Vprostřed Plešivecké planiny v Jihoslovenském krasu o samotě v noci, výprava jednoho muže, léto 1955. Místo, kde se započala konverze pod dojmem četby jednoho zmuchlaného papíru z kletru – Sluneční písně Františka z Assisi u skomírajícího ohně. „Zdálo se mi, že se svět náhle změnil. Od východu stoupal na nočním nebi k zenitu úplněk, nedaleko se ozývaly noční hlasy neznámých zvířat, velkých i těch úplně nepatrných. Ležel jsem na dně vesmírného oceánu, v nedohledných černých výšinách nade mnou nesmírně pomalu, ale nezadržitelně kroužila daleká hvězdná slunce, zdánlivě malá, ve skutečnosti obrovská a rozumem nepochopitelná. Přestože jsem se na rozlehlé krasové planině, kde na míle daleko nežili lidé, mohl cítit osamělý, a dokonce se bát o život, tonul jsem po přečtení Sluneční písně v blaženém bezpečí. Ze slov Františka z Assisi, nejchudšího z chudých, vanula jistota, že se mně nemůže nic zlého přihodit, nic, co by nebylo v řádu věcí. Nedokážu samozřejmě vysvětlit, proč tomu tak bylo.“ (str. 77–78) Toto jsou slova RNDr. Miloslava Nevrlého (*1933), přezdívkou Náčelník – i když vůdčím nikdy být nechtěl, tuláka, skauta, vedoucího oddílu, vedoucího přírodovědného oddělení Severočeského muzea, dobrodruha, přírodovědce, zoologa, samotáře, spisovatele, který si nechtěl vymýšlet a chtěl být jen zapisovatelem, a věřícího, který pocházel ze striktně ateistického prostředí. Spolu s Milošem Zapletalem (který mu vymyslel přezdívku Náčelník) je zásadní osobností novodobého českého skautingu, která od samotářského přebírání a třídění přírodovědných nástrojů, přírodnin, starých německých tisků, historických map, rumunských jazykových příruček nějak sama došla až k přebírání ocenění a řádů: Za věrnost skautingu, Výroční nakladatelská cena Severočeského nakladatelství, cena Ivana Dejmala, čestné občanství Liberce, čestné členství v Jizersko-ještědském horském spolku a spolku Patron, pocta hejtmana Libereckého kraje, druhé místo v roce 2003 v anketě Osobnost Liberecka až po prezidentskou Medaili za zásluhy I. stupně za zásluhy o stát v oblasti kultury z rukou prezidenta Petra Pavla v roce 2023.
Tento text se měl původně jmenovat „Vítězství pokory a skromnosti“, ale nechtěl jsem, aby byl jakkoliv patetický či účelově sentimentální. Pokorný a skromný je totiž zejména Miloslav Nevrlý. Když ho vidíte na besedách nebo v Knihovně Václava Havla na křtu své knihy „Náčelník – Rozhovor Aleše Palána s Miloslavem Nevrlým“ (2023), je klidný, soustředěný, mluví málo, vtipkuje civilně a na svůj věk je velmi dobře organizovaný, orientuje se, je pohotový a velmi velmi dobře si pamatuje – a umí to zúročit. Jak v mluveném, tak v psaném projevu. Už od mládí si vede deníky a seznamy, naučil se kreslit mapy, číst texty psaným kurentem a tištěnou frakturou, naučil se rumunsky, umí se sám o sebe postarat a zorientovat v neznámém terénu, umí vést skauty a tomíky, a je toho o poznání více, než je prostor vymezený této recenzi. Není ani v nejmenším ambicí toho textu, aby se vyčerpávajícím způsobem zhostil toho, co podstatného ze sebe kdy Miloslav Nevrlý vydal, čím obohatil svoje nejbližší a své okolí. Jisté je, že zkoumaná kniha se nerodila snadno a známý spisovatel a publicista Aleš Palán (*1965), dvojnásobný držitel ceny Magnesia Litera a knihy roku Lidových novin, se musel hodně snažit a zapotil se, než se Miloslav Nevrlý uvolil ke zkoumané knize. Nejdříve argumentoval tím, že vše napsal do knih a vše řekl na besedách a přednáškách, zjevně se neměl chuť nijak zviditelňovat a více propagovat. Svolil až poté, co mu Aleš Palán řekl, že již nasbírané materiály, které by nedávaly dohromady knihu, přece nevyhodí. Skromnost a pokora, to jsou ta charakteristická slova. Bez patosu a bez příkras, jako zde o své nejpopulárnější knize Karpatské hry (1982):
„Když jsem se snažil vyjádřit písemně svůj vztah k přírodě, o Bohu jsem nepsal. Cítil jsem, že mi to nepřísluší, že toho nejsem hoden, ale zřejmě se do mých slov mimovolně dostalo cosi z mého dávného duchovního poznávání světa a čtenáři to vnímali.“ (str. 176) nebo zde o svém tuláctví, cestovatelství, kdy psal vždy „jen na objednávku“:
„Nálepku celoživotního tuláka, či dokonce cestovatele jsem dostal jen proto, že jsem před léty na žádost mně tehdy neznámého Poldy Kukačky napsal Karpatské hry; původně jen „popis“ (navíc nepříliš věcný navzdory tomu, co bylo požadováno) rumunských pohoří, která jsem prošel. Vlastní hry jsem dopsal až dodatečně, „aby to nebylo tak krátký“.“ (z obalu knihy)
Aleš Palán má se zpovídáním samotářů velké zkušenosti. Nejprve mu v roce 2018 vyšla kniha o šumavských samotářích Raději zešílet v divočině, která se stala knihou roku Lidových novin. Rok nato, v roce 2019 vyšlo volné pokračování Jako v nebi, jenže jinak: nová setkání se samotáři z Čech a Moravy, za kterou získal cenu Magnesia Litera. Jakkoliv se jedná o cennou zkušenost, po přečtení knihy Raději zešílet v divočině mi zůstal v ústech malinko nahořklý pocit, že některé postavy z knihy se neubránily možnosti se zviditelnit, prezentovat se. Udělat ze sebe poněkud módní a snadno zneužitelné protagonisty odporu vůči většinové společnosti, jejichž svět je vlastně s okolním světem nesdělitelný. Jako kdyby některé příběhy měly raději zůstat lidem utajeny, nepopsány a nezveřejněny, protože tím ztrácejí svoje kouzlo v postfaktické konzumní společnosti, která má tendenci bizarní odchylky a excentričnost spíše asimilovat do svého dominantního diskurzu. Ne tak v knize Náčelník: životní příběh Miloslava Nevrlého je sice velmi nezvyklý, je ale přenositelný a v dnešní přetechnizované a extrémně liberální době velice žádoucí. Náčelníkův smysl pro sebereprezentaci a sebechválu je téměř nulový, pozná se možná jen v širokých encyklopedických znalostech podaných, které v textu uvádí, a ve výsostné bohaté češtině plné historismů a poetismů – ale co má člověk dělat, když je přirozeně vzdělaný, sečtělý, zcestovalý a má obrovský přehled, má právo o sobě sám smlčet? V tomto případě si to nemyslím. Miloslav Nevrlý se skromností sobě vlastní při křtu knihy v Knihovně Václava Havla řekl, že je celá Aleše Palána, on že do ní dodal jen odpovědi na otázky. Pravdou zůstává, že pro knižní rozhovor v dnešní době znamená Aleš Palán jedno z nejautoritativnějších a nejvýznamnějších jmen.
Neznalý čtenář má výhodu, že si knihu užije i bez předchozí četby populárních a významných titulů Miloslava Nevrlého. Nicméně je lepší být již poučen, požitek z četby je ještě větší. Díky této knize se nám naskýtá zcela jedinečná možnost poznat svět, který je tomu dnešnímu na hony vzdálený: můžeme říci bohužel i bohudík. Bohudík proto, že už u nás nevládně železnou rukou komunistická totalita, která zadrátovala republiku a až na výjimky zakazovala jakýkoliv pohyb mimo hranice republiky, maximálně do „spřátelených zemí“ komunistického bloku. Komunistická totalita, která zničila život několika generacím Čechoslováků, mnohé z nich donutila k emigraci nebo je přímo zlikvidovala. Komunistická totalita, kterou lze dnešní optikou jen stěží pochopit, protože nikdo nemusí již uvěřit, že vůbec existovala. Existovala pokora a skromnost, ale ta byla více vynucená okolnostmi. Bohužel proto, že tam, kde bývala člověkem nedotčená příroda, lesní samoty, možnost projít si některé exkluzivní přírodní krajiny, jsou dnes zákazy a na většině atraktivních přírodních míst bují overturismus, kterému se dnes učíme rozumně čelit. Bohužel proto, že tam, kde byla nedotčená příroda, dnes stojí skanzeny, ty, jak říká Náčelník, zoologické zahrady pro lidi. Bohužel proto, že časy pracného, složitého, dobrodružného hledání nových a neznámých míst spolu s dobrodružstvím zabloudění a neznáma jsou zřejmě pryč, když cestujeme s chytrým telefonem, ve kterém máme zdánlivě vše. Náčelníkova nejmilejší místa, Velká jizerská louka, České Švýcarsko, Velká Fatra, se za jeho život nenávratně a radikálně proměnila. Příběh Miloslava Nevrlého je příběhem člověka, který umí vyjít s málem, navzdory okolnostem si vždy uchovává čistý morální štít, nejen miluje přírodu, ale velmi dobře jí zná a umí jí chránit, který by to zřejmě do sebe nikdy neřekl, ale přímo či nepřímo vychoval mnoho generací skautů i tomíků; to životní krédo, jako kdybychom znovu viděli Františka z Assisi, zformuloval sám Náčelník zde:
„Putoval jsem po horách, každý rok po jiných, dlouhé letní týdny, většinou sám, spal jsem v lesích. Naučil jsem se spoléhat sám na sebe. Těžko se mi to dnes, po dvou třetinách století, formuluje, ale za těch osamělých dní a nocí jsem pod sluncem a pod hvězdami začal cítit zvláštní, nesnadno popsatelnou sounáležitost s přírodou, se stromy, ptáky, travami, kameny i brouky. Vnímal jsem, že jsem jedním z nich, pouhou, jim rovnocennou a bezbrannou entitou, vrženou kýmsi z neznámého důvodu na pouhou vesmírnou vteřinu do nezbadatelného hvězdného prostoru. Padala na mě z toho tíseň, ale zároveň se ve mně probouzelo vědomí, že nic se neděje zbytečně, že tvůrce vesmíru – který přece nemůže nebýt! – měl nějaký důvod stvořit i mne. A že mne chrání a na mé cestě doprovází. To vědomí ve mně rok od roku sílilo a sílí dodnes.“ (str. 76)
Do tohoto kréda vstupuje jako podstatný prvek i tajemství:
„Tajemstvím je naprostá většina toho, co nás obklopuje. Počínaje vesmírem, jeho vznikem či zánikem; tajemstvím je zrod lidstva i jedince, stejně jako konec pozemského života; jsme celoživotně bytostně ponořeni do tajemství, do tisíců tajemství. Už jen sama hominizace, ta zázračná přeměna opice v lidského tvora. Někdy se mi zdá, že je nádherné být do tajemství, do mnoha tajemství, ponořen. Koupat se v nich. Třeba se o nich víc dozvíme po smrti, třeba ne. Možná bude všechno – podle prastaré mnišské legendy – totaliter aliter. Úplně jinak. Tajemství nejhlubší.“ (str. 97)
Velkou výhodou knihy je, že si každý čtenář může odnést svůj vlastní příběh. Ten můj vlastní, který je nepřímo spojený s touto knihou, se začal psát v polovině osmdesátých let, která byla již uvolněnější. Skauting byl sice tou dobou již dlouhá léta zakázaný, ale jeho myšlenky přece jen přežívaly v turistických oddílech mládeže. Bylo docela těžké najít místo, kam by nezasahovala komunistická ideologie a cenzura. Začal jsem tedy chodit do turistického oddílu mládeže – TOM Racek Praha, který vedla nejstarší Náčelníkova dcera Sylva – přezdívkou Vydra, která se o možnostech vedení oddílu radila s tehdy proskribovaným Jaroslavem Foglarem. Moje přezdívka vzhledem k velikosti předního chrupu na sebe nenechala dlouho čekat a stal jsem se Bobrem. Lovili jsme bobříky, jezdili na výpravy, na letní tábory, hráli hry v přírodě i v klubovně, vedli si deníky a měli svou kroniku, družstva, vlajku, pokřiky i písně. Žili jsme skoro jako v nějaké knize od Jaroslava Foglara. I sami komunisté si možná v těchto letech uvědomili, že mladá generace potřebuje morální vedení téměř ve smyslu foglarovského ducha oddílového života: viz bezplatná publikace Rok správného zálesáka z produkce České státní spořitelny z roku 1982 a v mnoha reedicích, Tábornická encyklopedie Mirka Vosátky z roku 1985 či několikasvazkové obsáhlé Encyklopedie her Miloše Zapletala z téhož roku. Jezdili jsme často i na čarovnou Jizerku a do v knize zmiňované chaty Severočeského muzea, správně Terénní stanice Severočeského muzea na Jizerce, pořádali výpravy a poznávali Jizerské hory. Navštěvovali jsme v knize též zmiňovaný Hnojový dům Gustava Ginzela, který nadšeně zakresloval do map různá zajímavá místa Jizerských hor a razítkoval je s radami na cestu. Který nám u diapozitivů vyprávěl o jihoamerické sopce Cotopaxi, o bájném zvířeti pivoňovi (kříženci zajíce a srnce), o antiaidsové sprše ledové vody, kterou měl ve své chalupě, kde jsme místo klíče od pokoje dostali prostě jen kliku od dveří. Léta tomíků jsou hluboce vryta do mé duše a jejich zřetelný morální étos cítím ve svém životě na každém kroku. Pro mnoho z nás byla léta v TOMu zásadní pro další život.
Člověk někdy v životě nemůže dost dobře a vhodně poděkovat za to, čeho se mu dostalo. Rodičům, učitelům, vedoucím v oddíle, lidem, kteří člověka v životě zásadním způsobem nasměrují správným směrem. Faktem zůstává, že život a dílo Miloslava Nevrlého ovlivnilo či přímo změnilo život mnoha generacím milovníků přírody, turistům, skautům, tomíkům, trampům i lidem, kteří nikdy nechtěli nikam patřit, ale rádi se toulali přírodou a poznávali nové kraje, které nutně nemusí být na druhé straně zeměkoule. Není tedy překvapením, že se Náčelník dočkal mnoha ocenění a vyznamenání, jak od institucí a významných představitelů, tak od prostých lidí a běžných čtenářů; návštěvníků jeho besed a horlivých ctitelů jeho děl. Náčelník se bude ošívat a říkat, že na tom nemá sebemenší zásluhu.
Náčelník – Rozhovor Aleše Palána s Miloslavem Nevrlým. Vydalo nakladatelství Kazda, Brno 2023.
publikováno: 14. 4. 2025
