Televizní show, kterou posledního únorového dne zinscenovali současní lídři Spojených států, patrně nenechala chladným nikoho, komu leží na srdci osud bojující Ukrajiny. Nelze se zbavit dojmu, že představení bylo předem pečlivě připraveno a promyšleno právě takto a do těchto míst, aby v každém případě přineslo body prezidentu USA, ať vyzní smírně, či nikoliv. Možná se počítalo i s možností likvidace případných sympatií k Zelenskému a k Ukrajině vůbec.
Svědčí o tom třeba už skutečnost, že proti zvyklostem se jednání v Oválné pracovně konalo za přítomnosti televizních kamer a publika, veřejně a v přímém přenosu, ačkoliv nejspíš šlo o zásadní setkání před očekávaným podpisem smlouvy o nerostech. Obvykle politici v podobných případech absolvují pracovní fázi rozhovorů bez médií a výsledky sdělí veřejnosti až na tiskové konferenci.
Ale nejde pouze o to. Především jde o alarmující dikci jednání. Na počátku si oba prezidenti sice vyměnili zdvořilosti a slova důvěry v úspěch, ale velmi brzy došlo na vzájemný nesouhlas. Volodymyr Zelenskyj se snažil vysvětlit svému protějšku, proč Ukrajina potřebuje spolu s dohodou o příměří či míru bezpečnostní záruky; připomněl, že Putinovi není co věřit, porušil už desítky zdánlivě pevných smluv a dohod. Některé konkrétně jmenoval. Donald Trump jako by ho neposlouchal, slova o agresoru Putinovi však na něj, a také na přítomného viceprezidenta, působila jako červený hadr.
Eskalace hádky proběhla snad všemi televizními kanály světa. K některým momentům oněch napjatých padesáti minut stojí za to se vrátit. Svědčí totiž přinejmenším o nedostatku dobré vůle Trumpa a jeho administrativy, o tom, že jim ani tak nejde o mír na Ukrajině jako spíš – zvláště u Trumpa – o vlastní ego a o byznys. Možná taky o jakési zatím přesně nedefinované příští partnerství s ruským diktátorem. Na neposledním místě pak o politickou porážku Zelenského, který hrozně překáží onomu míru, jejž spolu s Čapkovým apokryfem můžeme charakterizovat takto: „Atilla: Já také chci mír, ale hunský.“
Celá akce v Oválné pracovně směřovala k tomu, aby ukrajinský prezident byl ponížen, zatlačen do kouta, překřičen. Mířil tam i viceprezident Vance, jehož vstupy do debaty pokaždé zhustily atmosféru. Usilovně se snažil Zelenského vyprovokovat pokořujícími poznámkami; viz jedna z prvních: jak mohl ukrajinský prezident vstoupit do Bílého domu bez obleku?! Pak už oba Američané hráli bezskrupulózní přesilovku. Zatímco Zelenskyj marně hovořil o agresi a ruských zvěrstvech na Ukrajině, Trump i Vance na něj bez ustání útočili osobně. Připomněli, že nemá v ruce žádné karty, že fronta je v potížích, Ukrajina nevyhrává, „docházejí vám vojáci“, bez americké podpory dlouho nevydrží atd., atd. V této situaci mu nezbývá než být vděčný a přijmout (jakýkoliv) mír.
Vedle útoků přišly i výhrůžky. Pokud chcete válku, já, Trump, se přestanu snažit o váš mír. „Zahráváte si s třetí světovou válkou,“ hrozil.
Rozdíly odhalené hádkou nespočívají jen v nerovnosti moci, síly a významu, jež jejich země představují, také v tom, že zatímco jeden stát bojuje a krvácí, druhý v pohodlném křesle svého míru zvažuje, nakolik a zda vůbec mu pomoct. A co z toho bude mít. Liší se také jejich ega. Zatímco Zelenskyj hovořil o ohrožení své země a o ruské agresi, Trump většinou mluvil o sobě: Kdyby byl před třemi lety prezidentem, nevypukla by válka na Ukrajině. (Výrazům jako „agrese“ či „napadení“ se pečlivě vyhýbal, jak to ostatně činí vždy, a mluvilo o obětech na obou stranách, protože přece není „na straně Putina ani Ukrajiny, ale je na straně Spojených států a celého světa“.) Pokud Putin porušil nějakou smlouvu, pak to bylo za Bidena či Obamy. „Já jsem podnikatel a umím vyjednávat. Celý život uzavírám dohody a jsem v tom dobrý.“
Lze pochopit, že ukrajinský prezident nebyl v každé chvíli králem svých emocí. Kdo by vydržel takový nápor? Nicméně se choval slušně, rozhodně nikoho neurazil, nepřipomínal slabé stránky amerického prezidenta. Jen nebyl dost „vděčný“, jak mu opakovaně vyčetl Vance.
Tento spor se nedal vyhrát, ale určitě to nebyla ani Zelenského prohra. Vlastně jsme všichni mohli čekat něco podobného a počítat s tím.
Je zřejmé, a potvrdily to i Trumpovy reakce po přerušeném jednání, že Ukrajina nemůže příliš spoléhat na podporu Spojených států vedených Trumpem. Pokud nenabídne výhodný byznys. Což platí i pro Evropu. Náš kontinent to pochopil se zpožděním, ale je dobře, že vůbec.
publikováno: 3. 3. 2025
