Dům bez východu je název dokumentárního filmu režiséra Tomáše Hlaváčka a spoluautora snímku a producenta Martina Kohouta. Autoři (a jejich tým) mapovali po několik let alarmující situaci v brněnském bytovém domě Kuncovka. Film uspěl na konci minulého roku na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. S obrovským zájmem je promítán i na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět. Tento film je nyní uváděn i v běžné filmové distribuci. Již nyní jej shlédly desetitisíce diváků.
Jde o časový sběrný dokument. Sledujeme strhující příběh, který se velmi pravděpodobně právě teď může odehrávat i v jiných místech po celé republice, a nemusí to být jen tzv. vyloučené lokality. Ohromující vyprávění nám ukazuje vysilující boj obyvatelek a obyvatelů nájemních bytů jednoho bytového domu (či spíše ubytovny). Je to boj o důstojné bydlení, o přijatelnou existenci. Seznamujeme se se Zdenou, Miladou, Marianem a romským aktivistou Julkem, kteří se za pomoci několika dalších aktivistů pokusili vzepřít vlastně hlavnímu „hrdinovi“ filmu Robertu Hrdinovi. Ten má sice za sebou trestní minulost díky dotačnímu podvodu, přesto vesele obchoduje s chudobou. Svoje aktivity převedl na staršího bílého koně a zjevně se v té právní a administrativní džungli dokáže pohybovat.
Ve filmu účinkuje i jeho blonďatá manželka a jeho SUV mercedes. Vypadá to až kýčovitě absurdně. K smíchu to ale není. Obyvatelé domu a jejich nezletilé děti žijí v nepředstavitelných podmínkách a čelí brutálnímu nátlaku vykořisťovatele Hrdiny. Ten se neštítí ničeho, včetně toho, že jim vypíná teplou vodu a elektřinu. Aktivisté, kteří chtějí upřímně pomoci, se snaží o všechny možné intervence úřadů, médií, policie i soudů. V jednu chvíli má divák filmu téměř nezlomnou víru v to, že tentokráte pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávisti, ale kdepak. Stáváme se svědky úmorného a bohužel nerovného boje se systémem.
Film je autentickým obrazem odvrácené strany naší společnosti. Odkrývá až neuvěřitelné sociální nerovnosti a absenci ochrany ohrožených osob a rodin. Tento stav trvá již dlouho a působí depresivním dojmem nezvratné zkázy. V emočně vypjatém závěru snímku umírá jeden z bojovníků Julek. Navíc svůj tragický konec předvídal. I takoví jsme. Soudní tečka příběhu je šokující. Souzen není jen utlačovatel a obchodník s chudobou despotický Hrdina, ale i ti, kteří se mu vzepřeli. Hrdina dostává „trest“ veřejných prací, podobně jako jedna z hrdinek, která se Hrdinovi vzepřela, nejvyšší podmíněný trest dostal tehdy již vážně nemocný Julek. Asi za to, že zlobil Hrdinu.
Divák z kina odchází se směsicí pocitů – smutku, beznaděje, rozčarování, ale i odhodlání nějak přispět ke změně. Tím tento film nese velmi silné poselství. Je svědectvím doby z periferie společnosti. Nezapomenutelnou sekvencí filmu je situace, v níž mazaný Hrdina začne uplácet loajální nájemníky domu alkoholem i různými bonusy za poslušnost. To jsou momenty, v nichž padá jakákoliv lidská důstojnost. Kolaborace je motivována strachem, strachem o holou existenci. Ostatně nájemní smlouvy mají nájemníci vždy jen na jeden měsíc… Kolaborace ze strachu. Co mi to jenom připomíná?
Vítězí bezskrupulózní bezohlednost, hraničící s rafinovaným terorem. Přesto se najdou i tací, kteří se arogantního „hrdiny“ Hrdiny zastanou a vinu vidí v obětech. Je to kruté, je to asociální, ale je to tak. Autoři nechávají příběh s otevřeným koncem. Odbojníci prohráli a „boss“ Hrdina se usmívá dál… Má bohužel prozatím oprávněný pocit, že umí podojit systém státní podpory bydlení a chovat se podle vlastní libosti. Nějaká lidskost mu nic neříká.
Film Dům bez východu stojí za to vidět. Není to fikce, nýbrž drsná a velmi smutná realita.
publikováno: 31. 3. 2025
