Geopolitický třesk, který přinesl druhý nástup Donalda Trumpa do funkce amerického prezidenta, vedl britského premiéra Keira Starmera ke svolání londýnské schůzky koalice „ochotných“, tedy čtrnácti zemí Evropské unie, Kanady, Turecka a Norska. Volně ji lze charakterizovat jako společenství zemí ochotných přičinit se o to, aby Ukrajinci na své východní hranici udrželi obranný štít proti ruské rozpínavosti. Přítomností premiéra Petra Fialy v Londýně se k němu přihlásila i Česká republika.
Evropa v těchto dnech a týdnech prochází historickým přelomem. Bortí se či drolí poválečné uspořádání světa a aliance, na kterých stálo. Do defenzivního režimu přecházejí obranné rozpočty evropských zemí. Leckde se dokonce debatuje o návratu povinné vojenské služby. Začne se zřejmě měnit i občanská společnost, bude-li mít vůli a ochotu bránit principy liberální demokracie, na nichž stála: na vládě zákona, vymahatelnosti práva, svobodné volby a respektu k nezpochybnitelnému dělení moci výkonné, zákonodárné a soudní. Budou-li chtít v novém režimu přežít a prosperovat instituce, které dnes demokracii zajišťují, budou se muset umět přizpůsobit i ony.
Přemítal jsem o tom, když jsem necelých 24 hodin po skončení londýnské konference věnované pomoci Ukrajině naslouchal pondělní debatě v britské Dolní sněmovně. Ministerský předseda Keir Starmer v ní podal desetiminutovou zprávu o výsledcích londýnského setkání. Vůdkyně opozice Kemi Badenochová (a z opozičních lavic nejen ona) mu vyslovili jednoznačnou a snad i bezvýhradnou podporu. Novinářská zvědavost mi nedala, abych se nepodíval, jak o české účasti v koalici ochotných informuje voliče a občanskou veřejnost český premiér Petr Fiala. A to i proto, že boj Ukrajinců proti ruské agresi by měl být české realitě geograficky, historicky a také vzhledem k osobní zkušenosti blíže než třeba právě ten britský. Konec konců Moskvou vedená agrese v roce 1968 zdecimovala bývalé Československo politicky, ekonomicky i společensky a zničila osobní i profesní životy několika generací.
Česká poslanecká sněmovna však první březnové pondělí nezasedala. V budově se ten den konala konference „Emisní povolenky? A co dál“. Premiér Fiala týž den slavnostně zahájil rozsáhlou modernizaci železničního uzlu Česká Třebová. Parlament se dle zvyklostí sešel na své schůzi o den později, premiér se ze Sněmovny omluvil. Na programu měl (novinářská zlomyslnost volá po slůvku „symptomaticky“, ale vyhnu se mu) krom jiného návštěvu výrobce technologií pro virtuální realitu. Vědomě či nevědomě tak český ministerský předseda vyklidil sněmovní pole opozici, která se tématu Ukrajiny, jak jí její role ukládá, ochotně ujala.
Lídr Asociace nespokojených občanů Andrej Babiš se, volně parafrázováno, připravoval dlouze na to, že se budeme bavit hlavně o naší armádě. „Ty projevy mi dělali lidi z armády, generálové, bývalí generálové,“ pravil tónem, který mohl v posluchačích snadno vyvolat dojem, že ANO se buď chystalo na vojenský puč, nebo mu chce naopak za každou cenu předejít. Dojem, který mohl o pár dní na to potvrdit incident, při němž pronesl komunální politik ANO Martin Suchánek přes striktní zákaz do Sněmovny (doufejme svou vlastní) střelnou zbraň. Nejen, že ji zapomněl na některé z parlamentních toalet, ale zapomněl také (či spletl se), na které.
Reprezentoval-li (ještě před zmíněným incidentem) zhruba desetiminutový projev Andreje Babiše k Ukrajině z 3. března názor a stanovisko celého hnutí (a také bezmála čtyřiceti procent jeho voličů), lze ho volně interpretovat jako výzvu k bezpodmínečné kapitulaci Kyjeva a také jako výzvu k „normalizaci“ vztahů s Moskvou a snad i k „normalizaci“ poměrů v ukrajinské společnosti a Evropě vůbec. Nezažil jsem jako posluchač projevy českých a slovenských politiků po roce 1968 v tehdy kapitulujícím Federálním shromáždění. Ale Babišův projev vyvolal dojem, který v únoru 1969 mohlo zanechat schvalování Dohody o dočasném pobytu sovětských vojsk. A stejnou pachuť. Zhruba se stejnou přesvědčivostí, ale s ještě pokleslejší řečnickou dovedností se k míru pro Ukrajinu „za každou cenu“ přihlásil Tomio Okamura.
Nesnesitelná lehkost, s jakou vyklízejí vládní strany v tak důležité otázce, jakou je pomoc Ukrajině (a potažmo záchrana její suverenity), sněmovní pole opozici, degraduje samu parlamentní demokracii a politickou scénu jako celek. Ministerský předseda se nakonec odvážil do Poslanecké sněmovny o tři dny později, ovšem jako účastník tiskové konference věnované přípravě zákona o rychlejším vyhošťování tzv. nelegálních cizinců. Z kontextu zveřejněných informací nebylo zřejmé, zda a nakolik bude chystaný zákon kompatibilní se Ženevskou úmluvou o uprchlících, případně zda se příští české vlády chtějí vyvázat z některých jejích povinností. Stejně tak nebylo zřejmé, proč koalice oznamuje nový zákon na tiskové konferenci, a nikoliv ve Sněmovně, kde by norma byla součástí parlamentní schůze, aby mohla projít kvalifikovanou oponenturou nevládních stran.
Česká ústava sice definuje obě komory parlamentu jako zdroj moci zákonodárné, nezakotvuje ale, a ani nemůže zakotvit, nutnost kvalitních a informovaných debat k zákonům samotným či k aktuálnímu politickému a společenskému dění, například k české účasti na vznikající koalici na obranu suverénní a samostatné Ukrajiny. Kvalitní a s autoritou předsedajícího řízená sněmovní rozprava, pokud by se na její potřebě shodli například předsedové parlamentních klubů, přitom vyjasňuje stanoviska stran i politiků a poslanců. Přispívá k tříbení názorů a hledání konsensu v některých zásadních otázkách existence státu a jeho zahraničněpolitické orientace. V nastalých krizí může dokonce působit terapeuticky. Vytváří referenční zázemí pro debaty či politická rozhodnutí příští. Nastavuje argumentační a rétorické standardy a má i funkci hygienickou: třídí názory a stanoviska na srozumitelná a stravitelná a na ty, které je lépe z veřejného diskursu spláchnout kulturní a společenskou normou a vyčlenit.
Vládní i opoziční politici, kteří se takové debatě ze strachu či z trucu vyhýbají nebo ji bojkotují, prokazují svou nezodpovědnost a neúctu k voličům, občanské veřejnosti, a dokonce k parlamentní demokracii samotné.
publikováno: 17. 3. 2025
