Jak běží čas, vědomí, jak naši neblahou současnost ovlivňují devadesátky, léta úsilí proměnit bývalé komunistické země v liberální demokracie, překvapivě sílí. Poznání devadesátek, oproštěné od nánosu naivního nadšení z toho, že máme komunismus za sebou a před sebou jen „zářné zítřky“, umožní příkladně pochopit reformu polského soudnictví, v Bruselu vydávanou za demontáž právního státu, anebo dozvuky naší privatizace.

Polskem je nakonec žádoucí začít. Tam to přece začalo. Komunistické struktury v zemi byly v porovnání s podobnými strukturami sousedních zemí vůbec nejunavenější. Otřásané opakovaným vzedmutím masových protestů, počínaje rokem 1956 přes střelbu do gdaňských dělníků roku 1970 až po vznik odborového hnutí Solidarita v roce 1980, a po následném vyhlášení válečného stavu proměny civilní diktatury v diktaturu vojenskou, toho měly už plné zuby.

Polští komunisté, tajné služby nevyjímaje, pochopili, že udržování tyranie nikam nevede. Polský národ se zkrotit nedaří. Návrat, byť napínali svaly sebevíc, do dob, kdy v první polovině 70. let vybudovali polskou společnost hojnosti na dluh, částečně i rozkrádajíce Západem velkoryse poskytované úvěry, se nejspíš už konat nebude. Nikdo půjčit nechtěl. Začali proto hlavně pro sebe hledat východisko.

To, že odpor polské společnosti byl urputný, tvrdošíjný a trvalý, snadno doložíme vývojem v polském zemědělství. Nikdy se nedalo zkolektivizovat. Zatvrzelí sedláci si vyvzdorovali postavení soukromých rolníků a drželi si je po všechna ta desetiletí. Vláda se sice činila, aby jim jejich chování znechutila. Bránila jim v nákupu moderní zemědělské techniky, neumožňovala jim ve státních velkoobchodech nakupovat umělá hnojiva či osivo. Marně. Dosáhla pouze toho, že většina rolníků ještě koncem 80. let orala koňmi, a pokud se někde na statku vyskytl traktor, kombajn či jiné moderní zemědělské zařízení, pak jen díky velkorysosti polské diaspory. Podobně na tom bylo i polské drobné a střední soukromé podnikání.

 

Neoliberalismus jako zdroj podnikatelského predátorství

Jednou z verzí, jíž polský politolog Maciej Ruczaj vysvětluje, proč současné Polsko stále zápolí s komunistickou minulostí, je, že v roce 1989 „elitní“ polští komunisté předvídavě u tak zvaného Kulatého stolu nabídli disentu převzetí politické moci, zatímco oni sami se již usilovně připravovali na převzetí rolí novodobých kapitalistů. Nová doba stejně jako ta předchozí přála predátorům, odůvodňujíc si tentokrát bezohledný tah na bránu neoliberalismem neboli pojetím „tržní ekonomiky bez přívlastku“. Základní podnikatelskou ctností bylo podnikat na dluh, vyhýbat se jejich placení všemožnými triky a dovedností zas umět v pravou chvíli nepřátelsky převzít konkurenční podnik.

Vlna neoliberalismu v té době vydávaného za ten pravý kapitalismus s sebou přinesla jeho specifické středoevropské pojetí. Nezasahovala jen Polsko, ale i ostatní postkomunistické země, včetně Česka. Neoliberalismus v duchu každý sám za sebe a na vrub druhého neznehodnotil jen dobrou myšlenku privatizace státního majetku, ale trestuhodným spoléháním se na trh jako na samoregulátor podnikatelských rozporů vedl nakonec k likvidaci celé řady nadějných podnikatelských aktivit, které byly zpravidla převálcovány zahraniční, kapitálově silnější konkurencí dumpingovými cenami. Vzniklo tak prostředí, které negenerovalo podnikatele typu Tomáše Bati, barona Ringhofera nebo Laurina a Klementa, ale oligarchy, jejichž základním podnikatelským nástrojem se stalo bezohledné příživnictví.

 

Nezničitelní komunisté

Dnešního pozorovatele nepřekvapí, že celá řada klíčových ministrů Klausových a následně i Zemanových vlád byli bývalí nomenklaturní normalizační komunisté, nyní skálopevní stoupenci „trhu bez přívlastků“. Tvořili pouze špičku ledovce. Podobnost s polskými komunistickými predátory, určujícími ráz kapitalismu, tu nebyla náhodná, ale symptomatická. Bývalí osmašedesátníci, stále jako jakási odrůda reformních komunistů vedle nich (Pithartův ministr průmyslu Jan Vrba 1990–1992), sehrávali spíš roli politického osvěžení a tvořivosti.

 

„Tržně konformní“ privatizace státního majetku

Prodat za nejvyšší cenovou nabídku, jak bylo pro českou privatizaci běžné a samozřejmé, nemuselo být pro stát výhrou. Dokonce představovalo jistou nevýhodu, zatěžující nakonec státní rozpočet. Fakt, že ji Klausovy vlády strkaly do kolonky tak zvaných transakční nákladů, tedy nákladů nutně vyvolaných ekonomickou transformací, byl jen chabým fíkovým listem, majícím zakrýt spíš privatizační predátorství a vydávat je za standardní podnikatelské úsilí.

Výsledkem je řada nedobytných pohledávek. Zpočátku je evidoval Fond národního majetku, instituce realizující prodej státních podniků podle schválených privatizačních projektů. Tichou cestou (včetně nesplácených a osiřelých privatizačních bankovních úvěrů po úpadku celé řady bank) přešly pod správu Klausovými vládami zřízené zvláštní finanční instituce, Konsolidační banky. Měla za úkol pohledávky vymáhat. V podstatě nevymohla nic.

Daňovému poplatníkovi a voliči zároveň měl tak zůstat v skrytu fakt, že řada státních podniků byla ve skutečnosti prodána na dluh, aniž byla šance vzniklý dluh umořit. Kdo jej umoří, bude nakonec sám daňový poplatník prostřednictvím státního rozpočtu. Tyto tak zvané transakční náklady se staly součástí dnešního deficitu státního rozpočtu.

Než ale k tomu došlo, odehrávaly se vskutku komické situace. Dlužník, majitel zprivatizovaného podniku, jemuž Konsolidační banka věřila desítky, někdy stovky miliónů korun, si v dražbě za jednotky miliónů tuto pohledávku sám koupil, aby ji vzápětí umořil, a tak, aniž zaplatil podstatnou část ceny za privatizovaný podnik, takto na dluh pohádkově zbohatnul.

Pokud nabyvatel státního majetku přece jen dluh z privatizace splácel, pak velice často způsobem, kterému i ve světě (český vynález) říkají tunelování. Příčinou nemusel být zlý úmysl nabyvatele, ale skutečnost, že cena, již zaplatil za získaný podnik (protože kritériem byla výlučně nejvyšší cenová nabídka), byla tak vysoká, že ekonomický potenciál nabytého majetku nebyl s to ufinancovat nejen vlastní provoz a své obchodní aktivity, ale navíc pomoci umořit dluh z privatizace. V důsledku toho často nabyvatel, aby dluh splatil, seznav, že podnik nemá na to, aby potřebné finance vygeneroval, postupně rozprodával získaný nemovitý, často i movitý majetek. Tomu se říkalo tunelování, méně často džusování podniku.

 

Úskalí vychvalované konkurenční výhody – levné pracovní síly

Na celé řadě případů z té doby lze názorně dokumentovat, že jsme nebyli jedničky v rozvoji průmyslu s vysokou přidanou hodnotou. Po výrobě s vysokou přidanou hodnotou média i politici vzdychají bezmála třicet let. Více jsme zvládali tak zvanou „výrobu ve mzdě“, nabízejíce jako konkurenční výhodu zdatnou, zato levnou pracovní sílu. Tedy výrobu subdodavatelskou. Jí není dáno překotně zvyšovat přidanou hodnotu v „koncovém výrobku“ (jde o polotovar).

Ráz českého podnikání neurčovali podnikatelé, kteří své podnikání vydupali ze země inovativní poctivou prací a poctivými obchodními vztahy, ale podnikatelé (dnes říkáme oligarchové), kteří se dnešního bohatství domohli za pomoci účetních a finančních triků a svá impéria budovali cestou nepřátelského přebírání již zavedených podniků. Není náhoda, že řada z nich působí v oblasti (klasická politická ekonomie by řekla „primární“) energetiky, a ne výroby s vysokou přidanou hodnotou, spjatou s vědeckým výzkumem.

Stalo se nakonec, co se stát mělo. Zručnost pomalu ustupuje, zato levná pracovní síla dlouhodobým držením mzdové hladiny co nejníže trvá. Narůstá nedostatek kvalifikovaných dělníků a řemeslníků. Nízká hladina mezd vede k postupné demotivaci lidí odborně na sobě pracovat, k jejich postupnému „hloupnutí“. Marně po celá léta varovali čeští odboráři, že levná pracovní síla je cestou do pekel a že dynamiku a tvořivost v hospodářství táhnou zásadně dobře placení zaměstnanci.

 

„Tržně konformní“ veřejné soutěže

Je zřejmé, že většina těch, kteří díky privatizaci zbohatli na dluh, v zásadě nic příznivého ekonomice nepřinesli, s výjimkou toho, že konzumujíce vytvořený zisk, ztráty nechali na bedrech veřejnosti. Přidali se k trendu současné globalizované ekonomiky, v níž ráz udává tak zvaný finanční průmysl, mající za to, že zisk je zásadně určen k privatizaci, zatímco jím vyvolané ztráty k socializaci.

Privatizace dávno skončila s výsledky, jak je patrné, velmi rozpačitými (kdykoli se někdo pokouší najít to nejvíce pozitivní na privatizaci, připomene na prvém místě privatizaci mladoboleslavské Škodovky, dílo Jana Vrby, ministra průmyslu v Pithartově vládě, odpůrce Klausova pojetí „české cesty“ k rozvoji českého podnikatelského stavu). Nicméně zdroj k obdobnému bohatnutí „českou cestou“ se objevuje v podobě veřejných zakázek. Stát sice disponuje zákonem o veřejných zakázkách, který podle litery má objektivizovat výběr zhotovitele zakázky, nicméně zakázky se soutěží podobně, jako se soutěžily privatizační projekty. Zde pro změnu vyhrává nejnižší nabídnutá cena. Důsledky, pomineme-li důsledky „kolaterální“, jako jsou tiché dohody mezi klíčovými soutěžiteli o podílech na zakázce, růst klientelismu a korupce, jsou z hlediska ekonomického podobně zničující jako důsledky privatizace řídící se nejvyšší nabídnutou cenou.

I když z hlediska tržní konformity je cena nepochybně klíčovým kritériem pro podnikatelské rozhodování, přesto nemůže jít o kritérium výlučné. Pokud stát vzdor tomu zarputile trvá na nabízené ceně, zdůrazňuje tak tržní konformitu, před lety v rámci privatizace, dnes v rámci veřejných soutěží, jako na kritériu výlučném, ve skutečnosti tak jen skrývá alibismus nechuti na sebe vzít odpovědnost za poněkud strukturovanější rozhodování.

Vlivem neoliberálního pojetí ekonomiky, které prosakuje ekonomickým uvažováním od počátku 90. let minulého století a které ve svých důsledcích není nic jiného než snaha o rozvolnění jakýchkoli pravidel, včetně zvyklostí, odvozujících se od mravních imperativů, platných pro tržní ekonomiku a vymezených před více než dvěma stoletími Adamem Smithem, se tržní ekonomika tak vzývaná neoliberály stává spíš tržním potvorem. Nabízená cena jako jediné kritérium se totiž ve skutečnosti proměnila ve fíkový list násilného ohýbání rovných tržních pravidel.

Tomáš Ježek, Pithartův ministr privatizace, připomněl na přednášce o mimoekonomických sociálních faktorech tržní ekonomiky na konferenci Opus bonum v břevnovském klášteře na podzim roku 2009, že ekonomové vypozorovali, že člověk sice usiluje o to, získat maximální prospěch při minimálním vynaložení úsilí, klíčovou roli tu samozřejmě hraje dosahovaná cena, ale „třikrát běda tomu“ (doslovně Ježek), kdo by současně nebral v potaz, co už Adam Smith považoval u tržní ekonomiky za nepodkročitelné. Tyto tři základní ctnosti: jistota vlastnictví, dobrovolnost převodu a stabilita slibu.

 

Rádoby nízká cena roste do obludných výšin

Výsledkem ceny jako jediného kritéria jsou pak ve veřejném prostoru zakázky, jejichž původní vysoutěžená cenová nabídka v průběhu realizace bobtná prostřednictvím tak zvaných víceprací, kartelovými dohodami mezi zhotoviteli a stínovými zhotoviteli (původními formální účastníky soutěže) o podílech na konkrétní zakázce, v neposlední řadě pak klientelismus a korupce. Této neblahé situaci napomáhá sám stát (je otázka, zda záměrně, anebo jen bezděky) tím, že nedisponuje potřebnými odborníky schopnými nejen technicky formulovat konkrétní zakázku tak, aby se nesoutěžila jen cena, ale roli hrála i další odborná a věcná kritéria.

Když počátkem 90. let již zprivatizovaná elektrárna Opatovice vypsala soutěž na investora a zhotovitele odsiřovací kolony odpadních kouřů, vypracovali její inženýři zadání čítající několik stovek stran. Záměr byl jasný. Zájemce seznámit s požadovanými technickými parametry chystané odsiřovací kolony a současně si vytvořit nástroj, za pomoci kterého mohli v průběhu realizace účinně kontrolovat nejen účetní, ale i věcné plnění zakázky. Cena investice tu sice byla důležitá, ale neznamenala, že ta nejnižší nabídnutá se nutně setká s úspěchem.

Nejen že nabídnutá cena jako jediné kritérium nakonec roste do nečekaných výšin, ale současně způsobuje značné ztráty ve veřejných rozpočtech. Kvalifikované odhady zbytečně vynaložených veřejných finančních prostředků, podílejících se na „drahotě“ veřejných zakázek, se pohybují ročně v řádu desítek, spíš stovek miliard korun. Vyplývá z toho, že korektně a kvalifikovaně zadávané veřejné zakázky a stejně tak korektní a kvalifikovaná kontrola jejich plnění by veřejným rozpočtům přinesla natolik významné úspory, že by nejspíš nebylo nutné uzavírat fiskální roky se ztrátou.

Poslední, kdo se pokusil v oblasti informatiky tuto neblahou praxi prolomit a dokázat, že dosud státem objednané informační systémy jsou předražené, byl bývalý ministr místního rozvoje Ivan Bartoš. Rozhodl se plánovaný informační systém stavebního řízení k nevůli dosavadních dodavatelů pořídit za sumu o řád nižší. Výsledek na sebe nedal dlouho čekat. Pan ministr se musel poroučet. Zato budoucnost systému je nejasná. Jasné je jen, že bude, pokud vznikne, stát o řád, možná o dva víc, než kolik hodlal vydat Ivan Bartoš.

Cynik by uzavřel: Jde přece o specifickou českou cestu státní podpory soukromému podnikání.

publikováno: 24. 2. 2025