U příležitosti 152. narození státníka Antonína Švehly uspořádala Společnost Antonína Švehly v sobotu 12. dubna jubilejní 20. ročník tradiční vlastivědné pouti po stopách tohoto významného hostivařského rodáka, sedláka, čestného občana MČ Praha 15 a nositele Řádu Bílého lva in memoriam (více k tomu ve fotogalerii viz níže).
Revue Přítomnost má s Antonínem Švehlou společnou tradici hodnot z doby první republiky. Historik Pavel Černý v následujícím shrnutí věnovaném významným počinům Antonína Švehly rekapituluje, proč stojí za to, si odkaz tohoto našeho významného státníka a demokrata stále připomínat.
Antonín Švehla, agrární státník
Antonín Švehla (1873–1933) se narodil ve vsi Hostivař (dnes součást hlavního města Prahy) do selské rodiny Antonína a Marie Švehlových. Vyučil se mlynářem. Díky otci se z mladého Antonína Švehly později stal řádný hospodář a organizátor.
V roce 1900 převzal po smrti svého otce rodinné hospodářství. Politicky se začal angažovat v devadesátých letech 19. století. V roce 1902 organizoval řepařský boj proti cukrovarnickému kartelu, který vyústil v založení Ústředí jednoty řepařů. Od tohoto roku se stal také místopředsedou Sdružení českých zemědělců a v roce 1906 spoluzakládal časopis Venkov. V letech 1908 až 1913 působil jako poslanec českého zemského sněmu. Od roku 1909 byl v Agrární straně předsedou výkonného výboru. Za 1. světové války byl jedním z vůdčích představitelů domácího odboje. Účastnil se činnosti Českého svazu, od roku 1917 byl v popředí Maffie a od července 1918 stál v čele Národního výboru, který byl orgánem domácího protirakouského odboje.
28. října 1918 se podílel na vyhlášení samostatného státu, a stal se tak jedním z pěti mužů 28. října. Dalšími muži 28. října a zakladateli Československého státu byli jeho druzi z vedení Národního výboru, a sice Alois Rašín, Jiří Stříbrný, Vavro Šrobár a František Soukup. Tito vedoucí představitelé Národního výboru vydali večer onen den 28. října 1918 první zákon, zákon o zřízení samostatného státu československého, a poté bylo ještě zveřejněno provolání Národního výboru „Lide československý. Tvůj odvěký sen se stal skutkem…“
Od 1918 byl poslancem Národního shromáždění, v letech 1918 až 1920 byl ministrem vnitra a podílel se výrazně na vzniku a podobě československé ústavy schválené roku 1920. V roce 1919 se stal předsedou Agrární strany a snažil se, aby její politika byla přijatelnou jak pro velkostatkáře, tak pro drobné zemědělce. Švehla se také podílel na vytvoření a následném fungování tzv. Pětky, mimoústavního orgánu koordinujícího činnost hlavních českých tzv. státotvorných politických stran. Od roku 1922 byl předsedou celkem tří československých vlád, a to v obdobích 7. října 1922 – 9. prosince 1925 (1. Švehlova vláda), 9. prosince 1925 – 18. března 1926 (2. Švehlova vláda) a 12. října 1926 – 1. února 1929 (tzv. Panská koalice). Roku 1927 odmítl kandidovat na funkci prezidenta a podpořil kandidaturu Tomáše Garrigue Masaryka. V roce 1929 se z důvodu svého dlouhodobě neuspokojivého zdravotního stavu stáhl z aktivního politického života. Přesto však nadále zůstal předsedou Agrární strany až do své smrti v roce 1933. Poté byla předsednická funkce obnovena až v roce 1935, kdy byl do čela republikánů postaven Rudolf Beran.
Antonín Švehla stál mj. u zrodu Národního zemědělského muzea, Domu zemědělské osvěty – Malozemědělského ústavu (dnešní ÚZEI), Agrární banky, Mezinárodního agrárního hnutí – Agrární zelené internacionály. Podporoval také zemědělské družstevnictví, kde spolupracoval s Ladislavem Karlem Feierabendem, vrchním ředitelem Kooperativy (obchodního ústředí hospodářských družstev při agrární straně).
Antonín Švehla, pozemková reforma a pozvednutí zemědělského lidu
Řepařský boj a události s tím spojené doslova pomohly Antonínu Švehlovi dostat se do širšího povědomí. Cukrovarské kartely totiž ovlivňovaly výkup řepy od rolnických pěstitelů. Obchod byl nastaven čistě ve prospěch mocných kartelů. Dá se mluvit o tom, že pěstitel řepy byl vydán na milost „svému“ cukrovaru. Jednalo se skutečně o diktát a pěstitelé cukrové řepy byli doslova utlačováni v zásadě i na svých právech. Staročeši i Mladočeši chránili zástupce kartelů. Teprve Agrární strana se odhodlala ke snaze o nápravu věci. V roce 1902 byla založena nová stavovská organizace, Ústřední jednota řepařů. Hlavními body nové organizace byl boj proti tzv. rajonům a snaha vyjednat utvoření jednotné spravedlivé ceny pro všechny pěstitele. Švehla se stal srdcem této Jednoty. Po mohutném sjezdu řepařů na Žofíně v Praze 3. března 1903 se začal venkov bouřit proti vládní netečnosti. Jednalo se skutečně o existenční boj o základní podnikatelské svobody zemědělce. Tento boj právě řídil Švehla a vyvrcholil částečnou stávkou pěstitelů řepy, která byla završena úspěchem. Bylo totiž docíleno stanovení cen za řepu, uznána rovnost všech řepařů a stejné ceny pro všechny pro zemědělský rok. Antonínu Švehlovi se podařilo dosáhnout toho, že zpracovatelé cukrovky uznali Ústřední jednotu řepařů za orgán zprostředkovávající prodej cukrovky od pěstitelů.
Byli to také řepařící zemědělci, kteří hmotně přispěli roku 1906 na založení deníku Agrární strany Venkov jako výraz poděkování za podporu v boji proti cukrovarským kartelům.
Po roce 1907 se ještě více v činnosti Agrární strany začala prosazovat Švehlova idea Agrární strany jako masové. Švehla tím také získal malozemědělce, kteří původně volili spíše sociální demokraty. To potom vyvrcholilo v tzv. Pozemkové reformě za první republiky Československé.
Hlavním důvodem bylo uklidnit situaci na venkově, kdy v březnu 1919 nastolením vlády sovětů v sousedním Maďarsku spatřovala československá vláda ohrožení stability země. Postupnou realizací pozemkové reformy se úspěšně podařilo potlačit radikalizaci. Švehla zde prokázal vysoký státnický um, kdy přesvědčil konzervativní křídlo své strany a zároveň koaliční partnery, aby pozemkovou reformu přijali za svůj plán. Agrární strana na rozdíl od sociální demokracie požadovala spravedlivou náhradu a nástroje reformy nastavovala pro přímý prodej soukromým zemědělcům.
Pozemková reforma spočívala ve vyvlastnění či zestátnění či znárodnění (řečí zákona záborem) a následném přerozdělení pozemků, zejména zemědělských a lesních. V Československu započala v dubnu 1919 záborovým zákonem zestátňujícím zemědělskou půdu nad 150 ha (nebo celkovou nad 250 ha), za náhradu pohybující se mezi jednou třetinou až polovinou reálné ceny a kterou platili noví vlastníci půdy. Reálně započala prvními příděly až v roce 1921. Za první republiky bylo do záboru vzato 40 202 km2 půdy (4 milióny hektarů). 27 400 km2 bylo nezemědělské půdy, z nichž vedle luk z velké většiny tvořily lesy, 12 800 km2 bylo půdy zemědělské. Přiděleno ovšem 18 000 km2 (vč. státu). V letech 1945/1947 zestátněno 24 000 km2, 157 000 uchazečů o půdu získalo 937 000 ha (9 370 km2).
Předválečná část reformy byla fakticky ukončena rokem 1936, kdy se v letech 1935–36 jen podepisovaly generální dohody (kterými byla celá reforma realizována) ponechávající každému majiteli doposud nepřidělenou a nepropuštěnou půdu na dalších 20–30 let. Nejintenzivněji reforma probíhala mezi lety 1923–26. Pomyslným a faktickým vrcholem bylo období voleb do sněmovny 15. listopadu 1925, kdy se stala jedním z hlavních předvolebních témat a byla úspěšně využita Agrární stranou k získání voličů. Prakticky ukončena byla ještě před velkou hospodářskou krizí (1929). Mezi lety 1930–36 bylo přiděleno novým majitelům 227 088 ha (13 % z celkem přidělené) přičemž jen 42 784 hektarů zemědělské půdy (5 % z celkové zemědělské přidělené).
Na podkladě §25 zákona o přídělu ze dne 30. ledna 1920 byly jako první v pořadí ze záboru hospodářských objektů někdejších velkostatků vyčleňovány tzv. zbytkové statky. Zbytkový statek, vyvlastněný dvůr, měl mít tolik půdy, aby budovy a ostatní inventář pro výrobu nebyly ve větším měřítku hospodářsky znehodnoceny. Podle přídělového zákona se jejich nabyvateli měli stát odborní hospodářští jednotlivci, kteří byli zvláště způsobilými k vedení větších zemědělských podniků. V důsledku přidělování zbytkových statků mezi příznivce a potenciální voliče především Agrární strany došlo i k proměně národnostního složení v oblastech obývaných obyvatelstvem hlásícím se k německé národnosti. Německý velkostatkový majetek po provedení reformy ztratil 42 % rozlohy a obyvatelstvo německé národnosti to pociťovalo jako křivdu.
Kromě pozemkové reformy Antonín Švehla podporoval vznik profesních sdružení, hájil zájmy prvovýrobců proti zpracovatelskému průmyslu a těsně po válce za potravinové krize se Švehla spolu s dalšími zasloužil o dodávky do měst. Za první republiky aktivně podporoval vydávání a schválení zákonů o sociálním pojištění a podpoře podnikání na venkově.
Známá je také podpora družstevnictví, která vychází z citátu z pera Antonína Švehly (1924): „Družstevnictví vyjadřuje onu správnou synthesu, která zabezpečuje na jedné straně vzpruhu jedincovu v zájmu pokroku a na druhé straně stará se, aby tento pokrok přinesl k dobru celku – tedy vyrovnává mezi sobectvím jedince a potřebou celku. Úkolem dneška i zítřka musí býti proto snaha, aby jedinců družstevně cítících a pracujících stále přibývalo a aby hlavně mládež již z obecné školy přinášela si poznání o tom, co znamená družstevnictví pro jednotlivce, stavy i celý národ.“
Podobně tomu bylo i v otázce sociální, Švehlovo usilování o sociální smír nemělo však jen pragmatické pojetí, ale i morálku a cit. K 28. říjnu 1932 – v době hluboké krize – k tomu napsal: „V našem národě jako v každém jiném jsou dva póly. Jeden pól individuálního egoismu a druhý pól kolektivního altruismu. Mezi oběma póly musí dojít k dohodě a harmonii. Bohatí nemohou pychnout v přepychu a chudí nemohou zoufat v nedostatku. Probuďme své srdce a své svědomí, abychom v nich měli nejbezpečnější kompas.“
V rodišti státníka v Praze 15 na frekventované křižovatce Švehlovy a Pražské ulice je umístěna Švehlova busta, na jejímž štíhlém pylonu jsou uvedena nesmrtelná slova, která pronesl: „Demokracie není jen právo, ale také povinnost. Pečlivě volte své vůdce, kterým svěřujete své osudy.“
Vzpomínkové setkání u busty Antonína Švehly (křižovatka ulic Švehlova a Pražská) pořádala Společnost Antonína Švehly pod záštitou poslance Milana Wenzla a zúčastnilo se ho cca 40 hostů. Mezi hosty kromě emeritní kronikářky MČ Praha 15 Marie Zdeňkové, která je nositelkou Ceny Antonína Švehly, byli přítomni zástupci historických organizací a spolků (mj. Sokol, Selská jízda, Baráčníci, Aktivní senioři) a potomci agrárních rodin (Jan Malypetr, člen SAŠ a vnuk ministerského předsedy Jana Malypetra, spolu s Janem Trmalem). Čestnou stráž držela Selská jízda, Baráčníci a Společnost Antonína Švehly s praporem a heslem Venkov jedna rodina. Akce se zúčastnil také dlouholetý vedoucí pracovník z Ústavu zemědělské ekonomiky a informací Tomáš Doucha. Odkaz Antonína Švehly připomněli poslanec Milan Wenzl, historik Pavel Černý (předseda SAŠ), historik Milan Macák a Jan Huml, ředitel Knihovny A. Švehly.
Místo, kde Antonín Švehla začínal jako mlynář.
Rodný dům A. Švehly, kde by mělo vzniknout muzeum Antonína Švehly.
Sousední statek rodu bývalého pražského primátora Jana Koukala (vedle statku rodu Černých a statku rodu Švehlů). Hotel Selský dvůr je znám účastí na slavnostech českých hokejových šampionů.
Kostel Stětí sv. Jana Křtitele v Hostivaři, kde Švehla v mládí působil jako ministrant.
Restaurace Na Kačabce, kde se scházela za první světové války odbojová skupina Maffie spolu s Přemyslem Šámalem (budoucí kancléř TGM) a Antonínem Švehlou a za socialismu disidenti s Václavem Havlem.
Pomník A. Švehly na hostivařském hřbitově.
Čestnou stráž u pomníku A. Švehly držela Selská jízda.
Poslanec Milan Wenzl, bývalý úspěšný starosta MČ Praha 15.
Pavel Černý, historik a předseda SAŠ.
Jan Malypetr při zpěvu státní hymny (v brýlích).
Společnost Antonína Švehly byla založena v roce 2003 u příležitosti oslav 130. výročí jeho narození. Iniciativu k oslavám na sebe vzala Švehlova rodná Hostivař (Městská část Praha 15). Svému slavnému rodákovi odhalila již dva roky předtím zdařilý pomník s kovovou monumentální bustou, dílo akademických sochařů Jana Bartoše (1947) a Víta Zdrůbeckého (1959–2014). Bylo umístěno v parčíku na stejnojmenné významné hostivařské dopravní tepně (Švehlově ulici), symbolicky vzdálené jen pár stovek metrů od dodnes dobře zachovaných statků rodin Švehlových a Černých (Václav Černý, syn Švehlovy sestry Heleny (1863-1910) a Eva Prokešová, dcera prvního starosty Hostivaře). Více na antoninsvehla.cz.
Pavel Černý pracoval až do konce roku 2024 jako historik Družstevní Asociace ČR a vedoucí Muzea družstevnictví. Družstevnictvím žije a aktivně podporuje vznik muzea Antonína Švehly v Praze-Hostivaři ve spolupráci s NZM Praha. Jako historik se podílel na vzniku unikátní umělecké kolekce věnované pěti osobnostem, které stály u vzniku samostatné republiky a vešly později ve známost jako Muži 28. října: Antonín Švehla, Alois Rašín, František Soukup, Jiří Stříbrný a Vavro Šrobár. Kolekce obsahuje pět pamětních zlatých medailí s hlubokým reliéfem, raritní poštovní známkový aršík s motivy Mužů 28. října a také mimořádně vzácnou, vyřezávanou, zlatem a českými drahými kameny vykládanou řemeslně vázanou knihu s příběhem Mužů 28. října, která zároveň slouží jako luxusní etue na kolekci mincí. Kniha je vytištěna na ručním papíře spojením čtyř vysoce náročných technologií, včetně zdobení listů zlatem. Jde o umělecké dílo, které vzniklo komplexním a velmi náročným souběhem mnoha tradičních řemesel v jejich již dávno nepoužívané podobě a zcela jedinečné svým zpracováním. Nejen v českých zemích práce podobného charakteru dosud nikdy nebyla představena. Více na muzirijna.cz.
Foto: Společnost Antonína Švehly
publikováno: 5. 5. 2025
