Martin Jan Stránský píše v Přítomnosti, že když nedávno navštívil New York, byl „zvědav na to, jakým směrem se země vyvíjí“. Z toho, co zjistil, nadšený nebyl: „Asi nejpozoruhodnější na současném New Yorku je, že všichni, ale opravdu všichni neustále drží v ruce mobilní telefon a neustále do něj zírají; z mobilního telefonu se stala pátá končetina vlastního těla. (…) Mladí lidé, zejména mladé slečny, které jsou k nadužívání mobilů nejnáchylnější, spěchají po chodnících newyorským tempem, přičemž slepě drží telefon před sebou, nedívají se ani nahoru, ani dolů, ani do stran a až v poslední chvíli obcházejí čelní srážky.“
Tato zpráva byla pro mě zklamáním: v New Yorku jsem byl naposledy před dvaceti lety, tedy ještě před nástupem chytrých telefonů – ale doufal jsem, že v hlavním městě americké kultury a obchodu by mohlo tempo a bohatství života na jedné straně, a nebezpečnost a nepředvídatelnost na straně druhé stačit k tomu, aby Newyorčané do svých mobilů neustále nezírali.
Tak jako to dělají lidé všude jinde. Jako například v České republice. Loni jsem v pražské čajovně vyslechnul popis situace, který přesně odpovídá mé zkušenosti: „Když jsem se sem před 15 lety přestěhoval, abych učil angličtinu,“ vyprávěl jeden Američan svým krajanům, kteří ho přijeli navštívit, „líbilo se mi, kolik cestujících v metru četlo knihy nebo noviny. Dneska hrajou všichni hry na mobilech nebo scrollujou na Facebooku.“
Nedávno jsem však viděl něco, co jde proti tomuto trendu. Když jsem na nádraží v Pittsburghu tři hodiny čekal na vlak do Chicaga, všiml jsem si v čekárně skupiny sedmi cestujících, kteří se téměř celou tu dobu věnovali četbě nebo konverzaci. Byla to opravdu idylická scéna: tři mladí muži si část času četli a zbytek si povídali, dokonce několik minut diskutovali o knize, kterou četl jeden z nich; naproti nim seděli muž a žena, kteří si také četli knihy nebo si povídali, většinou mezi sebou a někdy i s ostatními, žena také trochu pletla. Vedle manželského páru seděli ještě dva starší muži, sice bez knih, ale za tu dobu se jim podařilo přečíst všechny turistické brožury ze stojánku vedle sedadel. Většinou si však spolu povídali.
Nejednalo se však o nějakou skupinu knihomolů, např. milovníků science fiction, kteří míří na sci-fi con, nebo vědců z univerzity na cestě na akademickou konferenci. Jsem si totiž jistý, že o alternativy budoucnosti, jak je popisují autoři sci-fi, měli tito lidé naprosto mizivý zájem a že s akademickou půdou neměli nic společného – všichni pravděpodobně vychodili jen základní školu.
Byli to totiž amišové, příslušníci anabaptistické křesťanské denominace, kteří jsou podle anglické Wikipedie známí především „prostým životem, prostým oblečením, křesťanským pacifismem“ a různými zákazy v používání techniky.
Ve srovnání s ostatními lidmi v čekárně opravdu vypadali jako z 18. nebo 19. století, a to jak oblečením, tak svým chováním (většina neamišů samozřejmě neustále zírala do svých mobilů).
A tento protiklad mi připomněl tvrzení Neila Postmana z jeho knihy Ubavit se k smrti, že ve společnosti 19. století převládala literárnější kultura, ale když „éru tištěného slova“ ve 20. století vystřídal „věk zábavy“ a společenskou „epistomologii“ postupně ovlivňovaly rozhlas, film a televize, odsunuly tištěné slovo na druhou kolej. A s příchodem smartphonů ve 21. století až na kolej třetí nebo dokonce čtvrtou.
Amišové v čekárně byli tedy jakýmsi živým důkazem Postmanova tvrzení. Jinými slovy: Amišové se samozřejmě více věnují četbě a konverzaci, protože ještě převážně žijí v 19. století.
A tady si myslím, že věci začínají být opravdu zajímavé. Neboť Stránský tvrdí v jiném textu v Přítomnosti („Otevřený dopis, MZ, MŠMT, České pediatrické společnosti a dalším zainteresovaným osobám/organizacím: Jak nástup digitální technologie negativně ovlivňuje mysl a budoucnost našich dětí“), že „toto století zásadně mění parametry naší existence. Na rozdíl od všech předchozích staletí vybočujeme s nástupem digitálních technologií ze svých neuroevolučních priorit a vydáváme se na cestu, která ovlivňuje, a dokonce i mění náš mozek a způsob, jakým myslíme a uvažujeme. Právě proto by se diskuse týkající se digitálních technologií – zejména používání digitálních obrazovek, a to hlavně u našich dětí – měla zaměřit na vědecky potvrzené hrozby, které tyto technologie představují, a ne na domnělé výhody, které jsou dvousečnou zbraní.“ A dále píše: „Na digitalizaci našeho světa je třeba pohlížet jako na nástroj, nikoliv jako na potřebu; její užitečnost je třeba posuzovat převážně dle etických, nikoliv jen komerčních kritérií. Technologie by tedy měla být posuzována nikoli podle toho, co dokáže, ale také podle toho, co odebírá.”
V rozhovoru z roku 1992 o své knize Technopoly: The Surrender of Culture to Technology [Technopol: kapitulace kultury před technologií], Postman v podobném duchu uvedl, že fetišizace technologie v naší kultuře je taková, že zatímco téměř každý, „když uvažuje o čemkoli od laserů přes počítače až po televizi, vám může půl hodiny nebo déle říkat, co pro nás tato technologie dokáže udělat [“what this technology can do for us”], je jen velmi málo lidí, kteří se někdy zamysleli nad tím, co nová technologie dokáže zničit [„what a new technology will undo“]. A tak jsem svou knihu psal z hlediska toho, co to dokáže zničit. Jak změní a změnila k horšímu některé naše sociální instituce a způsoby myšlení.“
Jde o to, že amišové, i když svým nepochybně drakonickým způsobem, dělají přesně to, co Postman navrhuje: neustále se ptají, co technologie může zničit. Navzdory zdání nejsou proti technologii jako takové (čekali přece na nádraží v Pittsburghu na vlak). Neustále mezi sebou ale diskutují a debatují o tom, jaký vliv by zavedení určité technologie mohlo nebo nemuselo mít na jejich zvolený životní styl. Amišové v té čekárně, kdybych je o to požádal, by pravděpodobně byli schopni poskytnout koherentní kritiku nás ostatních čekajících. Srovnali by skutečnost, že čtou knihy a baví se mezi sebou, s digitálně vyvolanou izolací ostatních cestujících, kteří se dívali na televizi uprostřed čekárny, koukali do mobilů, hráli videohry nebo spali. Dali by jasně najevo, že tento kontrast ilustruje jeden z důvodů, proč výrazně omezují používání této technologie: lidé se díky ní od sebe navzájem více vzdalují a méně se zajímají o své rodiny a sousedy, nemluvě o jejich vlastních myšlenkových procesech („Nepřemýšlíte, když hledáte na internetu, abyste se něco dozvěděli,“ citoval New York Times jednoho amiše jménem Levi).
Sociální kritici jako Stránský a Postman (mohl bych tu také zmínit Nicolase Carra, autor vlivné knihy Nebezpečná mělčina: jak internet mění náš mozek: analýza stavu lidské psychiky v době digitální) samozřejmě už dlouho upozorňují na dopady technologií na naše životy, ale amišové jako komunita uvádějí tuto teorii do praxe. Když je například nutné cestovat někam daleko nebo tam být rychle a nelze jet vlakem, potom jedou autem, ale najmou si někoho, kdo je tam odveze. Odmítají totiž sami vlastnit i řídit auto. Proč? Vědí, že kdyby si dovolili vlastnit a řídit auta, došlo by k rozptýlení jejich komunity po celé Americe. A také dobře vědí, že kvůli této suburbanizaci mnoho kdysi úzce propojených náboženských a etnických komunit vymřelo. A tak staví překážky: skutečnost, že jízda autem je pro amiše pokaždé něco poněkud drahého a obtížného, znamená, že auto používají jen zřídka. Bryčka je však u nich vždy po ruce, a když je (spolu s chůzí) hlavními dopravním prostředkem v komunitě, všichni nutně žijí blízko sebe.
Stejně tak nemohou mít doma telefon. Když si například potřebují objednat odvoz, musí zavolat ze „sdíleného komunitního telefonu“ umístěného venku v dřevěné budce.
Dobré shrnutí přináší poznámka na webové stránce Young Center for Anabaptist and Pietist Studies: „Amišové se snaží technologii spíše ovládnout než se stát jejím otrokem. Jako málokterá jiná komunita prokázali houževnatost čelit mocným silám technologie, a zachovat si tak svůj tradiční způsob života.“
Na závěr se vrátím ke Stránského „Otevřenému dopisu“, kde navrhuje, že „při řešení současné krize je třeba, aby čtyři klíčoví hráči zintenzivnili svou práci“, a to jsou 1. Rodiče; 2. Lékaři; 3. Školy; a 4. Vláda. K těmto čtyřem hráčům navrhuji přidat dalšího: 5. Komunitu. A tato komunita by se po vzoru amišů zapojila do důkladné společenské diskuse nejen o tom, co dokáže technologie udělat, ale i o tom, co dokáže zničit.
A dále navrhuji, aby se tato diskuse rozšířila, stejně jako u amišů, na všechny úrovně společnosti a na všechny věkové skupiny. A i když je v tuto chvíli obtížné si představit, že by taková diskuse probíhala v celospolečenském rozsahu, rád bych navrhl velmi specifickou „komunitu“, která by mohla být schopna, alespoň v jedné, omezené oblasti, zavést takovou praxi ovládnutí technologie. Jít abych tak řekl příkladem (samozřejmě bez puritánských omezení amišů). A tuto konkrétní komunitu představím prostřednictvím dvou otázek:
- Existuje nějaká naděje, že typograficky orientovaní lidé můžou vytvořit životaschopnější a uvědomělejší komunitu, která vážně přemýšlí o tom, co nová technologie zničí a jak proto ohrozí (nebo neohrozí) náš „tradiční způsob života“?
- A pokud ano, mohla by naše komunita demonstrovat skutečně alternativní způsob života a myšlení, a nebýt jen beztvarou skupinou lidí, kteří se chovají, jako by čtení textů byla pouhá konzumní preference jen trochu odlišná od sledování televize a hraní her na mobilu?
publikováno: 28. 4. 2025
