Úvahy nad novým dokumentem: Kam se poděla aktivita Milionu chvilek?

Záběry z dokumentu Chvilky naděje. Foto: Endorfilm

Vypadá to, že Chvilky naděje se poněkud opozdily; možná o víc než o chvilku. Zatímco vrcholovými body časosběrného dokumentu Amálie Kovářové jsou léta 2019–2020, a akční část děje snímku také jen o málo později, film přichází do kina až teď.

I když mohl, a možná měl být uveden dřív, přece jen snad není tak docela opožděn. Důkazem je i nadšený ohlas publika na festivalu Jeden svět.

Chvilky naděje nejsou pouhým záznamem tehdejších událostí, je to příběh hnutí Milion chvilek, hlavně však Mikuláše Mináře a Benjamina Rolla – iniciátorů, přes své mládí (či právě proto) duchovních otců a hlavních tahounů Chvilek. Autorce jde o příběh, jak dva studenti s několika podobně odhodlanými a energickými mladými lidmi dokázali probudit podřimující společnost. Jak se jim podařilo dostat desetitisícové zástupy na veřejná prostranství; konkrétně v Praze na Letenskou pláň asi tři sta tisíc lidí.

Je to svým způsobem (chvílemi) vzrušující podívaná. Kamera se stává nikoliv pouze pozorovatelem, ale také spoluúčastníkem zrodu, postupného růstu a rozvoje hnutí, svědkem okamžiků euforie a vzepětí, ale také nejistých kroků, pochybností, zádrhelů a předpokládaných i nečekaných překážek (covid). Je vstřícným prostředníkem mezi aktéry a divákem. A také spouštěčem vzpomínek, možná skoro dojetí. Jak to tenkrát před pěti šesti lety bylo, jak jsme hlasitě a důrazně souhlasili s požadavky lídrů Několika chvilek, chodili do ulic a na náměstí, naslouchali jim a vnímali odhodlanou atmosféru.

Film Amálie Kovářové sleduje především oba protagonisty. Jejich pohnutky, názorové i organizační zrání, prubířské kameny prvních akcí. Autorka vypráví s chutí a se zjevným nadšením, když má o čem. Navíc s jistou, místy okouzlující naivitou. Pokud jí není příliš, lze to pochopit. Jenže snímek postupně ztrácí tempo, místy je zdlouhavý. Hlavně v pasážích, když se po bouřlivé a již odeznělé době uchyluje k diskusím, jež hodnotí minulé aktivity i pozdější vývoj. Přitom (bohužel) nedokáže dost výrazně akcentovat podstatné věci, například dlouhodobé zásluhy Milionu chvilek. Nešlo přece jen o to, „dostat“ lidi do ulic, je třeba připomenout, že také díky jejich úsilí se zdařilo – ať tak či onak, nicméně ve své době funkčně – sjednotit tehdejší opozici a dosáhnout v minulých parlamentních volbách výsledků, jež umožnily porazit populisty.

Dokument měl přitom potenciál stát se něčím víc než historizujícím záznamem – svědectvím doby. Nabízí to i reálný příběh obou protagonistů a jejich dalších životních i profesních osudů. Jak je to s nimi dál? Vždyť dosud nezestárli, pouze dospěli; je to snad důvod, proč odešli z veřejného života? A proč se dnes nenajdou jiní podobně schopní mladí lidé? Že by je „pohltila“ na pohled lákavá, ale v podstatě bezobsažná rétorika Motoristů sobě? Hm, množná to tak je.

(Malá vsuvka: Přečetla jsem si programový projev jejich nynějšího předsedy, přednesený před několika měsíci, a nenašla tam téměř nic konkrétního, co by přispělo této zemi a jejím občanům, žádný jasný postoj k agresi na Ukrajině a k obraně státu. Leda zásadní nesouhlas s Green Dealem a se zákazem výroby aut se spalovacími motorem. Moc jsem nepochopila, co na tom mladé lidi láká. Možná nové tváře jejich lídrů. Nevím.)

Ale zpět k dokumentu Chvilky naděje. Snad je přece jen dobře, že vstupuje do kin právě teď, v předvolebním období. Přes citelné nedostatky a přes to, co v něm chybí nebo přebývá, je totiž sympatický svou spontánní upřímností a jasným názorem, taky zájmem o člověka a jeho budoucnost. Což ve veřejném prostoru citelně chybí.

Při sledování filmu se jeden neubrání naléhavým otázkám. Proč dnes vládne spíš lhostejnost než občanská aktivita? Vždyť doba je mnohem zlověstnější než před pěti lety, populisté hlučnější, nebezpečí větší a obavy o budoucnost oprávněnější. Současní lídři ve vládních křeslech to zdá se nevytrhnou.