Nedávno jsem viděl politickou karikaturu. Ukazuje manželský pár ležící u potoka na piknikové dece, manžel říká: „To je ale krásný den! Sluníčko svítí, ptáci zpívají a my jsme v karikatuře, která není o Donaldu Trumpovi.“
Pořád doufám, že se probudím v kresleném vtipu, který nebude o Donaldu Trumpovi.
Bohužel, dokud ten šťastný den nenastane, připadá mi psaní o situaci, v níž se nacházíme, jako morální příkaz. Taková je dnes naše realita – většina z nás si ji nevybrala –, a přestože jsem především spisovatel románů a povídek, nikoliv politický komentátor, nemohu od ní odvracet zrak.
Proud dějin se kvapem zrychluje; ignorovat řev z dolního toku už není možné.
Američané dnes čelí dvěma téměř dokonale souměrným nebezpečím. Prvním je, že navzdory poplašným zvonům, na které bijí lidé jako guvernér státu Illinois J. B. Pritzker, nechápeme, jak je naše situace vážná; druhé nebezpečí spočívá v tom, že když už tuto vážnost situace pochopíme, zaslepuje nás to před hledáním možných řešení.
Obojí je nebezpečné, protože obojí pochopitelné. Bleskový útok (Blitzkrieg) na naše instituce, na naše univerzity, na naše advokátní kanceláře, na právní stát jako takový, je něco, co většina z nás v Americe nikdy nezažila. Čistky desítek tisíc zaměstnanců státní správy, mimosoudní únosy odehrávající se na amerických ulicích, nucené vydávání legálně hlášených amerických obyvatel bez řádného soudního procesu, otrocké svědectví o neomylnosti nejvyššího vůdce ve stylu Pchjongjangu…, to vše je pro nás nové, tak zásadně nové. Je to tak šílený odklon od světa, který jsme považovali za samozřejmý, že se jen těžko vyhýbáme pokušení vidět je jako něco ne zcela uvěřitelného, něco přechodného. Krátká, psychotická epizoda, která brzy pomine.
Případně, když už pravdu konečně pochopíme (To je muž s pistolí. To jsou výstřely.), máme tendenci k ustrnutí a paralýze.
Ani jedno není užitečné.
V březnu 1953 se americký diplomat a historik George F. Kennan zúčastnil konference v Americké akademii věd a umění v Bostonu. Mezi dalšími účastníky byli známá filozofka Hannah Arendtová, světově uznávaný psycholog Erik Erikson nebo proslulý právník a sociolog David Riesman. Nebyla to zkrátka vůbec bezvýznamná akce.
Tématem byl totalitarismus. Téma, k němuž měl Kennan jedinečnou kvalifikaci. Byl jedním z nejvýznamnějších myslitelů své generace, veterán diplomatických misí v Moskvě, Praze a Berlíně (po vyhlášení války USA v prosinci 1941 byl šest měsíců internován v Německu), patřil k těm vzácným mužům, jejichž vysoké mínění o sobě samém bylo ospravedlněno dosaženými úspěchy.
Číst dnes jeho tehdejší přednášku znamená zažít šok z nového poznání. Přestože slovo totalitarismus vyšlo z módy – možná i proto, že Kennanovy dva velké příklady, nacistické Německo a Sovětský svaz, zmizely kdesi v minulosti, nebo proto, že se z nějakého důvodu domníváme, že systém vlády, který je centralizovaný a diktátorský a vyžaduje naprostou podřízenost státu, je neslučitelný s kapitalismem – Kennanova analýza nastavuje zrcadlo naší současnosti, přesněji řečeno zlomové chvíli naplnění této vize, která se rychle blíží.
Nemohu parafrázovat patnáctistránkový příspěvek. Mohu vám však sdělit, že Kennanův projev vyšel ve sborníku – příznačně nazvaném Totalitarismus, jehož editorem je Carl J. Friedrich – a vyzvat vás, čtenáře, abyste si jej sami přečetli.
Druhá věc, kterou mohu udělat, je zdůraznit několik Kennanových myšlenek, abych vrhl ostré světlo na to, co nás možná čeká, tak, aby nás to potom nevyvedlo z míry. Abychom nebyli rozčarováni.
Říkám vyvést z míry či roz-čarovat, protože jedním z Kennanových postřehů je, že totalitarismus se ve svých raných fázích projevuje jako určitý druh snu či noční můry, což vysvětluje, proč spisovatelé jako Kafka, Orwell a Koestler vystihli jeho podstatu účinněji než zástupy analytiků, včetně Kennana. Jinými slovy: totalitarismus je jak politický systém, tak psychologický stav, a to druhé je základem toho prvního.
To snad ani není možné, to nemůže být pravda, řeknou si lidé, když vidí, jak se jedno šílenství vrší na druhé. Výsledkem – i když vůdce blábolí a zuří, když se ze dne na den opustí tradice a protokol, když se průhledné lži stanou měnou státu a na jeho řízení se najímají zločinci – je pocit nerovnováhy, bezmoci, strachu.
K vytvoření tohoto pocitu neskutečnosti či dezorientace je podle Kennana potřeba využít moderní technologie, bez nichž by centralizace moci nebyla možná.
Kdykoli dnes skupina lidí získá monopolní kontrolu [nad komunikačními technologiemi] a tuto kontrolu vykonává s dostatečnou bezohledností a vhodnými technikami za účelem udržení vlastní moci a dokud si tato skupina zachovává vnitřní jednotu a netrpí násilnými zásahy zvenčí, lidová vzpoura je prostě nemožná… Základní realita moderního totalitarismu… je realitou odvozenou z pokroku moderní technologie.
Je o čem přemýšlet, vzhledem k tomu, že technologie se od padesátých let minulého století poněkud vyvinula. V době, kdy píšu tyto řádky, Muskovo orwellovské „ministerstvo pro efektivitu vlády“ (DOGE) sestavuje hlavní databázi, která sdružuje informace z amerického celního a imigračního úřadu, daňového úřadu, správy sociálního zabezpečení a seznamů voličů. Její potenciál jako zbraně masové kontroly v rukou centralizované politické moci je téměř neomezený, nezměrný.
Pokud se vrátíme k otázce zranitelnosti, Kennan si všímá zejména dvou podmínek, které činí společnost zranitelnou. První z nich je prostá velikost. V početně velkých zemích může být rozsah společnosti tak obrovský a komplikovaný, že se jednotlivec cítí bezmocný, manipulovaný „silami, které nemůže pochopit ani ovlivnit“.
Druhým faktorem, který souvisí s prvním, jsou rychlé společenské změny, které narušují „kontinuitu generací“, jak říká Kennan. „Tam, kde se národy mohly na zátěž moderního života dobře připravit, jsou schopny lépe odolávat totalitnímu viru než tam, kde na ně nové okolnosti dolehly příliš znenadání.“
Spojené státy v roce 2025 splňují obě podmínky, a to v nebývalé míře. Jak naznačuje explozivní šíření konspirační teorie o „Deep State“, značná část Američanů se již dlouho cítí být manipulována (často z pochopitelných důvodů) silami, které nejsou sami schopni pochopit ani ovlivnit. Pokud jde o pocit bezmoci tváří v tvář rozsáhlým společenským změnám, zeptejte se kohokoli ve věku od 16 do 60 let (nebo třeba jeho rodičů), zda se cítí jistý a bezpečný ve svém životním postavení a zda stále ještě probíhá něco jako „kontinuita generací“ čili plynulé navazování života generací.
V obou případech jsou nestabilita, nejistota, diskontinuita klíčovými slovy, která se přičítají ke stavu bezradnosti. Ideální chvíle k tomu, aby na scénu vstoupil diktátor, rozzuřil se a zaútočil na „nepřátele“, kteří za to všechno mohou, prohlašuje přitom, že jedině on sám může dát všechno do pořádku.
To mě konečně přivádí k bodu, který v Kennanově vystoupení rezonuje více než jiné. „Rezonuje“ asi v tom smyslu, jako když dostanete do obličeje ránu pěstí.
Jednoduše řečeno: Kennan vysvětluje, že i když učenci popsali hodně papíru o masových bludech a důležité roli všemožných obětních beránků, totalitarismus v jádru cílí na „uchopení, organizaci a bezohledný výkon moci“. To je vše. Kennan přitom uznává, že je k tomu zapotřebí „určitý stupeň masového zmatení a pasivity … . [ale] jakmile je moc uchopena, nejsou ani tyto stavy mysli životně důležité.“
To je podle mého názoru zásadní a nevyhnutelný bod: Ať už jsme dnes ve Spojených státech svědky čehokoli, ať už se na obzoru formuje jakákoli hybridní totalita 21. století, jde o moc, o nic jiného. Za vším tím hlukem, za pobuřováním, ignorancí a komickou nekompetentností, které denně sledujeme, za surrealistickou podívanou, kdy prezident Trump prodává hodinky a kotníkové tenisky, se administrativa mimořádnou rychlostí pustila do ovládnutí mocenských pák Ameriky.
Nemluvím o měkké moci. Nemluvím o průzkumech veřejného mínění. Mluvím o moci, o níž mluví Kennan: o policejní moci, o donucovací moci, bez níž měkká moc neznamená nic. To není hypotéza – už se to děje. V čele ministerstva spravedlnosti, FBI a ministerstva obrany, všude tam stojí Trumpovi věrní lidé.
Znamená to, že kdokoli uvnitř Trumpova okruhu je chráněn zákonem, zatímco kdokoli mimo něj je mu vydán na milost a nemilost. Příklad za všechny: Pokud nerespektuji rozhodnutí federálního soudu, zatknou mě maršálové z United States Marshals Service. Pokud Trump nebo některý z jeho poskoků nerespektuje rozhodnutí federálního soudu, k žádnému vymáhání či dokonce k zatčení nedojde. Proč? Protože USMS je agenturou ministerstva spravedlnosti a funguje pod vedením generální prokurátorky, Pam Bondiové, Trumpovy věrné.
Kennanův příspěvek na konferenci o totalitarismu toho obsahuje víc, ale základní myšlenka je dostatečně jasná. Paralely se čtyřicátými a padesátými lety 20. století mohly ještě nedávno znít jako hyperboly, dnes už to rozhodně přehnané není: Máme charismatického vůdce bez jakékoliv empatie, plného vzteku, podporovaného polokriminálním vrchním velením, které se vyznačuje především korupcí, neschopností a otrockou loajalitou vůči nejvyššímu vůdci. Máme propagandistickou mašinérii, která úspěšně prodala vyprávění o ztraceném zlatém věku téměř polovině našich spoluobčanů a ukázala na obětní beránky, kterých se musíme zbavit. A co je nejdůležitější, máme protiústavní „administrativu“, která je naprosto odhodlaná chopit se moci – a zneužít ji pro své vlastní cíle – jakýmikoliv prostředky. O tom už dnes není sporu. Další zvláštnosti – jako je touha nejvyššího vůdce po vojenské přehlídce v den jeho narozenin nebo snaha kriminalizovat jakoukoliv neloajalitu vůči němu, šíření třeskutých teorií, vulgarita, krutost, dokonce i nacistické reminiscence či podpora porodnosti – pouze doplňují celkový obraz.
Zdá se, že to, co vzniká, je něco jako oligarchický policejní stát – totalita s pozlátkem. Pokud jste se při čtení dostali až sem, mám pro vás jednu (kvalifikovanou) dobrou zprávu: Ještě není konec!
Jak píše v Guardianu britský historik Timothy Garton Ash, konečně začal mezinárodní odpor vůči trumpismu. Jde o hodně.
Harvardova univerzita, na rozdíl od mé zbabělé alma mater, Kolumbijské univerzity, se pokouší vyvolat odpor na amerických univerzitách.
Trumpova volební čísla se propadají, což se může promítnout do masových nepokojů – takových, které destabilizují režim zevnitř, protože se jednotlivci začnou chránit před budoucími obviněními.
Nedostatek disciplíny samotné administrativy – její nekompetentnost, korupce a neukázněnost – může urychlit její pád. Nemá žádné vrchní velení.
A konečně, jediný nejdůležitější zdroj tvrdé moci – armáda – se možná ještě bude držet své přísahy Ústavě spíše než vrchního zločince u moci.
Jak již bylo řečeno, je pozdě, guvernér státu Illinois Pritzker i další mají asi pravdu, když říkají, že budou zapotřebí i extrémnější opatření – masová mobilizace, daňová vzpoura, národní stávka atd.
Taková je nyní naše americká realita – většina z nás si ji nevybrala.
Přiznat si to, první zásadní krok k odporu.
Mark Slouka je americký syn českých uprchlíků a autor osmi knih beletrie a literatury faktu, které byly přeloženy do šestnácti jazyků. Jeho povídky a eseje se opakovaně objevily v Best American Short Stories, PEN/O.Henry Prize Stories a Best American Essays. Dlouhá léta přispíval do časopisu Harper’s Magazine a jeho práce se objevily také v časopisech Ploughshares, The Paris Review, Agni, The New Yorker a Granta.
publikováno: 5. 5. 2025
