Zatímco v prvním volebním období byl Donald Trump obklopen profesionály starého střihu, druhý mandát získal a také realizuje prostřednictvím lidí svého kultu, jenž spojuje libertariány, vyznavače okultních konspiračních teorií a militantní evangelikály, kteří bojují svůj dějinný boj Dobra proti Zlu. Trump se i díky tomu ubezpečuje ve vlastní dlouhodobě budované představě skutečné popové hvězdy, která překračuje všechny dosavadní měřítka mediální moci.

K posilování této moci slouží i předvádění politiky jako reality show, což se děje systematicky od inaugurace po čerstvou roztržku se Zelenským v Oválné pracovně minulý týden, které byly jen epizodami jedné velké televizní inscenace politiky. Vycítil to i Zelenský, když na kritiku, proč nemá oblek, mimo jiné odpověděl, že kostým si vezme až po válce. Forma skutečnosti války a forma frivolní mocenské hry o ni se z podstaty liší (dress code jako přetvářka války), podobně jako jejich reálný obsah.

Rytmicky opakovanými rituály nové moci Trump nejen udržuje pozornost natočenou k sobě, ale proměňuje i vztah k medialitě a samu politiku. Bílý wigwam ve Washingtonu, stále více připomínající psychické přepjaté prostředí filmů Davida Lynche, se mění v centrum světa, odkud vycházejí sluneční paprsky nového lídra, který by si pro svou výtečnost zasloužil i třetí, ne-li čtvrtý či nekonečný prezidentský mandát, což MAGA lidé myslí zcela vážně.

Trumpova reality show, kterou díky velikosti a síle Ameriky sleduje celý svět, opět připomíná klíčovou roli předvádění se pro politické kumulováni davů a posouvání s nimi. Je to jeden ze znaků mediálně-masového populismu, který tolikrát ovládl moderní demokratická společenství a dnes se vrací v přepracované formě, dané prohloubenými možnostmi nových médií. Lid chce divadlo, a tak ho má mít, opakoval často italský fašistický vůdce Mussolini, známý svými směšnými hereckými etudami, pokud možno na balkonech historických budov. Když na tento sílící prvek předvádění v politice při svém odcházení ze světa upozorňovala bývalá americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová, byla až vysmívána za to, že tak strašlivě přehání.

Bylo to i proto, že politička českého původu použila pro svou knihu, kde mimo jiné toto téma probírá, resentimenty zanesené slovo fašismus. To ale v jejím pojetí neodkazuje k minulosti, která se opakuje jako jasně formulovaná ideologie, nýbrž k podobným manipulativním davovým proudům a pohybům, k nimž v pozdně moderních společnostech dochází. Jistě pro to můžeme vymyslet jiné slovo, protože „fašismus“ svou dějinnou hrůzou brání jakékoliv debatě, jiné slovo ale tak přesně nevystihuje specifické chvění, kolem něhož se kumulují velmi různorodá autoritářská hnutí, jež naplňují odvěká tvrzení antických filosofů, podle nichž je demokracie nevhodný systém, protože v sobě vždy nese tyranii jako finální možnost nejnižšího společného jmenovatele.

Jde spíše o seismické vlny ve společnosti, které mají jisté podobné projevy, což umožňuje ztotožnění velmi různorodých skupin. Problémem pozdních moderních společností je přece fragmentarizace, jejich rozdrolení na atomy, které ale už nijak nedrží pohromadě. Trumpovo hnutí téměř ukázkově předvádí, jak lze takovou různorodost, mnohost propojovat, a to mimo jiné i divadelně-televizní formou permanentní reality show, na kterou se začínáme těšit, i když její obsah nenávidíme. Jsme na ní závislí jako na své škodolibé radosti z hrůzy (guilty pleasure). Podívám se, jestli je to zase tak blbé, a ono je, a ještě blbější.

Na Večírku Přítomnosti s investičním bankéřem Ondřejem Jonášem a Janem Švejnarem, který proběhl minulý týden, padlo slovo „fašismus“ několikrát. Trumpovská mediální mocenská mašinerie má jisté fašistické znaky, je třeba se jich obávat, tvrdil Ondřej Jonáš. Nakonec i inscenace politiky ve formě reality show prvky fašismu ukazuje více než přesvědčivě. Ale co je tu míněno fašismem?

Zbavme se teď na chvíli historických odkazů a obrazů z krutého evropského dějepisu a zkusme se opřít o slavnou charakteristiku „věčného fašismu“ semiotika Umberta Eca, již shrnul do stejnojmenné stati. Tedy vystižení jistého protofašistického prostředí, z něhož nakonec může vyrůst něco mocensky mnohem pevnějšího, násilnějšího a také nebezpečnějšího.

Půjdu po Ecově textu velmi stručně. Eco sepsal 14 typických bodů, posuďte sami, jak korespondují s tím, co sledujeme při vysílání reality show z Bílého wigwamu:

První a druhý bod: kult tradice a z něj vyplývající boj proti modernismu. Toho je v dnešním boji tradičního amerického proti progresivismu dost a dost. MAGA je hnutí proti modernismu jako emancipačnímu projektu, navzdory tomu, že se k němu ze zištných či jiných praktických důvodů přimkli technologičtí miliardáři.

Třetím znakem je iracionalismus, souvisí i s Trumpovou estetikou. Ano, „jednání má estetickou hodnotu samo o sobě, a proto se uskutečňuje mimo reflexi a bez reflexe. Myšlení znamená zbabělost.“ Máme zdravý rozum, co si jen tak myslím, je zdravé. S tím souvisí i čtvrtý rys nekritizovatelnosti, „nesouhlas je zradou“ (neuctivostí, slyšel ve wigwamu prezident Zelenskyj), dál, kritika je jinakost, pryč s ní. Věčný fašismus, tvrdí v dalším bodě Eco, je důsledek osobní či společenské frustrace, až zbývá jediná jistota, moje vlast a společný nepřítel, kterým jsou dnes, zdá se z nálady ve wigwamu, všichni (Americe First). Poslední bod, který stojí za zachycení, je nejkomplexnější: „Věčný fašismus vyznává populistické elitářství. Každý občan je členem nejlepšího národa na světě, členové strany jsou nejlepšími občany, každý občan může (nebo by měl) být členem strany.“

Reality show z Bílého wigwamu bude pokračovat, při zálibném či odporujícím pozorování tohoto divadla je těžké zachovávat odstup a nenechat se unést (doslova). Ale jedině odstup pomůže vidět to, co opravdu sledujeme. Myslete na to. A promiňte, další epizoda už běží…

publikováno: 3. 3. 2025