Brutalista: o konci iluzí i o naději

Záběry z filmu Brutalista, v hlavní roli Adrien Brody. Zdroj CinemArt

Testem kvality filmu Brutalista, přinejmenším potvrzením jeho přitažlivé poutavosti, je nepříliš obvyklý úkaz, že dokáže na dlouhých 215 minu udržet naši pozornost. Povinná patnáctiminutová pauza uprostřed se dokonce zdá skoro zbytečná. Téměř čtyřhodinový filmový román, který se scénáristkou Monou Fastvold napsal a natočil americký režisér Brady Corbet vrací film k někdejší podstatě: vyprávět příběh. A taky vyjádřit (ale nevnucovat) myšlenky, jež si v něm vnímavý divák dokáže přečíst. Děj je výjimečný už tím, že líčí osudy talentovaného muže, který přežil holocaust, ale pojednává přitom tragickou válečnou etapu života jen jako expozici, předehru, a neakcentuje ji; podstatnou část tvoří poválečná léta.

Nadějnou kariéru mladého maďarského architekta László Tótha přervala nacistická perzekuce židovského etnika. Po návrat z lágru nechce mít s Evropou nic společného a rozhodne se pro odjezd do USA. Má tam existenčně zajištěného příbuzného, který mu v začátcích pomůže. Ale jen do té doby, než Tóthova první tvůrčí zakázka pro milionářskou rodinu narazí na totální nepochopení zákazníka, pak se už musí potloukat sám a živit se těžkou manuální prací. Posiluje ho zpráva, že také jeho žena, která byla v jiném lágru než on a o níž neměl dosud zprávy, přežila válku. Až získá peníze na cestu, přijede z Evropy za ním.

Podnikatel a mecenáš Van Buren, první americký zákazník, se nečekaně vrací, zjistil totiž, že architekt, jehož práci zavrhl, měl už před válkou dobré jméno ve světě. A navíc odvážně pojatý interiér domu, který Tóth vytvořil a který on původně odmítl, se jiným líbí. Milionář je natolik snob, že Tótha najme pro svůj velkolepý projekt duchovního a kulturního centra.

Od této chvíle vlastně začíná skutečný střet architekta nejen s Van Burenem, s jeho velkopanskými způsoby a rozmary, ale vůbec s „americkým snem“. Podnikatel bezostyšně využívá Tóthův talent pro sebe a své záměry, a když se mu jeho postupy znelíbí, je schopen jedním rozhodnutím vše zmařit. Postupně zmenšuje Tóthovu tvůrčí svobodu. V první části snímku naznačené symboly – stísněné lodní prostory, nakřivo snímaná Socha svobody – se naplňují v práci pro milionáře mnohem výrazněji, než když vidíme architekta u lopaty nad hromadou uhlí. Původně nabídnutý prostor se zužuje, na stavbu je přijat druhý architekt, který „koriguje“ Tóthovy návrhy, a hlavně hlídá finanční náklady. Množí se střety. Architekt zdaleka ne vždy ustojí omezování své svobody, začíná být nesnesitelně popudlivý, což odnáší spolupracovníci, manželka i přátelé, ale hlavně on sám. Úlevné prostředky, k nimž se uchyluje, ho devastují.

Velkolepě pojatý filmový epos je rozmáchlý v čase i prostoru je přitom v podstatě soustředěn „pouze“ na jedince a jeho soupeře. Prostor tu vůbec hraje významnou roli, stejně jako architektura. Atraktivní ukázky dřívější předválečné Tóthovy tvorby, pohledy na velkoměsto, sál navržený pro Van Burena, lešení kolem budoucí novostavby atd. – toto vše je organickou součástí příběhu. Logicky, vždyť Brutalista je příběhem architekta, a tedy filmem o architektuře. Také však o ztrátě iluzí, o destrukci, nebo aspoň revizi takzvaného „amerického snu“. Autor to taky tak mínil: „Brutalista je v podstatě příběhem o toxicitě amerického snu,“ prohlásil v komentáři k snímku.

Protagonista v přesvědčivém podání Adriena Brodyho (známe ho např. z Polanského kulturního díla Pianista) je přitom vylíčen jako nejednoznačná, rozporuplná osobnost, jeho síla je v kreativitě a v trvání na vlastních uměleckých záměrech, ale bezradná při řešení konfliktů, v přístupu k lidem. Není vždy schopen čelit nástrahám a občas selhává. Záleží jen na nás, zda a jak ho přijmeme. Režisér i hlavní představitel nabízejí svobodu volby.

Naproti tomu Tóthův mecenáš i protivník Van Buren, kterého neméně skvěle ztvárnil Gay Pearce, je nesporným reprezentantem zpupných „trumpovských“ byznysmenů, kteří kromě bohatství touží po moci a podle svých potřeb a rozmarů chtějí řídit nejen svůj byznys, ale snad i svět. I jejich zdánlivě bohulibé aktivity – zde podpora talentovaného architekta či záměr postavit pro veřejnost kulturní centrum – jsou motivovány osobním prospěchem. Lidé jako Tóth je nedokážou porazit, mohou nad nimi vítězit pouze silou talentu a ovšem hodnotou a společenskou prospěšností svých projektů. Není jisté, zda tyto zbraně vždy stačí. Je nebezpečí, že se prosadí třeba až v průběhu dalších desetiletí, jako v případě „brutalisty“ Tótha. Tak to aspoň naznačuje finále filmu, jež sice může působit i jako poněkud nadbytečný happyend, ale lze je také vnímat jako trpký apel: Pro nápravu zlých let života protagonisty už totiž není „šťastný závěr“ moc platný.

Corbetův film je kompaktní, působivé dílo, přes svou nestandardní délku (nebo snad právě proto?) zaujme a místy rozruší. Herecký výkon Adriena Brodyho aspiruje na Oscara. Ostatně je na něj také nominován, jakož i v dalších kategoriích; za pár dní uvidíme, kolik nominací promění. V kontextu filmové tvorby poslední doby rozhodně obstojí se ctí i bez Oscarů.