Nejedná se o „konec dějin“, který někteří ohlašovali po roce 1989, ale zcela jistě o konec éry, kterou se vyznačovalo poválečné transatlantické spojenectví západních demokracií.
Aliance byla vytvořena na popud Spojených států; Spojené státy ji ruší. Trumpův obrat k Rusku při řešení války na Ukrajině uzavírá 75 let starou kapitolu našich dějin. Zanechává za sebou řadu obětí, nejen vedlejších škod. Zde jsou stručně nastíněny ty nejdůležitější.
První obětí je Ukrajina
Po Alianci je první a nejzřetelnější obětí Ukrajina. Po rošádě, které se dostalo prezidentu Zelenskému v Bílém domě, vysílané v přímém přenosu do celého světa, je poselství jasné: půjde o „mír“, který vyjednají Trump a Putin (schůzka jejich ministrů zahraničí se konala v Rijádu) a který bude vnucen Ukrajincům. Nejde o vyjednávání typu „dej a ber“, ale „ber, nebo nech být“. Trump ve svém projevu v Kongresu 4. března 2025 označil za drobnou trofej dopis, který obdržel od ukrajinského prezidenta, v němž prý reviduje svůj vzdorovitý postoj: „Chci rychle mír a jsem připraven jednat hned.“ „Vyjednávat“? K jednání, které se bude týkat Ukrajiny bez Ukrajiny, zatím pozván nebyl. Vyberte si své historické přirovnání: Mnichov, kde Británie a Francie v roce 1938 přenechaly Československo Hitlerovi, nebo pakt Hitler–Stalin ze srpna 1939, který mezi ně rozdělil východoevropské sféry vlivu.
Přijetím rádoby „mírové dohody“ by Ukrajina rovněž poskytla USA přístup ke vzácným zeminám na Ukrajině (část z nich se shodou okolností nachází v Donbasu kontrolovaném Ruskem). Stručně řečeno, volba Ukrajiny, která nyní přišla o vojenskou podporu USA (včetně zpravodajských služeb a schopnosti zasáhnout na ruském území), zní: chcete pokračovat v boji na vlastní pěst s rizikem, že budete postupně vyčerpáni a okupováni Ruskem, nebo jste ochotni postoupit, řekněme, polovinu svého území těžařské společnosti „Donald Trump & Co“? Rozhodněte se rychle, protože americký prezident slíbil, že dohoda bude vyřízena do sta dnů.
Druhou obětí je Evropa
Druhou obětí je Evropa, přesněji řečeno politická a bezpečnostní potíž zděděná z dob studené války a potvrzená během amerického „unipolárního momentu“ (Charles Krauthammer), který následoval po roce 1989. Tento okamžik byl jen okamžikem. Až dosud drtivá většina členských států EU ctila jako článek víry myšlenku, že americký bezpečnostní deštník je zde a zůstane zde. To znamenalo lpět na americké zahraniční a bezpečnostní agendě a poskytovat podporu americkým mezinárodním dobrodružstvím včetně války v Iráku v roce 2003. Zejména Východoevropané byli neoblomní: následovali USA do mezopotámské poušti, ať už věřili, nebo nevěřili argumentům, které pro to byly předloženy, protože to považovali za nejlepší investici do vlastní bezpečnosti, stejně jako vstup do NATO. Amerika byla a zůstala „nepostradatelným národem“, jak se vyjádřila Madeleine Albrightová. Pro mnohé, zejména v Německu, bylo Trumpovo první funkční období vnímáno jako pouhá dějinná závorka. Nyní je to Bidenovo prezidentství, které vypadá jako závorka mezi Trumpem I a Trumpem II.
Macronovy výzvy k evropské „strategické autonomii“ či „evropské suverenitě“ byly s jistým podezřením vnímány jako další neogaullistický trik, který má Evropany vzdálit od jejich amerických spojenců. Mylné vnímání, neboť to, co Macron navrhoval, byl „eurogaullismus“, tedy nikoli francouzská, ale evropská „strategická autonomie“.
Krutá pravda o Trumpově obratu k Rusku
Nyní musí Evropané v šoku čelit některým krutým pravdám o Trumpově obratu k Rusku a o tom, že Aliance ztrácí svou nejcennější hodnotu: důvěru. Záruka podle článku 5 NATO – princip kolektivní obrany, který znamená, že útok proti jednomu spojenci je považován za útok proti všem spojencům – sice formálně stále existuje, ale důvěra v americkou záruku je pryč.
To, čeho jsme právě byli svědky, je „rozpojení“ mezi evropskými a americkými spojenci. To byl dlouhodobý cíl sovětské zahraniční politiky během studené války; až nyní za Putina se naplňuje. V 80. letech, kdy byly rozmístěny sovětské rakety středního doletu SS20 (mohly zasáhnout západní Evropu, nikoli USA), Západoevropané podporovali rozmístění amerických raket Pershing. Francouzský prezident Mitterrand se vydal do Bundestagu, aby se o tom přesvědčil tváří v tvář silné pacifistické reakci v Německu: Mitterrand prohlásil: „Les missiles sont à l’Est, les pacifistes sont à l’Ouest.“ („Rakety jsou na východě, pacifisté na západě.“)
Rozhodující okamžik pro Evropany
Pro Evropany je to nyní rozhodující okamžik a uvidíme, zda a jak se k němu postaví. Mnichovská konference ukázala jednu nepříliš povzbudivou podobu viceprezidenta J. D. Vance. Ten nejprve překvapil své posluchače prohlášením, že se více obává hrozby zevnitř (liberalismu a jeho liberálních a/nebo progresivních hodnot) než zvenčí (Putina). Pokáral Evropany za nedodržování demokratických hodnot, čímž zanechal evropský establishment přítomný na konferenci zmatený a ohromený: nejen válka na Ukrajině, ale i demokracie je nyní explicitně součástí nového atlantického rozdělení. Napětí mezi suverenitou lidu vyjádřenou ve volbách a právním státem s dělbou moci a jejími ústavními omezeními byly středobodem více než dvě století staré debaty na obou stranách Atlantiku (zpět k Tocquevillovi a jeho varování před „tyranií většiny“). Vance předložil argumenty ve prospěch trumpovské verze „populistické demokracie“, která útočí na převládající evropskou verzi liberální demokracie založené na vládě práva. Když Vance spěchal na setkání s vůdkyní krajně pravicové AfD, předseda mnichovské konference Christoph Heussgen, zkušený německý diplomat, se místo věcné odpovědi zhroutil v slzách. Bičující chlapec proti plačícímu chlapci. Smutný symbolický okamžik pro Evropu.
V reakci na Trumpův obrat k Rusku se však Evropané smiřují s tím, že jsou nyní odkázáni sami na sebe. Setkání uspořádané v Londýně 2. března 2025 naznačuje, že se vytváří koalice ochotných podpořit Ukrajinu a odhodlaných dát obsah evropské „společné bezpečnostní a obranné politice“, o níž se dlouho diskutovalo a která má být nyní realizována.
Kdo se na něm bude podílet?
Kdo bude jeho součástí? Francie a Velká Británie, a to díky své vojenské kapacitě, postavení jaderné velmoci a staré strategické kultuře. Výmarský trojúhelník Paříž–Berlín–Varšava bude pravděpodobně jeho klíčovou osou v rámci EU. Macron zaujímá vůči Rusku stále tvrdší postoj a může si nárokovat, že je předvojem „strategické autonomie“ Evropy. Nový německý kancléř Friedrich Merz poprvé otevřeně naznačil, že výdaje na obranu by neměly být omezovány zastaralými výdajovými limity a že německá/evropská bezpečnost bude muset být koncipována nezávisle na USA. Polský prezident Donald Tusk, který je nyní pověřen rotujícím předsednictvím EU, je ve svých varováních před ruskými expanzivními ambicemi průkopníkem a z Evropanů se nejjasněji vyjadřuje k potřebnému úsilí, pokud jde o budování evropské obranné kapacity (Polsko vydává na obranu 4,5 % HDP). Koalice bude zahrnovat také severské země: Grónsko (!), Finsko a Švédsko, které o ruské hrozbě vědí své a nyní vstoupily do NATO, aby zjistily, že jeho zakladatel je na odchodu… Jak se trefně vyjádřil Tusk: „500 milionů Evropanů očekává, že je 340 milionů Američanů ochrání před 140 miliony Rusů.“ Je načase, aby Evropané vzali svůj osud do vlastních rukou.
Článek vyšel 6. března 2025 na serveru The Conversation. Přetiskujeme se svolením autora. Překlad redakce Přítomnosti.
publikováno: 10. 3. 2025
