Český premiér Petr Fiala nás na bezpečnostní konferenci na Pražském hradě přesvědčoval, že máme před sebou dvě sebe vzájemně vylučující volby: Buď budeme investovat do bezpečnosti státu, anebo se pustíme do financování technologií, snižujících riziko oteplování klimatu. A protože v oblasti bezpečnosti jde o závod s časem, Rusové, náš hlavní nepřítel, budou potřebovat nanejvýš šest let k tomu, aby obnovili válkou na Ukrajině svoji poněkud pošramocenou vojenskou sílu, nezbývá než usilovat o zvýšení rozpočtu české obrany postupně až na 3 procenta HDP. To, že se tak bude dít ve značné míře na dluh, Fialovým posluchačům bylo více než zřejmé.
Souběžně s jeho vystoupením německý Spolkový sněm třípětinovou většinou, složenou z křesťanské unie, sociálních demokratů a zelených, upravil v ústavě ukotvenou dluhovou brzdu. Otevřel tak prostor, kterak financovat, jak jinak než na dluh, lety rozevírající se mezeru v rozpočtu německé obrany, ale i obnovu chátrající infrastruktury včetně investic do technologií umožňujících umenšit zvyšující se nebezpečí oteplování klimatu. Toto předpokládané masivní zadlužení částečně způsobila i urputná snaha dosavadních spolkových vlád udržet vyrovnaný rozpočet, aniž je trápilo riziko růstu vnitřního dluhu v obraně i v infrastruktuře.
Prvoplánově by se zdálo, že iniciátor změny, předseda křesťanských demokratů Friedrich Merz, popřel sám sebe a vyšel vstříc sociálním demokratům, trvajícím na obnově německé infrastruktury (opravy silnic a dálnic, zhutnění dosavadní sítě zdravotnických zařízení, škol a školiček, náprava kolabující veřejné dopravy), a že zcela vyhověl zeleným, trvajícím na investicích, vedoucích k dekarbonizaci Německa, aby spolu s nimi oběma dosáhl potřebné ústavní většiny. Mohl by tak odblokovat financování Bundeswehru v potřebné výši a na dluh, aniž by se dosažený deficit státního rozpočtu nepříčil ustanovením maastrichtských dohod. Připouštějí totiž jen přísně omezené zadlužování rozpočtů jednotlivých členských zemí.
Ostatně mezinárodní situace, vyvolaná nesolidární a nevypočitatelnou politikou nové americké administrativy, která nutí evropské země, aby se v otázce bezpečnosti stavěly na vlastní nohy, byť za cenu dosud nebývalého zadlužování, vedení Evropské unie přivedla k závěru, že není do budoucna žádoucí striktně uplatňovat maastrichtská kritéria, pokud jde o finanční zajištění bezpečnosti jednotlivých států.
Merz nevyhověl sociálním demokratům a zeleným jen z taktických důvodů, aby získal s jejich pomocí ústavní většinu, a upravil tak v ústavě ukotvenou dluhovou brzdu. Jeho rudí a zelení partneři nejsou žádní političtí hlupáci, kteří by se z průhledných taktických důvodů nechali vodit za nos. Merz pochopil, že se závod s časem, jak se ve svém vystoupení omezeně domníval premiér Fiala, neodehrává jen v oblasti bezpečnosti, ale i v oblasti kvality veřejného života a oteplování klimatu.
Válka na Ukrajině sice úsilí Evropské unie o dekarbonizaci kontinentu zkomplikovala, rozhodně ale problém, jak se nám Petr Fiala snaží namluvit, nepostavila v duchu buď zbrojit, anebo investovat do alternativních technologií. Právě proto, že tu jde v obou případech o závod s časem, zkáza hrozí tu i onde a v obou případech se nachází nepříjemně na dohled.
Ostatně příklady jiných zemí usvědčují Fialu z toho, že buď sám nechápe a nedoceňuje nebezpečí, která na nás číhají, anebo si úmyslně vybírá jen ta, jež hrají do noty ideologii, jíž je politika ODS prosycena už od dob Václava Klause. Ochrana životního prostředí byla a je jen třešničkou na dortu a naše planeta není zelená, ale přece modrá.
Modrá je proto, že je ze všech stran, viděno z vesmíru, obalena mnohakilometrovou vzduchovou vrstvou. Samotné pevniny na planetě mají zcela jinou barvu. Barvu khaki. Kombinaci hnědé a zelené. Ve vojenských kruzích se vypráví, že vznikla tak, že se smíchaly všechny barvy nacházející se na zemských pevninách v poměru podílů jejich výskytu. Přišla tak na svět barva, do níž se halí většina vojenských polních uniforem.
Možná by někdo ze spolupracovníků Fialy měl panu předsedovi připomenout, že Česko není jedinou zemí, která nejen v oblasti bezpečnosti závodí s časem. Německu, ale i jiným evropským zemím, severským příkladně, je více než jasné, že se s časem musí utkat nejméně na dvou tratích.
Na příkladu Číny pro změnu by mohli učebnicově ukázat, kterak je výhodné investovat do vývoje a výroby technologií zpomalujících oteplování klimatu a na těchto technologiích po celém světě vydělávat požehnaně peněz.
Fialově postoji, a konečně celé české pravici, včetně její opozici, kouká provinční sláma z bot. Podobná sláma z bot trčela i bolševikům neblahé paměti. Ti na obranu dokonce dávali celou čtvrtinu státního rozpočtu. Přesto se lidé u nich necítili bezpečně. Ani ne tak proto, že čelili mizerné životní úrovni, hlavně je trápilo, že kvalita jejich života se potácela kdesi na jejím dně. Možná i pod ním.
Těžké bylo totiž spoléhat se na stát, který byl sice po zuby ozbrojen, ale chronicky selhával v běžných denních situacích, jako je zdravotní a sociální péče, jako je úroveň vzdělávání anebo spolehlivost veřejné dopravy, a nenabízel než prachmizernou kvalitu života. Není pak divu, že přímo úměrně k její nicotě padala ke dnu i ochota lidí se za svůj stát brát. Dneska je tomu obdobně. Jak mají lidé uvěřit Fialovi, že má na paměti obecné dobro, jehož nedílnou součástí je i kvalita života, a ne jen úlitbu stranickým bossům a jejich našeptávačům z řad oligarchie?
Němci to velice dobře pochopili. Byť možná každý z nich bude mít v ledničce o jednu kostku másla a o sadu vajec méně, jsou připraveni si zajistit bezpečnost, aniž by pro to měla výrazně trpět kvalita jejich života. Celá ta slavná bezpečnost by jim pak byla k ničemu. Navíc by představovala jen zbůhdarma vyhozené peníze.
publikováno: 24. 3. 2025
