Je víc než pravděpodobné, že stávající vládní koalice, hlavně koalice Spolu, možná až na některé výjimky, nezamýšlí v podzimních parlamentních volbách vyhrát. Už nyní je patrně spokojena s vizí, že moc přenechá konkurenčnímu hnutí Andreje Babiše. Mnohý volič, který před čtyřmi lety dával svůj hlas této koalici, si asi láme hlavu, jak je možné, že politická seskupení, jimž dal vyhrát, necítí jako svoji základní prohru, že neudržela ráz demokratického vývoje, a naopak jsou spokojena, že vývoj vezme obrat, jaký po volbách patrně vezme.

O této domněnce nesvědčí jen dosavadní politický vývoj, kdy měsíc co měsíc stávající koalice ztrácí na důvěryhodnosti, přesvědčujíc své okolí, že jí jde pouze vytváření jakéhosi zdání péče o obecné dobro než skutečná péče o ně, ale i nadcházející předvolební kampaň, mající ráz pochybné neurčitosti, ačkoli v nabídce by nalezla politická témata společností nesporně hýbající.

Místo, aby se pokusily obnovit kvalitu české demokracie, v co doufali mnozí voliči v roce 2021, koaliční strany postupně upadaly do dosavadní politické rutiny, aniž by se jen náznakem pokusily překročit svůj vlastní politicko-ideologický stín. V některých případech dokonce svým způsobem přitvrdily.

 

Ukázková politická siláctví

Snaha TOP09 prosadit do zákoníku práce možnost výpovědi bez udání důvodu se na český způsob inspirovala dánskou „flexicurity“. S Dánskem návrh neměl vůbec nic společného, kde za ním stojí pro mnohého českého pravičáka překvapivě sociální demokracie. Bez doprovodného a promyšleného sociálního zázemí, institucionálně zajištěného, by „flexicurity“ byla i v Dánsku jen siláckým plácnutím do vody. Projevem nesrozumitelné sociální nelítostnosti. TOP09 a některým poslancům z ODS to valně nevadí.

Lidovci si sice nedávno připomněli svého legendárního předsedu Josefa Luxe, nicméně na rozdíl od jeho politiky, již Lux odvozoval od křesťanského sociálního učení, se cpali do role jakéhosi béčka TOP09 projevy necitlivého neoliberalismu.

„Trestuhodně“ dobromyslní Piráti svůj nadějný start odskákali, byvše vyčůraně vykroužkováni hned ve volbách koaličním partnerem, všemi mastmi mazaným hnutím starostů. Starostové tak dali najevo, že partnerem do nepohody rozhodně nejsou. Už na startu své nové politické dráhy si nadto odnášeli odér korupce a klientelismu (předseda Petr Gazdík a kauza Dozimetr).

To by však možná volič roku 2021 vydýchal. Nevydýchá však, kterak ho napálila nejsilnější strana v koalici, ODS. Nevydýchá o to víc, o co víc je ODS ukradené, že ji nevydýchá. ODS, strana velkého kapitálu, stála dvakrát nad propastí politické nicoty. Dvakrát se zvedla jako pták Fénix, avšak jen ku prospěchu svému. Obecné dobro je jí lhostejné. Bylo totiž pošetilé věřit, postaví-li si tato strana do svého čela nepochybně politicky poctivého profesora politologie, že se rázem stane stranou dýchající za kvalitu české demokracie. Na to je pan předseda příliš tvárný.

 

Byla ODS vůbec kdy demokratická strana?

Tento omyl nás ale neprovází až poslední čtyři roky. Už v 90. letech bylo zřejmé, že nejde o stranu, jejíž životní poslání je obnova české demokracie. Samy výroky jejího zakladatele Václava Klause už nás tehdy měly mít na pozoru (a mnohé dokonce na pozoru měly), že Klausovi a celé jeho straně o demokracii vůbec nejde. Razil přece zásadu, že do politiky může mluvit jen ten, kdo získal mandát od voličů. Popíral tak z gruntu občanský princip společnosti. Demokracie byla s konečnou platností vybudována, jestliže jsme měli funkční parlament (někdo ty zákony musí přece odkývat) a svobodné volby, Jako poctivý demokrat by nás spíš býval měl varovat před nepoučenou představou, že demokracii lze jednou provždy vybudovat. Každé nové ráno náš zápas o demokracii znovu a znovu přece od samotného počátku začíná. Podstatou Klausovy politiky totiž nebyla obnova demokracie, ale obnova kapitalismu. Jejím duchem je prosycena politika ODS dodnes.

Naše někdejší politická nevzdělanost a z ní plynoucí politická naivita, často jako výraz odmítnutí do té doby výlučně dostupných poznatků marxismu, přesvědčeného o tom, že kapitalismus s demokracií nemusí souviset, byly s to dojít k víře, že už samotná obnova kapitalismu s sebou nese obnovu demokracie a její zkvalitňování. Nebyli to jen marxisté, ale i konzervativní myslitelé z doby před více než 100 lety, kteří dospěli k přesvědčení, že kapitalismus (míněn je kapitalismus velkých korporací) je spíš blížencem komunismu, než aby byl blížencem demokracie. Takto například psal pro Přítomnost v roce 1926 anglický spisovatel G. K. Chesterton. Dnešním rádoby neoliberálním lidovcům bych rád v této souvislosti připomněl, že v podobně kritickém duchu se odehrává i první katolická sociální encyklika papeže Lva XIII z roku 1891. Položila tak novodobý základ křesťanského sociálního učení.

 

Demokracie se snese s kapitalismem „humanizovaným“

Je sice pravda, že i kapitalismus pro svoji existenci vyžaduje ve společnosti zavést určité prvky demokracie, hlavně v otázce obchodních sporů a ochraně majetku. Už sám jeho zrod v 18. století si vyžádal důkladnou reformu soudnictví. Založena byla na sjednoceném právu a na soudech, rozhodujících zásadně podle zákona. Sporné strany tu byly sobě vzájemně rovné. To ale vůbec neznamenalo, že reformy soudnictví, a nakonec i celé státní správy, vstřícné vůči potřebám kapitalismu v době Marie Terezie a Josefa II., ústily v jakousi podobu demokracie. Stejně se to má i s obnovou kapitalismu v komunistické Číně. Ač se tu jisté prvky demokracie ve prospěch kapitalismu rodily, Čína rozhodně na svět nepřivedla plnohodnotnou demokracii. Kapitalismus se tu bez větších obtíží sžívá s komunistickou tyranií.

Obnova kapitalismu u nás skončila se završenými vlnami privatizace, kdy i samotná privatizace nebyla dotažena do konce. Stále v rukou státu byly finanční instituce. Zcela záměrně. Rodící se oligarchická vrstva podnikatelů si tak udržovala bezpracný zdroj peněz. Díky nim mohla dál bohatnout, „na dluh“. Až finanční krize kolem Investiční banky si vynutila i privatizaci bank. Oligarchové tak ztratili základní finanční zdroj, když Zemanova sociálnědemokratická vláda, už bez vlivu ODS, portfolio českých bank prodala do rukou zahraničních finančních institucí. Pohádka o Klausově „české cestě privatizace“ se uzavřela.

Kapitalismus na český způsob přesto projevil nevšední pružnost. Přeorientoval se za tichého souhlasu ODS, ale i Zemanovy sociální demokracie na veřejné zakázky a na peníze tekoucí z fondů Evropské unie. Alternativní zdroj na bezpracné zbohatnutí byl opět na světě. Bita byla jen kvalita české demokracie. Nejtrefněji tento kapitalismus označil Václav Havel, kdy jej pojmenoval kapitalismem mafiánským.

Přesto je třeba zdůraznit, že se ani demokracie bez kapitalismu (tržní ekonomiky) neobejde. Kapitalismus není sice jejím ukotvujícím pilířem, přesto je na něm pro demokracii důležité, že v oblasti ekonomiky nejlépe (ale nemusí, což se u nás spíš děje) vytváří pluralitní prostředí, jednu z podmínek, bez níž je demokracie nemyslitelná. Je to právě demokracie, respektive demokratický stát, který má anebo měl by mít sílu kapitalismus udržet v určitých mezích. Němečtí ordoliberálové, kteří ve 40. letech přemýšleli o kapitalismu v rámci demokratického uspořádání, hovořili v této souvislosti o „humanizaci kapitalismu“. Stáli tak u zrodu jedné z nejvýkonnějších evropských ekonomik s velkorysým sociálním zázemím a silným demokratickým státem. Proto představa udržovaná uvnitř ODS, že stát má být malý a levný, už sama o sobě dokládá, že této straně o demokracii rozhodně nejde.

 

ODS – beznadějná strana bez naděje na politické téma

Ukončením privatizace a z toho plynoucí částečné obnovy kapitalismu ODS, dnes klíčová strana vládní koalice, přišla o své jediné politické téma, díky němuž byla kdysi natolik přitažlivá, že by v Praze údajně byla volby vyhrála i tenisová raketa Václava Klause. Se žádným novým a nosným politickým tématem se dosud nepochlubila. Jen do úmoru opakuje témata, diktovaná neoliberální ideologií a postavená na nesmyslném předpokladu, že si společnost vystačí s malým, sociálně příliš neangažovaným státem, s nízkými daněmi a že pokusy usměrňovat podmínky na trhu jsou v zásadě nepřijatelnou regulací. Dodnes proto malí a střední čeští podnikatelé mají velmi omezené možnosti na českém, údajně „svobodném“ trhu bránit se dumpingu, kartelovým dohodám a nepřátelským převzetím.

Očekávat, že taková strana, jak před čtyřmi lety slibovala, si poradí s populismem, ohrožujícím podstatu české demokracie, bylo a stále je pošetilé. Nejen proto, že sama dokázala propojit sociálně tupou neoliberální ideologii a cynický politický pragmatismus, občas případný antikomunismus. Hlavně její zájem o demokracii je předstíraný. Jde jí přece o kapitalismus! Na to jí, jak ukazuje řada životopisů mnohých jejích významných a vlivných členů, stačilo, aby se její politiky chopili už jako „polepšení“ komunisté.

Na nějaký čas máme holt po naději.

publikováno: 14. 4. 2025