Na definitivní verdikty je samozřejmě příliš brzy, ale prvních několik týdnů Trumpovy vlády může představovat nejzávažnější útok na právní stát ve Spojených státech od roku 1861, kdy ozbrojené síly Konfederace začaly odpalovat dělostřelecké granáty do pevnosti Fort Sumter.
Odhodlaný prezident – s dlouhou historií neúcty k právu a soudnímu systému – se za podpory liknavého Kongresu ovládaného jeho vlastní politickou stranou pokouší posílit svou vlastní moc tím, že nabourává institucionální uspořádání nastíněné v americké ústavě a postupně budované v průběhu mnoha desetiletí.
Jedním z nejpozoruhodnějších rysů počátků Trumpovy administrativy je obrovské množství vydaných exekutivních příkazů, jejichž legalita je sporná. Zrušení práva na občanství, zabavení finančních prostředků přidělených Kongresem, zrušení agentur vytvořených Kongresem, propuštění generálních inspektorů a šéfů agentur – seznam by mohl pokračovat (a také pokračuje). Proč tato strategie („zaplavení zóny“, jak ji definoval bývalý Trumpův poradce Steve Bannon), a ne jedna či dvě pečlivě cílené politiky a prověrky? Je těžké vyhnout se závěru, že Trumpova administrativa se snaží zahltit a zastrašit soudní moc, jejímž úkolem je určovat zákonnost a ústavnost vládních opatření.
Zdá se, že cílem této strategie je vyprovokovat soudní systém (v konečném důsledku Nejvyšší soud) k tomu, aby prokázal svou politickou neutralitu tím, že schválí některá – ale ne všechna – Trumpova opatření. Nejvyšší soudy by se například mohly postavit proti Trumpově vládě v otázce práva na občanství (na kterém Trumpovi nemusí ve skutečnosti příliš záležet) a zároveň potvrdit právo výkonné moci nevyplácet peníze, které jí Kongres přidělil (což by mohlo vést k omezení programů a agentur a zároveň k trvalému snížení moci Kongresu). Konzervativní většina Nejvyššího soudu by takovými kroky mohla odvrátit obvinění, že je republikánským gumovým razítkem a zároveň se vyhnout plnohodnotné konfrontaci s výkonnou mocí – v níž by prezident odmítl respektovat rozhodnutí soudu. Ta by samozřejmě představovala nejzřetelnější formu ústavní krize, která by mohla z této řady exekutivních opatření vyplynout.
A skutečně, pokud se ještě nenacházíme v ústavní krizi (takové, kdy neexistují ústavní pravidla, jimiž by se řešení konfliktu řídilo), jsme již dostatečně blízko, abychom pocítili její závan – i když bude trvat nějakou dobu, než mnohé z těchto otázek vyřeší Nejvyšší soud. Co jiného by mohlo znamenat mrazivé varování viceprezidenta JD Vance, že soudci „nesmějí kontrolovat legitimní moc výkonné moci“? Nebo tvrzení Elona Muska, že soudce jmenovaný Bushem, který vydal nepříznivé stanovisko, je „zlý“ a měl by být vyhozen; či Trumpův vágní výrok (pronesený s Muskem stojícím opodál), že „se možná musíme podívat na soudce“? Zdá se být stále jasnější, že soudnictví stojí před volbou mezi kapitulací před Trumpem (alespoň v některých otázkách) a rizikem ústavní krize.
Ještě jedna strategie, kterou prezident Trump nasadil, si zaslouží zmínku, částečně proto, že se jí zatím dostalo méně pozornosti než dramatickým akcím, jako je plošný útok na USAID nebo hromadné propouštění federálních zaměstnanců. Jedná se o snahu vyřadit nebo přesunout výkon práva v regulačních agenturách vytvořených Kongresem. Tyto agentury byly (a jsou) strukturovány tak, aby byly řízeny vícečlennými radami, jejichž členové jsou jmenováni na funkční období, které se nekryje s funkčním obdobím prezidenta. Jsou tedy koncipovány tak, aby byly do určité míry nezávislé na prezidentské administrativě a v některých případech byly řekněme „stranicky smíšené“. Trump se však (s podporou několika konzervativních právních teoretiků a soudců) snaží tyto vnitřní kontroly a rovnováhy zrušit tím, že si osobuje neomezené právo propouštět členy rad agentur bez „důvodu“. Mimo jiné již odvolal (pravděpodobně nezákonně) předsedy Národní rady pro pracovní vztahy (čímž NLRB zbavil kvóra potřebného k rozhodování) a Federální volební komise – a další budou jistě následovat. Takové kroky jsou napadány u soudů, přičemž Trumpova administrativa se snaží demontovat institucionální architekturu, která byla vytvořena výslovně za účelem omezení prezidentské moci.
Jako historik se často setkávám s otázkou, zda jsou takovéto výzvy demokracii, ústavě a právnímu státu v dějinách USA bezprecedentní. Moje obvyklá odpověď zní „ano“ – ale napadají mě tři objevné historické epizody. První z nich byl samozřejmě konflikt o otroctví a práva jednotlivých států, dlouho se rodící ústavní krize, která vedla k odtržení jižních států a k občanské válce. Druhá se odehrála ve třicátých letech 20. století, kdy konzervativní Nejvyšší soud prohlásil hlavní právní předpisy New Dealu za protiústavní, čímž zabránil prezidentu Rooseveltovi a Kongresu v realizaci politik potřebných v reakci na Velkou hospodářskou krizi. Roosevelt tehdy představil svůj plán „court-packing“, který by mu umožnil jmenovat další soudce Nejvyššího soudu a tím tuto instituci oslabit. Krizi se v tomto případě podařilo odvrátit změnou názorů jednoho z klíčových soudců a následným odchodem několika konzervativců do důchodu.
Třetí epizoda naznačuje nebezpečí, které přináší ignorování ústavy ze strany Kongresu. Po skončení rekonstrukce a stažení severních vojsk z Jihu se v regionu znovu dostali k moci bělošští supremacisté, kteří zbavili Afroameričany jejich občanských a politických práv – která byla po občanské válce zaručena čtrnáctým a patnáctým dodatkem ústavy. Rozhořčení nad tímto vývojem přimělo Kongres v roce 1890 k projednání zákona o federálních volbách, který by využil federální pravomoci k ochraně práv Afroameričanů na Jihu. Kongres však tento zákon těsně neschválil, a klíčová ustanovení ústavy tak zůstala neprosazena. Ve Washingtonu nedošlo k žádné zjevné ústavní krizi, ale ústava byla na Jihu po dalších 75 let mrtvou literou, stejně jako právní stát pro černochy. Když byl v roce 1965 přijat zákon o volebních právech z roku 1965, jeho podtitul zněl „zákon o prosazení patnáctého dodatku Ústavy Spojených států“.
Alex Keyssar je profesorem historie na Harvardově universitě, Kennedy School of Government. Originál textu zde, publikujeme se svolením autora. Překlad redakce Přítomnosti.
publikováno: 3. 3. 2025
