zbožní jste byli, ale přijmou vás na základě ctností, podle kterých jste žili. Pokud bohové existují, avšak jsou nespravedliví, pak byste neměli chtít je uctívat. Pokud žádní bohové nejsou, i bez nich budete žít ušlechtilý život a budete přetrvávat ve vzpomínkách svých milovaných.“

Velký náboženský reformátor Ježíš svou základní a nejznámější tezi „miluj svého bližního jako sebe samého“ sice převzal od židovských proroků a převzal též ústřední starozákonní tezi „jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak i vy ve všem jednejte s nimi; v tom je celý Zákon a všichni proroci“, avšak uvedl je lépe v život. Jeho učení přepracovali evangelisté a částečně je zdeformovali, což umožnilo jeho splynutí s feudalismem, a tím i jeho další deformace.

Na řeckou demokracii nejlépe navázali Židé, žijící v komunitách, které se vytvořily po jejich vyhnání do diaspory. Ustavili ideje, které dodnes nebyly překonány a zejména nebyly dostatečně naplněny. Poskytovali řadovým lidem pokud možno co největší svobodu, ne však morální. Kromě jiného zavedli požadavek, aby bohatí členové jejich obcí podporovali chudé členy, a to v takové míře, aby jim to umožnilo důstojný život a vzdělání.

Až do nástupu osvícenství to však bylo převážně nepochopeno a zapomenuto. Jedním jeho iniciátorů byl francouzský spisovatel, historik a sociálně a politicky orientovaný filosof Charles-Louis Montesquieu, který podal pronikavou kritiku feudálního systému a jako základní politickou hodnotu vyzdvihl občanskou svobodu. Její záruku viděl ve třech na sobě nezávislých složkách, na moci zákonodárné, výkonné a soudní.

Filosof, historik, dramatik a spisovatel Francois Marie Voltaire zavedl pojem filosofie dějin, který chápal jako vývoj kultury a lidského myšlení. Nemilosrdně útočil na teologii a podobně i na tehdejší filosofii. K nejvlivnějším osvícenským myslitelům je přiřazován též filosof a spisovatel Jean Jacques Rousseau. Hlásal zidealizovaný příklon k lidské přirozenosti, k prostému lidu a k přírodě. Na rozdíl od jiných osvícenců nekladl důraz na rozum, ale na city. Jiným významným představitelem osvícenství byl filosof, spisovatel, teoretik umění a encyklopedista Denis Diderot, který vyznával deismus až materialismus a kritizoval despotismus vyvěrající z feudálního systému.

Skotský ekonom a sociální filosof Adam Smith se stal zakladatelem ideologie a politické ekonomie liberalismu. Lidskou společnost chápal jako na jedné straně prostoupenou kladnými rysy, na druhé straně ji do nemalé míry redukoval na společnost obchodní, jejíž cíle a hodnoty se odvozují především od principů trhu, který je sice tvrdý a bezohledný, avšak jeho „neviditelná ruka“ vytváří prosperitu společnosti. Byla to ovšem pravda neúplná, neboť ekonomický liberalismus dal vzniknout napětím, které v průběhu 19. století vyústily v dělnické bouře a ve vznik marxismu.

Americká nezávislost a demokracie je sice spojena především se jmény George Washingtona a Abrahama Lincolna, jejím ideovým vůdcem však byl spíše právník, teolog-unitář a politik Thomas Jefferson, autor Deklarace nezávislosti obsahující dnes již kultovní větu „všichni lidé jsou stvořeni si sobě rovni“. S jeho jménem se pojí řada nadčasových výroků, například „konec demokracie a porážka Americké revoluce přijde, když vláda padne do rukou bank a bohatých podniků“.

Jednu z nejvleklejších bariér vystavěných otevřenému lidskému myšlení narušila anglická spisovatelka Mary Wollstonecraftová. Její publikaci Obhajoba ženských práv je možno považovat za obdobu či větev americké Deklarace lidských práv. Její tvrzení „mysl nemá pohlaví“, „když liberalismus pro všechny, tak i pro ženy“ a „když práva pro všechny, tak i pro ženy“ dalo vzniknout dodnes neukončeným feministickým hnutím.

Příspěvek k chápání politické ekonomie a z ní pramenících poukazů na vývoj lidstva přinesl Angličan Thomas Robert Malthus, a to teorií o růstu populace, podle níž počet lidí na Zemi narůstá geometrickou řadou, kdežto produkce a možnost obživy pouze řadou aritmetickou. Upozornil tím na jeden z možných budoucích problémů lidstva.

Zakladatel sociologie a pozitivistické filosofie Francouz Auguste Comte výrazně ovlivnil nejen filosofii, ale též společenské a přírodní vědy a právo tím, že je nasměroval k nespekulativnosti a ke kritické a důsledné sebekorekci. Pozitivismus je možno charakterizovat slovy „co nevím pozitivně (neboli jistě), nevím“ a tezí „je-li pravda, že každá teorie musí být založena na pozorovaných faktech, stejně tak je pravda, že fakta nelze pozorovat bez vedení nějakou teorií“. Sociologii zabývající se přítomností nazval statickou a odlišil ji od sociologie dynamické či vývojové, kterou označil podobně jako Voltaire za filosofii dějin. Psychologii považoval za nevědeckou.

Francouzský historik, sociální filosof a politik Alexis de Tocqueville se stal jedním ze zakladatelů politologie. Zabýval se hlavně rozborem Francouzské revoluce a americké demokracie. Předpověděl šíření amerického myšlení a způsobu života do Evropy i ostatního světa.

Anglický přírodovědec a unitarista Charles Robert Darwin navodil snad největší průlom do náboženských učení. Přestože svou evoluční teorii doložil obsáhlými výzkumy a nezvratnými důkazy, zahájila pouze další těžký zápas mezi kritickorealistickým a mýtickým myšlením. Dodnes není plně přijímána, hlavně proto, že popřela „Bohem stanovené“ představy o uspořádání světa.

Německý filosof a ideolog komunismu Karl Marx navázal na materialismus jiného německého filosofa Ludwiga Feuerbacha a na Hegelovu dialektiku. z její triády teze, antiteze a synteze mylně dovodil učení o vývoji společnosti od beztřídního stavu (teze) přes třídní fázi (antiteze) k vyšší, beztřídní formě (synteze) neboli komunismu. Marxovo „vědecké“ učení obsahuje další fundamentální chybu: jím proklamované revoluce samy o sobě nic nevyřeší, kromě jiného proto, že násilí plodí jako reakci nové násilí, které je třeba potlačovat, a tím se společnost dostává do začarovaného kruhu, jehož výsledkem je totalitní režim. Marxova ideologie komunismu byla sice na jedné straně pokroková, na druhé straně však reakční a utopická, neboť nepřihlížela k téměř neměnné přírodní psychologické podstatě člověka a napáchala, zejména v podobě marxismu-leninismu a maoismu, též nesmírné škody.

O uměřený výklad lidské racionality-iracionality se pokusil anglický filosof a sociolog Herbert Spencer. Jako jeden z prvních tvrdil, že k pravdivé teorii společnosti se lze dopracovat jedině skrze lidskou psychiku. Na rozdíl od biologistů, přitakávajících na lidský pudový primitivismus, šel opačným, pokrokovým směrem. Jeho dílo je široce pojaté a vyznačuje se snahou o komplexnost.

Spencerův ohlas zvýšil iniciátor pragmatismu Charles S. Peirce, v jeho pojetí pragmatismu uměřeného a přihlížejícího k morálce. Pominul jakékoli vyumělkované konstrukce a položil důraz na to, jak se filosofie prokazuje a opodstatňuje především v praxi. Tak, jak je dnes pragmatismus běžně chápán, k morálce ovšem příliš nepřihlíží a klade důraz hlavně na účelovost a úspěšnost lidského konání: správné je to, co se osvědčuje.

V dějinách druhý „filosof na trůně“, polyhistor a politik Tomáš Garrigue Masaryk, narušil optimistický pohled na dosavadní vývoj lidstva. Tvrdil, že rozum člověku nevládne, a již ve své habilitační práci Sebevražda k tomu nalezl dostatečné důkazy: kromě jiného zjistil, že během „fin de siècle“ neúměrně narostl počet sebevražd a jiných psychopatologických jevů, což vysvětlil tím, že lidé ztratili duševní oporu v dosavadních ideologiích a náboženstvích. Jako bytostný demokrat, humanista a znalec literárního umění je dokázal nahradit svým učením. Vytvořil nový univerzalistický, nadčasový a vnitřně konzistentní ideový systém, kterým zasáhl do všech humanitních oborů včetně makroekonomie a kterému dnes chybí pouze environmentalistika. Jeho pojetí demokracie překonalo všechna ostatní, zejména tím, že je zbavil mýtů. Prosadil je však pouze v 1. československé republice, „ostrůvku demokracie ve střední Evropě“, kterou založil, ovšem ne na dlouho, neboť trvala pouze dvacet let a byla zničena novými „náboženstvími“, nacismem-fašismem a po něm komunismem-bolševismem.

Jeho současníci, psychologové a psychoterapeuti Sigmund Freud a Carl G. Jung byli ještě méně optimističtí. Freud objevem podvědomí a dělením lidské psychiky na Ono, Já, a Nadjá upozornil na sílu nižších, pudových složek lidské osobnosti. Jung ho doplnil objevem kolektivního nevědomí a jeho složek, které označil za archetypy. Kromě jiného vysvětlil nástup nacismu: „Uvěřili byste, že celý národ vysoce inteligentních a kultivovaných lidí může být uchvácen fascinující silou archetypu? Viděl jsem to přicházet a dovedu to pochopit, protože znám sílu kolektivního nevědomí.“

Další významní myslitelé podali nejen kritiku jednotlivců a společností, ale hledali též možnosti nápravy. Angličtí spisovatelé „antiutopisté“ Aldous Huxley a George Orwell nepřímo navázali na Masaryka a hlubinné psychology. Huxley upozornil na to, že přílišný liberalismus ve svých koncích utápí pravdu, Orwell na to, že autokratické režimy deformují a potírají pravdivé informace a tím i možnost je poznat.

Široký ohlas vzbudily publikace německoamerického psychologa a sociálního filosofa Ericha Fromma. Člověk podle něj vytváří složitý společenský stroj, který je nad ním a přes něj. V rámci psychologie je pozoruhodný zejména jeho koncept biofilního a nekrofilního člověka.

Rakouskoanglický filosof Karl Raimund Popper v knize Otevřená společnost a její nepřátelé analyzoval a charakterizoval uzavřenou společnost jako opírající se o přírodní a vžité síly a podal její kritiku. Otevřenou společnost vyjádřil jako neustále se vyvíjející a v podstatě zdravou demokracii, která uvolňuje duševní schopnosti člověka.

Evropské nepříznivé psychické rozpoložení po 2. světové válce dalo vzniknout filosofii existencialismu. Jejím nejznámějším mluvčím se stal francouzský filosof, spisovatel, dramatik a levicový politický aktivista Jean-Paul Sartre, mimo jiné proto, že k situaci zaujal konstruktivní postoj: „Existence znamená být v možnostech… Existence lidí je vržena do situace, která je na ní nezávislá, nevybrali si ji, avšak musí se s ní vyrovnat.“

Americký levicový teolog a politik Martin Luther King tím, že vystoupil proti diskriminaci černochů, vystoupil proti diskriminaci jakýchkoli lidí. Jednalo se mu nejen o lidská práva, ale též o trvale platné etické a demokratické hodnoty. Jeho slavné „mám sen“ protiřečilo „americkému snu“.

Hlavní teze postmodernismu vytyčil francouzský filosof Jean-Francois Lyotard. Odmítl „metavyprávění“ modernismu a navodil koncept „tekuté pravdy“, který se v do veřejnosti rozšířené zvulgarizované podobě promítl do tvrzení, že pravda neexistuje, resp. že každý ji může pojímat po svém. Tvrzení, že pravda neexistuje, ovšem nemůže být pravdivé, protože by tím popřelo samo sebe, stejně jako uznávání plurality a zaujímání k ní nepluralitní postoj. Jedinou plně obhajitelnou tezí je, že neexistuje neexistence pravdy. Postmodernismus tím, že odmítl univerzalismus a zrovnoprávnil pluralitu názorů, úhlů pohledů a postojů, otevřel dveře toleranci k demagogii a k nevědomému i vědomému lhaní, a přispěl tak k všeobecnému uvolnění morálky.

Ruku v ruce s tím posílila ideologie neoliberalismu. Jejími nejvýraznějšími hlasateli byli rakouskobritský ekonom a filosof Friedrich A. von Hayek a britská premiérka Margaret Thatcherová. V zemích bývalého sovětského bloku se k nim přidali „rudí pravičáci“, jejichž krédem se stala svoboda poskytující prostor pro jejich demagogie, lži a podvody. Hlavními tezemi neoliberalismu jsou klasické „nechat být“, proklamující snížení úlohy státu na řízení ekonomiky, snížení daní a výdajů státu, zavedení rovných daní, zjednodušení státního aparátu, posílení soukromého sektoru, podpora volného trhu a samostatnosti podnikatelů. Hayek na sebe upozornil jednak rozvinutou obhajobou ekonomického liberalismu, jednak tvrdou kritikou levicových idejí. Hájil ekonomický „spontánní řád“ a kritizoval centrální plánování či jakékoli jiné státní zásahy do ekonomiky, neboť věřil v její samovolné průběžné ozdravování. Za klíčový faktor svobody a prosperity považoval neomezovanou obecnou konkurenci. Pominul, že podobné důsledky má i neomezované působení trhu, neboť svobodu poskytuje hlavně jen ekonomicky mocným lidem a ostatní lidi znesvobodňuje.

Neokonzervativismus se snaží zachovat politické tradice, ustálené principy, zvyky, morálku, náboženství, soukromé vlastnictví, rodinu a vlastenectví. Je proti rovnostářství a rychlým změnám. Svých do dávné minulosti sahajících a dnes už přežitých pravicových kořenů se nezbavil. Pravice, aby si získala řadové voliče, musí nutně lhát a manipulovat jimi.

Počátky současné postfaktické doby, pro kterou je příznačné potlačování pravdy a kritickorealistického myšlení, se datují do doby, kdy se začal rodit postmodernismus a kdy jeho negativní důsledky posílil neoliberalismus a neokonzervativismus. Postfaktismus sice není uceleným ideovým systémem a má mnoho podob a odnoží, avšak jeho jednotlivé rysy, projevující se svými důsledky jako dobové myšlení, vykazují řadu společných rysů. Je možno ho charakterizovat zejména tím, čím se vymezuje: nejen proti krajní levici, ale též proti umírněným levicovým ideologiím včetně ideologie Zelených. Jeho perspektivy se jeví jako relativně stabilní a pro budoucnost stále nebezpečnější. Jeho základní cíle jsou z pochopitelných důvodů zatajovány. Podporuje odvěké nižší složky lidské psychiky, účelově manipuluje lidmi a činí je neznalými, nesoudnými, nesvobodnými, nevyrovnanými a nespokojenými, což ho paradoxně posiluje, neboť veřejnost tak dostává do začarovaného kruhu, který je velmi nesnadné protnout: čím víc lidé cítí nespokojenost a úzkost, tím víc hledají oporu u autokratů. Ani postfaktismus však není věčný a skončí skoro jistě celkovým krachem, tak jak obvykle končí všechny pravdu potlačující politické systémy.

Počátky environmentalismu sahají do doby průmyslové revoluce, pod jejímž vlivem začalo znečisťování ovzduší a řek. Jako pojem je obvykle pojímán jako synonymum ekologismu, který však mnozí autoři chápou spíše jako ideový a společenský jev vzniklý v druhé polovině minulého století, vytvářený vědci, aktivistickými hnutími a politickými stranami Zelených. Snaží se o stejně významnou ideovou revoluci, jakou byl Sokratův a renesanční obrat pozornosti k člověku, neboť mu jde o rozšíření antropocentrismu na biocentrismus. Svým dosahem je neméně významný, protože ohrožená příroda dnes již nepopiratelně ohrožuje i lidstvo a zejména jeho budoucnost.

Krize lidstva se od Masarykovy doby prohloubila. Její příčiny a důsledky není třeba připomínat, neboť jsou všeobecně známy. Je nejen zapotřebí, ale je nutné překonat postmodernismus, neoliberalismus, konzervatismus a postfaktismus sekulárním neomodernismem a novou vírou. Jejich cíl je utopický, jejich hlavní teze jsou však podloženy realismem a musí být vysloveny: Neomodernismus je ideologií etistní demokracie, vycházející zejména z pozitivních výdobytků antiky, renesance, osvícenství a modernismu a překonávající je minimalizací mýtů. Zavádí novou nauku o poznání a proklamuje kritickorealistické myšlení, integrované polyhistorické vzdělání a politickou a veškerou ostatní občanskou angažovanost. Požaduje vytvoření nově pojatých a nově aspirujících interdisciplinárních společenskovědních oborů – zejména sociální pedagogiky a socioterapie – úzce spjatých s filosofií, historií, sociologií, psychologií, teorií umění, politologií, pedagogikou, religionistikou a environmentalistikou. Nová víra vychází z unitarismu, zbavuje ho však jeho mýtů a postmodernistické názorové tolerance. Přináší nové, výhradně na sekulární etice postavené Desatero. Dodává lidstvu naději, že ustojí změny klimatu, záplavu nových informačních technologií a že se neuchýlí ke třetí světové válce.

publikováno: 17. 2. 2025