Dokumentarista Filip Remunda přivezl ze Sibiře svědectví o frustraci (některých) Rusů a všudypřítomné propagandě

Agáta Pilátová

Kulturní publicistka

Filmografie dokumentaristy Filipa Remundy obsahuje téměř tři desítky titulů, na řadě dalších se podílel jako producent. Některé natočil s Vítem Klusákem, s nímž založil i produkční společnost Hypermarket Film. Vznikla tu řada úspěšných, doma i v zahraničí oceňovaných celovečerních dokumentů. Režisér často vyjíždí za svými tématy do světa, také nejnovější titul, Štěstí a dobro všem, natočil se svým týmem v letech 2016 až 2024 v zahraničí, na ruské Sibiři.

Agáta Pilátová: Říkáte, že jste se vydali do Ruska s cílem pochopit, proč Rusové volí proti svým zájmům, konkrétně Putina. Co jste zjistili při četných setkáních s protagonistou vašeho filmu Vitalijem?

Filip Remunda: Změnil názory do určité míry, v Rusku je to obvyklý jev, že si lidi protiřečí – Vitalij je navíc velmi upřímný, sdílí své mnohdy spontánní myšlenky se svým okolím. Ochotně je sdílel i s námi, proto mi přišel podstatný jako filmová postava, skrze niž můžeme nahlédnout za oponu propagandy, za ten obraz, který Rusko ze sebe navenek dělá.

Proč vlastně změnil názory?

Po koronaviru si uvědomil, že stát na lidi úplně kašle, že on jako soukromý podnikatel ve stavebnictví, který nemohl stavět, se dostal se do velmi těžké situace a nikdo mu nepomohl. Nebýt rodičů a jejich podpory, měl by velké potíže přežít. Druhý zlom nastal v době, kdy Putin zahájil celoplošnou invazi proti Ukrajině. Ve chvíli, kdy mu docházeli „kontraktnici“, musel vyhlásit mobilizaci a mnoho Vitalijových přátel bylo ohroženo, že je pošlou na frontu. A on si najednou uvědomil, že kdyby na tu frontu šel i on, nemá vlastně za co bojovat. Byl přece jen vysokoškolsky vzdělaný člověk s vysokou inteligencí a přemýšlel nad tím, co se děje. Začal vnímat, že válka nemá žádný smysl, protože jejím cílem není boj za ideály či za to, aby člověk mohl důstojně žít. Viděl, že ta válka má rozpínavost, imperiální základ. Jde v ní o dobytí území za každou cenu a o to, aby se na něm instaloval „kapitalismus východního typu“, proti němuž Vitalij bojoval. Tudíž se nemohl s touto válkou ztotožnit.

Ve filmu je silná scéna, kdy Vitalij spolu s dalšími kumpány v Moskvě rozkopává pietní místo věnované zavražděnému Borisi Němcovovi, které stateční ochránci brání.

Zrovna nedávno jsem se díval na facebookovou stránku „Němcovův most“, ti stateční lidé z Memorialu tam dodneška chodí a ochraňují Němcovův památník! Je to jedno z mála míst, které přes silné represe vydrželo tak dlouho. Pro mě to byla asi nejtěžší a možná nejsilnější scéna, kterou jsme natáčeli. Měli jsme opravdu velmi skličující pocity, když Vitalij a jeho kumpáni ten památník rozkopávali. Jedna z ochránkyň nám potom řekla: „V Rusku se nedá normálně žít.“

K nejhodnotnějším složkám vašeho snímku bezesporu patří skvělá kamera a zvuk.

Ano, film se velmi opírá o vizuální styl kameramana Jakuba Halouska a zvukový design Ranko Paukoviče a zvukaře Michala Gábora. Natáčení nám zabralo mnoho let. Bylo pro nás důležité, abychom diváka nejen informačně obohatili o zprávy z daleké Sibiře, měli jsme i další cíl: Když se na film díváte, měli byste se dostat do reality těch věčně zamrzlých měst a plání, abyste pocítil chlad vody, v níž se Vitalij koupe, a možná v podvědomí pocítili i chlad prostředí, ve kterém vyrůstal, žije a bojuje za to, aby mohl něco říct. Protože součástí toho chladu je i to, že protagonistu nikdo neposlouchá, nikomu na něm nezáleží. I o tom je náš film. Je pro nás zvoláním Vitalije, který volá o pozornost. Skrze své videoblogy se obrací dokonce i k prezidentovi – jakoby k adoptivnímu otci. A očekává, že skrze apel na jeho dobrotu bude vyslyšen, bude mu pomoženo, jeho ulice bude mít opravenou kanalizaci, která tam věčně věkův nefunguje… Čeká, že státní správa bude jednat spravedlivě, nebude nadržovat oligarchům a mafiánům. A o tom všem film je. Řekl bych, že je víc psychoanalytickou exkurzí do života běžného Rusa než geopolitickou analýzou.

Mrazivou aktuálnost získává zrovna teď, po nástupu a kontroverzních krocích nového amerického prezidenta. Cítíte to taky tak?

Samozřejmě si myslím, že bychom mohli jet natáčet dvojku do Spojených států. Já tam mám rozdělaný film, který jsem začal natáčet ve středozápadě Spojených států. Je o lidech, kteří možná volili Trumpa, tedy někoho, kdo povede politiku proti jejich zájmům, i když tvrdí něco jiného, a skrze jeho populistickou rétoriku se dostali do pasti. Dost možná zvolili prezidenta, který teď dělá naprosto nepředvídatelné kroky. Bojím se, že povedou někam, kam si to vůbec nedovedeme představit.

A v tomhle ohledu váš film myslím přináší univerzální sdělení.

Chtěli jsme, aby přinesl svědectví o frustraci celých skupin obyvatelstva, o radikalizaci a o populistech, kteří těchto obyvatel zneužívají k vlastnímu prospěchu, k vlastním byznysům, k vlastní slávě a k vlastní participaci na moci.

 

 

 

publikováno: 16. 3. 2025

Datum publikace:
16. 3. 2025
Autor článku:
Agáta Pilátová

NEJNOVĚJŠÍ glosy


Dům bez východu

Dům bez východu je název dokumentárního filmu režiséra Tomáše Hlaváčka a spoluautora snímku a producenta Martina Kohouta. Autoři (a jejich tým) mapovali po několik let alarmující situaci v brněnském bytovém domě Kuncovka. Film …

Úvahy nad novým dokumentem: Kam se poděla aktivita Milionu chvilek?

Vypadá to, že Chvilky naděje se poněkud opozdily; možná o víc než o chvilku. Zatímco vrcholovými body časosběrného dokumentu Amálie Kovářové jsou léta 2019–2020, a akční část děje snímku také jen o málo později, …

Proč utrácet všechna zvířata, i ta zdravá? Inu proto, že nejsou „zdravá“.

Za posledních padesát let nebyli čeští zemědělci vystaveni tak vypjaté situaci, jaké čelí v souvislosti s výskytem slintavky a kulhavky (SLAK) jejich maďarští a slovenští kolegové. Zprvu se zdálo, že nepůjde o nic významného, rychle …

Hazardní šachová partie Donalda Trumpa

Milovník hazardní a riskantní šachové hry, mistr světa Michail Tal představoval diskontinuitu mezi většinou pozičně a „seriózně“ hrajícími vrcholovými šachovými velmistry. Pokud přirovnáme politiku k šachové partii, i zde dochází po delší době někdy …

Spolkový sněm bdící

Ve městě nad Sprévou nepřekvapí pouze sousoší Marxe a Engelse v nadživotní velikosti, jako by soudružský polibek smrti mezi Brežněvem a Honneckerem stále trval. Nelze se totiž ubránit pocitu, že hlavní památka z dob …

„In God We Trust“ (V Boha věříme)

Toto oficiální motto Spojených států amerických čteme na dolarových bankovkách. Nejprve se objevilo v roce 1864 na dvoucentové minci, v roce 1956 bylo zákonem stanoveno a podepsáno tehdejším prezidentem Dwightem D. Eisenhowerem, na bankovky …

Dokumentarista Filip Remunda přivezl ze Sibiře svědectví o frustraci (některých) Rusů a všudypřítomné propagandě

Filmografie dokumentaristy Filipa Remundy obsahuje téměř tři desítky titulů, na řadě dalších se podílel jako producent. Některé natočil s Vítem Klusákem, s nímž založil i produkční společnost Hypermarket Film. Vznikla tu řada úspěšných, …

„Chci sloužit, ne posluhovat“, F. X. Šalda

František Xaver Šalda (1867–1937) je považován za zakladatele české moderní kritiky. Narodil se v Liberci, nejprve studoval práva, ale studium nedokončil. Potom vystudoval filozofii. Působil jako profesor cizích jazyků na Univerzitě …