Pohřeb papeže Františka byl velkým globálním divadlem. Spektákl nahrazuje zvěst pontifika, který kráčel tak trochu proti duchu své vlastní religiózní korporace.
Papež na všech televizích. Pohřeb v přímém přenosu jako událost, která přitahuje k obrazovkám, jedno, zda jde o královnu Alžbětu II. nebo o papeže Františka. Vlastně ne, není to jedno, protože jiná osobnost než ta s globálním mediálním zásahem planetu ve společný pohřební sál více či méně truchlících nepromění.
K obrazovkám ale nepřitahují papežovy myšlenky nebo vztah k jeho dvanáctiletému působení na vrcholu pyramidy největší západní církve, která se s Františkem v čele měnila v církev méně vyhraněnou, globální. Lepidlem je tu medialita sama, opojení ze sebezrcadlení lidstva, zprostředkovávané mediálními společnostmi, které i sebe vnímají jako velkou světovou mocnost nadvýroby obrazů a intenzivní (pod)vědomé práce na vynucování sledovanosti. Dívám se, tedy jsem sám sebou i součástí světa. Největším paradoxem je nakonec právě tato poněkud perverzní „mediální radost z pohřbu“, zabíraného symetricky jako hromadná tělocvičná skladba z ptačího nadhledu dronů, nabízející množství dojemných detailů, nečekaných kamerových úhlů a situací. Vytvářejících teprve pohřeb jako výjimečnou událost, to na ni se bude jednou vzpomínat. Tvořivá konstrukce obrazu světa, jejímž smyslem není snímání či zachycení reality (nic takového ostatně není možné, protože i kopie je něčím jiným), nýbrž vršení a stupňování emocionální krásy.
V zálibné medialitě se neodráží jen sebestřednost pozdně moderní civilizace, která pak pochopitelně rodí nadbytek narcistních povah (za kamerou, v kameře, mimo kameru) hrnoucích se pak zcela přirozeně k vůdcovským postům. Je v ní nakonec nějak přítomna i touha po přesahu, po překročení sebe, po transcendenci, protože to, co dnes společně prožíváme, nějak přesahuje naše běžné životy.
Nejspíše naivní naděje, že v mediálním zájmu o smrt a rituální pohřbívání papeže Františka je i přitažlivost jeho myšlenek a spirituálních činů a úvah, které lidem nějak chybí, a tak se ženou k obrazovkám, aby je na chvíli pustili k sobě, samozřejmě umírá poslední. Jakkoli Františkovo dědictví na pohřebním divadle v Římě snadno přehlušily lechtivé debaty o pohybu celebrit, vhodnosti oblečení nebo o ospalosti či žvýkání zase největšího politika světa. František netrpěl okázalostí a mediálním předváděním, jakkoliv mu média v šíření jeho zvěsti pomáhala, a tak se nakonec choval, už jako mrtvý, i na svém mediálně tvořeném pohřbu. Tiše a pokorně, s trpělivým přesvědčením, že kdo má uši, slyší, a že těch, kteří uslyšet chtějí, bude nakonec mnoho, i když nikdy dost.
Papež František věděl dobře, že i já je někdo jiný, proto se k jiným musím vztahovat právě tak, jako bych to byl já. Není nic nejistějšího než já, není nic jistějšího než jiný. Je to vlastně zcela opačný pohled, než jaký nabízí pozdně moderní medialita, která jako by neustále diváky utvrzovala v tom, že každý jeden z nás je centrem světa, že jen na našich obrazech, na našem vidění a cítění záleží.
Tiché mlčení Františka na jeho vlastním pohřbu je možná příznačné či nějak jinak symbolické a nesouvisí nutně jen s perverzí mediality, která dlouhodobě pracuje na lidském vnímání, představivosti a citlivosti. Nakonec o city na pohřbech jde především, proč tedy jejich zesilování mediím vyčítat a nenechat raději mluvit toho, kdo se loučí a odchází. Možná že tou největší zprávou mediálního pohřbu papeže Františka bude nakonec zvláštní resonance jeho polozapomenuté věty původně vyslovené ve vztahu utrpení lidí migrujících po světě: „Žijeme v civilizaci, která zapomněla na pláč.“
Ale show, show to byla moc pěkná…
publikováno: 28. 4. 2025