Významný americký filmový tvůrce Terrence Malick (*1943) pro nás tento rok chystá premiéru svého posledního filmu pod názvem Cesta větru, který vzbuzuje velká očekávání. Tento autor se do povědomí diváků na celém světě uvedl filmy jako Zapadákov (1973), Nebeské dny (1978) nebo Tenká červená linie (1998). O jeho díle se vedou neustálé spory a polemiky: vidíme v jeho dílech jen doslovný přepis různých dějů, nebo jsme svědky zachycení něčeho hlubšího, co může mít souvislost s duchovností?

Terrence Malick se mnoha cinefilům zdá být pokračovatelem duchovního filmu, jak ho známe u klíčové osobnosti ruské kinematografie, Andreje Tarkovského (1932–1986). Oběma autorům leží na srdci zejména duchovní hodnoty lidské existence, oba autoři jsou věřící, Malick je přímo konfesí katolík, Tarkovskij se ke své víře nemohl otevřeně doznat mimo jiné kvůli drsné sovětské cenzuře. Oběma filmařům je vlastní hlubší zájem o filosofii. Tarkovskij se začal zajímat o východní filosofii již během svých studií orientalistiky a arabštiny, Malick má dokonce doktorát filozofie z Harvardu, studoval jí též v Oxfordu a vyučoval jí na MIT. Oba autoři, jak výstižně poznamenal doc. Vladimír Suchánek, jako by točí celým tvůrčím životem jeden jediný film. Ambicí tohoto textu však není srovnávat nesrovnatelné, svébytná originální díla dvou různých filmařů. Je jím pokorný a letmý pohled na dva zřejmě nejvíce „duchovní“ filmy Terrence Malicka, Strom života z roku 2011, za který získal Zlatou palmu v Cannes, a Skrytý život z roku 2019.

Po všech stránkách symbolický film Strom života by měl být nahlížen prizmatem hledání a nalézání Boha; prizmatem Bible a biblického příběhu zrození a zániku světa a lidského přebývání v něm. Již v prvních vteřinách jsme konfrontováni s mottem z Bible, z knihy Job; z části, kdy Job běduje nad svým neštěstím a stěžuje si Bohu a Bůh odpovídá: „Kde jsi byl, když jsem zemi založil? Jen pověz, když tomu rozumíš. Kdo určil její rozměry? To jistě víš! Kdopak jí mírou přeměřil? Do čeho jsou zapuštěny její základy? Kdo položil její kámen úhelný, když jitřní hvězdy sborem zpívaly a všichni Boží synové jásali radostí?“ Předpokladem je, že člověk o své existenci a o světě kolem ve skutečnosti nemá valné ponětí. V rovině obsahové je vyprávěn příběh středostavovské rodiny na texaském maloměstě v 50. letech 20. století, ve kterém se zrcadlí některé vlastní Malickovy zkušenosti, jako je komplikovaný vztah s otcem nebo předčasná smrt bratra. Do hlavních rolí byli obsazeni Jessica Chastainová, Brad Pitt a Sean Penn. Aniž bychom zabředli do detailů děje filmu, je potřeba zmínit, kdy se dramatická linka významově láme: jeden ze synů v rodině přijde o život v Korejské válce; jindy dominantní otec ztratí dobře placenou práci a konečně jeden ze synů dospívá do dospělosti, ve které je v sobě a ve světě ztracen a hledá cestu zpět ke všemu, co měl kdy rád, a ke svým nejbližším. Duchovní hodnoty se odrážejí zejména ve snových sekvencích, které zobrazují Zemi a vesmír v různých podobách stvoření, beze slov, kdy k nám promlouvá jen světlo a obraz se zvukem.

Vodu a přírodu Malick zpodobňuje též jako zázračné boží dílo. Závěrem filmu se na „bezčasé pláni“ setkává hlavní hrdina se svým dávno zemřelým bratrem v dětství, se svou matkou a se všemi, které měl rád. Dochází k pokoře, smíření a ke kajícné kontemplaci, jako by čas v lidském životě vůbec neexistoval. Hlavní hrdina zoufale hledá v současnosti klid, útěchu a mír, vše se mu dostává nalezením Boha a věčnosti zobrazené právě již zmíněnou „bezčasou plání“, kde vládne jen bezmezná láska, pokora a skromnost, přijetí. V příkré konfrontaci s tím, co je zde uvedeno, působí rozladěné, rozpačité a bizarní komentáře o tomto filmu na serveru www.csfd.cz jako o „povrchním Malickovi“, „bezmyšlenkovité stavbě“, „nesouvislých obrazech“, „nepodařeném rádoby artovém plácání autora“ a jiné nesmysly. Pravdou je, že když obyčejný divák ani nepodezřívá filmové dílo komplexně umělecky a spirituálně vybaveného tvůrce, že by mohlo mít více sémantických rovin, může se tak zdát. Nezbývá, než se na tento film znovu podívat a mít po ruce dobrý překlad Bible, zejména knihy Job. Anebo si film nepouštět, ale zhlédnout velmi podnětné přednášky doc. Vladimíra Suchánka na toto téma na FF UP v Olomouci z roku 2011.

Ve filmu z roku 2019 Skrytý život se dostáváme z abstraktní křesťanské ontologické roviny do konkrétního historického příběhu na základě skutečných událostí. Dnes již blahoslavený Franz Jägerstätter je prostý rakouský sedlák, má ženu, děti a svůj všední život se všemi radostmi a strastmi. Základní premisou je zde autorovo přesvědčení, že skuteční hrdinové se nemusejí navenek prezentovat vizuálně působivými rekovnými činy, ale že mohou mít i svůj vlastní, schovaný, právě skrytý vnitřní život. Takový, který nedávají nikomu na odiv, ale díky kterému se mohou v životě morálně velmi dobře orientovat a rozhodovat se. Je těsně před válkou a hrdinové filmu naplno prožívají anšlus Rakouska. Netrvá dlouho a Franz musí narukovat a přísahat věrnost vůdci Adolfu Hitlerovi. Běžný krok, nad kterým by většina lidí dnes možná ani neváhala, je to jen drobný krok. Ne tak Franz, pro něj se toto dilema stává přímo hamletovským soudem mezi „být“, anebo „nebýt“. Ví velmi dobře, že nacismus je zlo, a neváhá se mu postavit: ptá se svých sousedů, ptá se církevních představitelů, dokonce nacistů samých – když nemá morální možnost vůbec udělat, co považuje za špatné, co má dělat? Franz zjišťuje, že nemůže přísahat věrnost válečnému zločinci Hitlerovi. Ve filmu Franze hrál August Diehl a jeho ženu Valerie Pachnerová, soudce pak ztvárnil Bruno Ganz a kněze Tobias Moretti.

Z příběhu prostého sedláka se stává téměř biblický příběh mučedníka, téměř snad až Krista, který jde pevně morálně svou cestou a neuhýbá před žádnými výzvami. Z dnešního pohledu se skutečně zdá, jako by Franzův postoj, pevná víra a odhodlání nebyly z tohoto světa. Alespoň ne toho běžného ateistického či agnostického, který všichni tak dobře známe. Franzova žena ho mezitím ujišťuje, že stojí plně za ním a že ho nikdy neopustí, což je pro něj klíčové. Hlavní hrdina neváhá a za svůj neměnný postoj přichází trest: je uvězněn, vyslýchán, týrán, přichází o kontakt se ženou a se svými dětmi, nakonec je popraven. Máme zde tedy charakteristický biblický příběh mučedníka, který byl ovšem ve skutečnosti „pouze“ prostým sedlákem, který si ale velmi dobře střežil svůj morální profil a věděl, že se nesmí za žádnou cenu zaprodat zlu. Pomohla mu k této oběti křesťanská víra a čistota jeho duše? Nepochybně. Musíme si přiznat, že tento exemplární případ je pro naše obecné vnímání morálky a přípustnosti chyb poněkud vzdálený, ale o to více relevantní, působivý a z hlediska víry i lákavý.

Malick se tímto filmovým dílem tedy vrací od poněkud abstraktního vyznění spirituality ve Stromu života ke konkrétnímu historickému příběhu, příkladnému chování muže, který se obětoval za dobro a za morální ideály. Nejedná se o žádné spekulace s obrazem a zvukem, o žádnou abstraktní formu vyjádření jako ve Stromu života, které je podle obecně dostupných komentářů dílem poněkud nepřístupným a těžko dešifrovatelným pro běžného diváka. Franz Jägerstätter ze Skrytého života je jedním z nás, běžným člověkem z masa a kostí, není sice žádným Ježíšem Kristem, ale něčím ze svého života jej připomíná. A to byl právě jeden z autorských záměrů Terrence Malicka, zpracovat do „moderní podoby“ klasický kristologický námět. Znovu velmi výstižně doc. Vladimír Suchánek na téma filmu v roce 2020 zpracoval obsáhlejší studii zde. Dlužno ještě dodat, že oba filmy, jakkoliv vzdálené od sebe v čase a v posloupnosti Malickova díla, obsahují stejnou větu: „Jednoho dne padneme na zem a budeme plakat a pochopíme všechno, všechny věci.“ Vnímám tuto větu jako autorskou značku, jejíž opakování ve dvou různých dílech má za cíl umožnit člověku prožít naději. Naději, která spočívá v zatím nedotčené lidské schopnosti porozumět: víře, sobě, světu, ve kterém žijeme, vesmíru a všem morálním a etickým otázkám, které nás souží. Máme jako lidé jedinečnou šanci v kajícnosti a pokoře spatřit věci a fenomény ve své skutečné podobě bez zkreslení čímkoliv, vzděláním, ideologiemi, propagandou, bludy. Bude zajímavé sledovat, jestli se tato autorská značka dostane i do některého z příštích autorových filmů.

Podle posledních zpráv se totiž již v roce 2019, těsně po dokončení Skrytého života, vydal do Itálie točit svůj příští snímek v té době nazvaný Poslední planeta. Pracovní název se během doby změnil na definitivní jméno filmu Cesta větru, který má mít podle všeho premiéru v roce 2025. Jedná se o epické biblické dílo věnované životu Ježíše Krista. Terrence Malick by takto stanul po boku dalších významných filmařů, kteří se Ježíšovým životem ve svých dílech zabývali, například Martina Scorseseho, Piera Paola Pasoliniho, Franca Zeffirelliho či Mela Gibsona. Film byl dotočen s více jak 3000 hodinami záběrů již v roce 2019 na různých místech Evropy, kromě okolí Říma u Anzia též na Islandu. V roce 2024 se ještě nacházel ve střižně. Ve filmu má dostat příležitost promluvit ztělesnění Satana ve čtyřech podobenstvích, dokonce má mít snad větší prostor než Ježíš samotný. Film nemá být o Ježíšových zázracích a Ježíš se má vyslovit proti roli svatého Petra v politickém odboji proti Římanům. Herci jsou všichni z Evropy, například Géza Röhrig jako Ježíš, Matthias Schoenaerts jako svatý Petr a Mark Rylance jako Satan. Z těch nejznámějších byli do filmu obsazeni britští herci Ben Kingsley a Joseph Fiennes. Hudbu k filmu podle dostupných informací složila řecká skladatelka Eleni Karaindrou.

Po abstraktním božím poselství ve Stromu života přes jeho konkrétní emanaci v životě prostého člověka ve Skrytém životě bychom se tedy v „trilogii o Bohu“ dozvěděli Malickovu verzi Kristova života. Zcela jistě, jak je u Malicka zvykem, se nebude jednat o jednoduše přijímané a konzumní společností snadno stravitelné dílo, které vyvolá řadu protichůdných reakcí. Bude se určitě na co dívat a Malick tímto – doufejme – pevně zaklene svá tři výsostně duchovní díla o hledání a nalézání Boha do jasného autorského rámce. Otázkou zůstává, co z těchto všech snah vstřebá současný člověk, který je přesycen technologiemi, mediálním balastem, nadbytečnými zavádějícími zprávami, obrazovkami, chytrými telefony, streamovanou televizí, internetem vždy a všude a umělou inteligencí.

Zbyde ještě prostor na vnímání aktuálního kristologického příběhu v prvotní esenci, přímo v Ježíšově životě? Nebo jsme jako živočišný druh, řečeno s Martinem Janem Stránským, překročili jisté paradigmatické hranice do nového světa, ve kterém se bezvýchodně hroutíme neodvratitelnou devolucí do dystopických scénářů?

publikováno: 21. 4. 2025