Ve městě nad Sprévou nepřekvapí pouze sousoší Marxe a Engelse v nadživotní velikosti, jako by soudružský polibek smrti mezi Brežněvem a Honneckerem stále trval. Nelze se totiž ubránit pocitu, že hlavní památka z dob rozděleného města, Berlínská zeď, zde stále jakoby stojí, v East Side Gallery, největší galerii pod širým nebem na světě, nebo v 3D panoramatu na způsob Maroldových Lipan; na zemi, kde vede pořád její „čára ponoru“ těsně vedle Bundestagu, Spolkového sněmu – parlamentu. Přežila i v Památníku Berlínské zdi jako autentický prostor s okolím 1:1 a u Check Point Charlie.
Linií rozdělení města protéká i Spréva, v ní a na zdi samotné skončilo na 130 lidských životů při pokusu o útěk na Západ. Zdá se mi, že odpovědí na všechny berlínské hrůzy dob dávno i dávněji minulých je komplex budov Bundestagu kolem Sprévy, vystavěných s nadějí na otevřenou a svobodnou budoucnost: od historické budovy od architekta Paula Wallota z roku 1884, vzdáleně připomínající historickou budovu Národního muzea v Praze, až po soubor nových budov linoucích se až ke třídě Pod Lipami a k Brandenburské bráně.
Pro zajímavost – k budovám Bundestagu patří i poměrně vzdálený Berlínský dóm a v budově Spolkového sněmu najdeme i moderní modlitebnu. Jako by naši sousedé chtěli udělat tlustou čáru za 27. únorem 1933, požárem Říšského sněmu zosnovaným Hitlerem a dokonaném zničení budovy koncem II. světové války v květnu 1945. Symbol německé demokracie povstal, zásadní změnu zaznamenal dílem britského architekta Normana Fostera, který opatřil budovu charakteristickou skleněnou kupolí a celou budovu zrekonstruoval do nové podoby a otevřel progresivním umělcům z celého světa v roce 1999.
V areálu Spolkového sněmu najdeme i pamětní desky polské Solidarity a otevření maďarských hranic v osmdesátých letech. Snad nikoho nenapadne mazat graffiti sovětských vojáků na stěnách historické budovy z května 1945, s Ruskem se teď přeci nemluví. Komplex budov německého parlamentu byl vybudován nejen jako institucionální sídlo a reprezentativní prostor, ale i jako umělecká galerie a ukázka ekologického a architektonicky jedinečného prostoru, kam může zavítat kdokoliv.
Co všechno ovšem vydrží tento hrdý symbol demokracie a německého sjednocení? Vydržel land art: obalení historické budovy 100 tisíci m2 polypropylenové tkaniny od bulharského konceptuálního umělce Christa v roce 1995. Vydrží dnes i nájezdy druhé nejsilnější parlamentní strany, extrémně pravicové AfD, podporované různými Trumpy, Musky a Vancey, přežije tento způsob „sjednocování“?
Je zbytečné připomínat, že většinou vše začíná demokratickými volbami. Ozbrojené milice obyčejně přicházejí na řadu až později. Podobný scénář měl i komunistický převrat u nás po II. světové válce…
Střih. Česko, Praha. Máme my nějaký podobný výsostný prostor demokratické hrdosti podobného významu otevřený umělcům celého světa a obyčejným lidem? Pochybuji. A potřebujeme ho vůbec? Kvůli komu? Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty, jak říkával Tomáš Garrigue Masaryk.
publikováno: 24. 3. 2025
