Dvě setkání, dva odlišní lidé, dva zcela odlišné výstupy. České politické aktéry je dobré potkat napřímo, nejen přes televizní obrazovky. Člověk se pak během pár hodin dozví víc než za mnoho let pravidelného sledování televizních zpráv.
Setkání s prvním místopředsedou ANO, poslancem Karlem Havlíčkem, organizované časopisem Přítomnost minulé úterý v pražském Eccentric klubu, mne vrátilo sedmdesát let zpátky – do 9. třídy branické 19. jedenáctiletky.
V učitelském sboru tehdy převažovali profesoři a profesorky převedení/é ze zrušené Vyšší dívčí školy ve Vodičkově ulici. Tradiční pedagogové se s námi, čtrnáctiletými puberťáky, nijak nemazlili. Jejich očekávání byla nad naše schopnosti orientovat se v dospělém akademickém světě. Svojí nesmlouvavou striktností byla známa především profesorka historie. Spolužák Pavel Bartík, známý svojí výřečností, pocítil její krutost již při prvním vystoupení u tabule. Sebevědomě se rozplýval květnatostí své řeči, slova z něj jen sršela. Paní profesorka ho tiše sledovala, ale nepřerušovala, a nechala ho řečnit. Když skončil, jist si svým výkonem, po krátké pauze zamyšlení ho překvapila: „Pane Bartíku. Vy toho hodně napovídáte, ale málo řeknete. Dnes je to za čtyři.“
Podobný pocit jsem měl při vystoupení doc. Ing. Karla Havlíčka Ph.D., MBA v Eccentric klubu jediného v obleku s kravatou, moderovaném šéfredaktorem Přítomnosti Petrem Fischerem. I Havlíčkův mnohokrát na veřejnosti vyzkoušený a osvědčený řečnický výkon na hlavní náměty současnosti byl mnohomluvný, a přestože plný čísel a historických dat, po dvou hodinách nakonec scházelo to podstatné, co by občan-volič měl od hlavního kandidáta vedoucí politické strany očekávat – vizi budoucnosti České republiky. Konkrétní „cestovní mapu“, jak zajistit bezpečnost a růst kvality života občanů.
Sofistikované publikum si nemohl Havlíček získat ani návrhem, aby velká část zodpovědnosti ministra zahraničí přešla na premiéra. Myslel tím na sebe? Neodcházel jsem s dobrým pocitem, ani s přesvědčením, že by hnutí ANO, možný vítěz podzimních parlamentních voleb, mělo v plánu udržet pevné zakotvení České republiky v západním liberálně demokratickém světě.
Právě tato nejistota mně přišla na mysl hned druhý den při vystoupení dalšího hosta Eccentric klubu ministra zahraničí Jana Lipavského, který mluvil v eklektických katakombách nočního podniku Vzorkovna vydavatele Přítomnosti Martina J. Stránského. Ministr Lipavský se o 45 minut opozdil, zdržel se při jednání v poslanecké sněmovně o bezpečnosti České republiky, kterého se – světe, nediv se! – opoziční ANO odmítlo účastnit. A to navzdory tomu, že s úvodním slovem osobně vystoupil prezident republiky Petr Pavel. Nemáte-li jasnou vizi o budoucnosti republiky, ale jen o té své, je snazší hrát si na uraženého, voliči ANO to pochopí. Nebo nepochopí? I to je možné.
I zde byl skvělý moderátor, zakladatel Eccentric klubu Jakub Horák. A že si padl s ministrem Lipavským do noty, byl to hodnotný večer plný zamyšlení nad problémy současného globálního chaosu způsobeného dvěma politickými maniaky, Vladimirem Putinem a Donaldem Trumpem.
„Bratr“ Horák měl moderování usnadněné tím, že Lipavský se vždy držel tématu, nemlžil, žádné otázce se nevyhnul a dal najevo daleko hlubší znalosti historie, tradice a politických nuancí, než by kdy dokázal bonmotista exprezident Miloš Zeman. Ten, který váhal schválit nástup Jana Lipavského („pouhý bakalář…“) do Černínského paláce. Jak se s úsměvem zmínil sám Lipavský, Zeman mu tím nechtěně udělal milionovou reklamu.
Odpovědi na výzvy moderátora i na otázky z publika byly konkrétní – jak dál po „odletu amerického orla“, jak probudit Evropu z pohodlné letargie, nutnost „zvednutí se z gauče“; jednota států EU, vedená těmi silnými, Koalice ochotných; Slovensko, dříve i dnes; zrod Československa jako „slepence“; dnešní dvojí Německo. Našel se i prostor pro humor. Když se patriot Horák zasnil nad možností budoucí silné federální Evropy, jejímž hlavním městem by měly být . . . skončil mu Lipavský do řeči: „Prčice?“
Závěrečná otázka: Kde vidíte Českou republiku po deseti letech? Odpověď: „Silná Česká republika, zakotvená na správné straně, Rusko stále hrozbou.“
Baby face Jan Lipavský – možná jen podvědomě, ale stále zřetelněji – dle mého navazuje na tradici nedávných mimořádných diplomatů-politiků s českými kořeny, Madeleine Albrightové a Karla Schwarzenberga. I on má přirozenou úctu k odkazu Václava Havla, talent rozeznání podstatného od pomíjejících pošetilostí a schopnost čerpat ze znalosti historických událostí. To vše doplněné pracovitostí, slušností, trpělivostí a respektem ke svému okolí.
publikováno: 31. 3. 2025
