Vypadá to skutečně tak, jako kdyby v literatuře nastala sezóna psaní o osudech obyvatel obyčejných domů. Ruth Zylbermanová v roce 2020 píše román o obyvatelích domu č. 209 v pařížském 10. obvodu na ulici Saint-Maur. Rok 2023 přinesl knihu Hany Lamkové o domu na rohu Mánesovy a Třebízského ulice na Královských Vinohradech a nakonec v roce 2024 vyšel poslední román Terezy Boučkové o obyvatelích jednoho smíchovského domu přes řeku naproti Tančícímu domu, ve kterém vyrůstala a opět v něm žije. Každý přístup je specifický a konkrétní místo je výborným odrazovým můstkem: Zylbermanová se svou strhující vášní a nadšením vytvořila jakýsi bedekr, vyčerpávající dokument lidové zbožnosti, který překročil hranice autentičnosti a vykročil do snového světa mystického propojování životních příběhů. Hana Lamková překračuje příběh jednoho domu vyprávěním o „Vinohraďácích“, o celé čtvrti, o specifických místech a o dějinách některých místních divadelních spolků. Tereza Boučková se neubránila aktualizaci svého vyprávění o vybraném domě a v jejím posledním díle se dočteme též o válce na Ukrajině, o válce Hizballáhu proti Izraeli, o střelbě na Filosofické fakultě UK anebo o tryzně za Danu Němcovou. Jako jedna z posledních pamětnic a jediná, která o tomto domě vypráví. Pomáhají jí k tomu postavy a děje, které se přímo týkají její rodiny. Autobiografické prvky v románu jsou pro autorku v románu zásadní. Vstupuje tak sama do románu skoro jako avatar, věčný poutník.
Věčný poutník a věčná pamětnice pozoruhodnosti obyčejného života, který se ukáže jako neobyčejný. Od židovského majitele domu v Matoušově ulici, jeho architekta, k významnému pediatrovi, který v domě žil. K dalším židovským a nežidovským obyvatelům, rodině Schwarzových, Kohnových, Epsteinových, Veltrubských, Kohoutových a autorčiny matky, které je román věnován. Dotkneme se osudů Václava Havla, Miloše Formana a Zity Kabátové. Můžeme toto dílo ještě nazývat románem, pokud vychází co nejvíce z žité skutečnosti a pokud se jí pokouší zkratkami a dramatickým střihem co nejvíce zvýraznit? Pokud neslouží jako pouhé čtivo, ale spíš jako spolehlivá učebnice nebo spíše morální průvodce světem dávno i nedávno minulým, které ukazuje a vysvětluje situace a děje, které mohou být i čtenářům středního věku velmi vzdálené? Toto vše dílo Terezy Boučkové obsahuje a amalgámem celého textu je šoa, holokaust.
Na začátku vidíme autorku jako vnější pozorovatelku židovství a křesťanství, kdy chodí například do pěveckého kroužku Mišpacha zpívat židovské písně bez jakékoliv hlubší spojitosti s nimi, na konci díla už se nechává zlákat a do oblasti víry a rituálů ráda vstupuje. Úspěšní hrdinové v díle prochází životem se značnými ztrátami až ke ztrátě fatální, často v koncentračních táborech. Většina z přeživších hrdinů nemá klid ani s koncem druhé světové války, komunistický režim si v krutostech vůbec nezadal s nacismem. Dramatická linka románu je jasně dána: život je krutý běh o život, který člověk nakonec prohrává. Důležitý je průběh boje: každý dílčí úspěch, každá dílčí záchrana se počítá. Hrdinové, kteří v románu září, jsou také dáni: významní právníci, architekti, lékaři, herečky, v dobách první republiky a pak sportovci, spisovatelé, disidenti, odpůrci režimu v dalších obdobích. Tedy příslušníci ekonomické a morální elity národa. Jako by stavba románu jela podél přesně dané šablony, která má svůj jasný směr: jedná se o ukázku příkladných novel, aby čtenář pochopil, že režimy dávno i nedávno minulé byly velmi kruté a nevybíravé. A že krutost a nevybíravost pokračuje i v současném světě. Obyčejný příběh se ukáže jako neobyčejný zejména proto, že byl zpracován do literární podoby. Nikoliv proto, že by se nenašel jiný, třeba z opačného konce možného fikčního univerza románu. Autorčin pohled je zcela jasný a vědomě filtruje ostatní děje a příběhy, které se do románu nedostaly. To, co autorka nemohla dohledat, dopovědět podle pravdy, to si domyslela. Těchto pasáží není v románu mnoho.
Dům v Matoušově ulici vstupuje do literatury jako originální počin zejména tím, že zcela zřetelně a jasně odkazuje k morálnímu a etickému standardu, který pokračuje v nejlepší tradici českého disentu. Zdá se, jako by se tento přístup už jednou vyčerpal, ale pro autorku opak je pravdou. Tereza Boučková je značně angažovaná až militantní statečná spisovatelka, jejíž morální postoje a zásady ze stránek románu přímo prýští. Je to o to cennější v dnešní době, která se spíše vzhlíží v relativizování a v obecném rozmělňování etických postojů a významu morálních činů. Zde je vnitřní morální kompas nastaven velmi dobře, zde se člověk nebojí podívat se na sebe do zrcadla. Román podléhá této zásadní morální vizi světa a podřizuje se jí výběr příběhů, hrdinů, vedlejších postav a dějů. Vše s nadějí, ale bez pozitivních východisek či konců. Všude číhá smrt. Všude i za horizontem číhá něco negativního, co přebije to pozitivní, byť autorka píše o obojím. Čtenář by si až vzdychl a řekl „všechny smutky světa“.
V porovnání například s románem Ruth Zylbermanové o domu č. 209 v pařížském 10. obvodu na ulici Saint-Maur se nabízí hned několik významných postřehů. Tím prvním je rozsah a šíře díla, autorka se noří do svého tématu velmi hluboko, skoro až veristicko-naturalisticky. Ve francouzském díle nefigurují žádní společensky významní ani zámožní hrdinové. Zylbermanová nekontaminuje svůj román cizorodými látkami, které by neodkazovaly k samotnému domu a jeho příběhům. V knize nenajdeme žádné vysvětlující ani didaktické pasáže, které by mohly napovědět něco o možném nedostatku rozhledu a vzdělání čtenáře. Autorka přímo vytváří sice mystické, ale až ahistorické spojenectví mezi obyvateli domu v různých historických obdobích. Zylbermanová přistupuje ke svému tématu s vědeckým nadšením a s až katalogizující přesností a detailismem.
Co je oběma autorkám společné, je pohled na přítomnost, která je na hony vzdálená popisovaným historickým dějům. Současný člověk si dnes zkrátka není schopen ani představit, co všechno museli prožít hrdinové těchto románů. Obě autorky ve svých dílech dospívají do stavů, kdy je pro ně zcela nemožné dále psát o daných tragických tématech, musí jejich psaní přerušit. Boučková oproti Zylbermanové udržuje „kontinuum smutku“ a popisuje současné válečné konflikty a násilné činy ve společnosti. Dilematem čtenáře bude odložit jakkoliv poutavou knihu, nadýchnout se a rozhlédnout se po přítomnosti, která není pouze černá. Dalším dilematem bude, zda čtenář správně vyhodnotí celkově didaktické a etické jádro knihy v souvislosti s celkovou tragičností díla a nenechá se ničím odradit. Odměnou mu bude závan čistého vzduchu do poněkud morálně zahnilého českého rybníčku.
Tereza Boučková: Dům v Matoušově ulici, ODEON, Praha 2024.
publikováno: 24. 2. 2025
