František Xaver Šalda (1867–1937) je považován za zakladatele české moderní kritiky. Narodil se v Liberci, nejprve studoval práva, ale studium nedokončil. Potom vystudoval filozofii. Působil jako profesor cizích jazyků na Univerzitě Karlově v Praze. Byl také novinářem a spisovatelem. Požadoval, aby umění vycházelo ze života, bylo vnitřně pravdivé a neomezené žádnými ideologickými požadavky. V roce 1936 obdržel Státní cenu za literaturu za sbírku povídek Dřevoryty staré i nové. Jsou to krátké prózy, v nichž nechybí abstraktní prvky a ironie, a zároveň jde o psychologickou sondu hlavních postav povídek. F. X. Šalda v letech 1928 až 1937 vydával Šaldův zápisník. Uveřejňoval v něm svoje literární kritiky a eseje, ale také básně, prózu a politickou publicistiku. Je autorem mnoha teoretických prací o literatuře. Jeho rozsah byl obrovský. Stal se jednou z nejvýraznějších postav intelektuální a umělecké obce meziválečného období.
V roce 1969 vydalo nakladatelství Odeon výbor z osobní (nejen milostné) korespondence F. X. Šaldy a jeho osudové lásky Růženy Svobodové. Výbor nese název Tíživá samota. Poslední dopis byl napsán v roce 1920, kdy Růžena Svobodová zemřela. Čtenář je obvykle zvídavý a může ho přitahovat intimita soukromého života. Tento obsáhlý výbor nabízí mnohem více. Je to dialog dvou vyhraněných osobností. Ikona literární kritiky (Šalda) se setkává s představitelkou mimózovitě přecitlivělého literárního světa (Svobodová). Nejde o žádnou autostylizaci, nýbrž o upřímný a poctivý vhled do mnoha témat, z nichž milostná vyznání tvoří jen fragmenty celku, i když zcela zásadní. Pisatel se mění v adresáta a naopak. Spojují je pocity cizoty a osamělosti v okolním světě. Jsou si sobě navzájem důvěrníkem i oporou.
„A má to smysl rozejít se? Rozejít se mohou lidé, kteří se neprolnuli. Ale my! Jak rozejít? Neponeseme každý kus druhého a podstatu druhého v sobě? Vždyť naše já už není naše, je všecko dvojité, doplňující se, necelé. Já nemohu pomyslit na nic, abych hned necítil Tvůj vliv, který vede mé oko, zabarvuje duši a určuje pozici“, F. X. Šalda: Tíživá samota (str. 21).
Úvodní Šaldův citát „Chci sloužit, ne posluhovat“ není jen o jeho vztahu k pozici ve veřejném prostoru, především v literatuře, ale je v naprosté harmonii s tím, jak vnímal život a svoji roli v něm. V tom je Šalda věčnou inspirací. Už jeho knižní prvotina Boje o zítřek položila základ českého duchovního umění na desetiletí dopředu. Vyšla s podtitulem Meditace a rapsodie 1898–1904. Jedná se o mistrné eseje s velkým přesahem. Šaldovo slovo mělo váhu, byl skutečným mistrem slova. Šaldův duchovní odkaz je srovnatelný s tím, který po sobě zanechal T. G. Masaryk. I proto by neměl být opomíjen a měl by být připomínán i dnes, a možná právě dnes.
„Každý opravdový člověk projde v životě krizí, kdy se celý láme a boří v základech duše“, F. X. Šalda: Tíživá samota (str. 26).
„Literatura musí stvořit českého člověka a musí zabít českou opici. A to mně znamená: autor sám musí v sobě stvořit člověka a zabít opici“, F. X. Šalda: Tíživá samota (str. 26).
V dnešní zrychlené a nezřídka povrchní době mohou někomu připadat Šaldovy texty zbytečně zdlouhavé a komplikované. Jenže v tom je právě ten problém dnešní klipové reality. Šaldův důkladný kritický vhled do doby jeho života nám dnes velmi schází. Šalda přiměl své čtenáře k zamyšlení nad jejich vlastním životem. Platilo to před sto lety a platí to i dnes. Stačí jen chtít.
publikováno: 14. 3. 2025
