Adolescentní mladík – není to poprvé – spáchal vraždu zcela nevinných náhodných osob jen kvůli tomu, aby uskutečnil své představy o tom, jak se bude cítit po spáchané vraždě. Totéž se stalo před několika roky, kdy trojice mladíků zavraždila spolužačku, aby si ověřila své pocity. Agrese této věkové skupiny významně stoupla oproti předchozímu roku o celých 25 %.
Kde a jak to začíná? Kdo se drobet vyzná v literatuře, mohl by uvést Viktora Dyka a jeho oslavu výkřiku: Radost ze zla úhrnem! Pak se ukázalo, že je totální břídil proti architektům světové války, které bylo přiděleno jméno „první“ až ve 40. letech minulého století. Stalin i Hitler nám ukázali, jak si váží lidských životů.
Mezitím tady ale byly Rychlé šípy, a co já pamatuju, ani v nejhorších plánech Bratrstva kočičí pracky nebylo nakresleno, že by někoho zabili. To byla i ve Stínadlech jednoznačně aktivita dospělých. Pavlík Morozov byl sice klasický orwelovský udavač, ale sám ruky nevztáhl. Mladá garda, kterou pak musel Fadějev předělat, sice mordovala Němce, ale to byla válka a tak to chodilo a Fadějev se nakonec raději sám zastřelil.
To už tu byl komunistický koncentrák na 40 let a po něm se najednou roztrhl pytel s blahobytem. V současné době jsme na životní úrovni, o níž se nesnilo ani milionářům za první republiky. Co chceme, to máme, a když na to nemáme, tak si půjčíme a hned to máme. Ó, my se máme. My máme mísu masa! (tohle pamatují už jen ti nejstarší z nás: Ema má mísu, Ema má mísu masa. Ó, my se máme – to byla Poupata). Mezitím se rodina dostávala do krize; odborníci tomu říkali vývoj. Je mi dost proti mysli představa vývoje vedoucího k zániku, ale odporníci to tak řekli…
Rodiny se rozpadly a děti začaly vyrůstat v nejistotě, Jejich mezilidské vztahy v dospělosti byly katastrofální, a tak dnes existuje naprosté minimum funkčních rodin, kde je jeden tatínek, jedna maminka a děti mají hezký vztah s babičkami i dědečky. Místo toho se děti rodí do prostředí, kde nemají ani spolehlivou matku (protože furt čumí do telefonu, zatímco dítě bez bezpečného a jistotu poskytujícího očního kontaktu do divokého prostoru), tím méně dostupného otce. Není, kde se chytit s identifikací.
Od samého dětství se učí poslední generace žít totálně mimo realitu, v náhradní realitě virtuální. Dítě v kočárku dostane tablet a pochopitelně se rychle naučí, jak si s ním hrát, jak získávat do jádra odměn dopaminový příspěvek. Dítě nemá mámu, nemá tátu, má tablet. Školáci nastupují cestu do školy do tramvaje (to je stále ještě lepší varianta, než když je veze rodič autem) a v pravici třímají mobil. Co je vzájemná komunikace? Předvádění obrázků a dějů na displejích.
Závislost na sítích a na internetu je vysoká, to, co my jsme trávili venku bez jakýchkoliv jiných pomůcek, než byl míč, guma, špaček a kudla, je dnes dvojnásob stráveno u různých obrazovek (neříkej obrazovka, říká se monitor!). Dospívající tak postrádá skutečné mezilidské vztahy a stává se závislým na vztazích elektronických. Dva milenci sedí v restauraci a každý z nich sleduje debilní telefon!
Virtuální realita nedovoluje osobnostnímu zakotvení, nutí své oběti přizpůsobit se toku sítí a reklam, lží a pseudopsychologických keců, demagogii a politickému vymývání mozků. Co není zakázáno, je dovoleno. Druhá zmrzlina už chutná méně než první, další zážitek na síti musí přebít ten předchozí, ego neví, kde má hranice.
Ano, pomyslné hranice, které v dospívání reálně překračujeme a reálně dostáváme přes hubu, abychom se naučili je rozeznávat a ctít, ve virtuálním světě neexistují. Vyzkoušet roli Batmana na sítích je zábavné, ale chybí tomu plný prožitek. Tak pojďme zkusit, co to udělá v reálu…
Nakonec, když z toho bude průser, tak jsem nezletilej a na to musej vzít zřetel!
publikováno: 22. 2. 2025
