Chuť žít. Autoterapie Petra Havlíka

Petr Havlík: Chuť žít. BOMEMICA BOOKS, 2025

V nakladatelství BOHEMICA BOOKS právě vychází nová kniha komentátora Petra Havlíka Chuť žít. Byť je Petr Havlík dlouholetým přispěvovatelem Přítomnosti, čtenáři naší revue se v posledních letech setkali jen se zlomkem jeho textů, které do knihy nakonec vybral editor Milan Uhde. Proč stojí za to, přečíst si knihu autora, který mluví sám za sebe a skrze své úvahy se vyznává z určitých zkušeností, prožitků, vztahů, ba citů? Přečtěte si, jak kniha Chuť žít působí na editora Milana Uhdeho. (red.)

Milan Kundera se ustavičně bouřil proti prastarému zvyku některých kritiků a literárních historiků vykládat dílo s vydatnou pomocí autorova životopisu a prostřednictvím životopisných detailů autora popularizovat. Rozbor díla se má opírat jen o jeho text.

Sdílím tento přístup, soustředím se proto na čtenářský účin, který ve mně úvahy Petra Havlíka vyvolaly, a pokusím se odhlédnout od všeho, co mi v přátelské korespondenci o sobě prozradil. Všiml jsem si dvou rysů, které jeho publicistická tvorba projevuje. Zaprvé jde o ambivalentnost motivů, s nimiž pracuje. Obdivuje dětské nadšení a radost ze života, s porozuměním a souzněním líčí malého chlapce, jak se těší na jízdu tramvají. Na druhé straně sugestivně zpřítomňuje obavu a strach, v jejichž znamení současné děti prožívají otřesný vliv války nedaleko našich hranic, nebezpečí epidemií a nejistotu, která charakterizuje dnešní všední skutečnost.

Vyznává chuť žít, ale dává najevo, že ví o strázních a propadech, kterými příští den člověka nečekaně navštíví, zaskočí a hodlá zničit. Opěvá dobrodružství, kterému je dobré se oddat, ale zároveň chválí moudrou zdrženlivost, s níž nutno čelit neprůhledným situacím v blízké nebo i vzdálenější budoucnosti. Popírá návody neboli recepty na řešení složitých problémů, které se nevybíravě naskytnou a hrozí oběť zahltit. Nabádá k přípravě, ba písemné formulaci denních rozvrhů a plánů, a přitom vyzývá k víře v zázraky.

Mýlil by se proto, kdo by jeho výzvy, které na první pohled znějí kazatelsky a budí dojem kategorického příkazu, podezíral z úmyslu předepisovat komukoli, co je správné. Mluví pouze sám za sebe, pěstuje původní formu samomluvy, vyznává se tím z určité zkušenosti, prožitku, citu, vztahu, z objevu plodného postoje a životodárné orientace, hodnot, kterých se dobral a které se mu osvědčily. Upevňuje se v nich.

Odpovídá tomu druhý podstatný rys výstavby jeho textů, a to opakování, nikoli však v duchu staré latinské moudrosti, že jde o matku školního vzdělávání. Petr Havlík neustále krouží kolem několika utkvělých témat, která určují a prostupují většinu jeho námětů a monologů: evokuje prostředky obrany lidské integrity, hledá výbavu sloužící k záchraně před pustnutím, jmenuje zdroje energie, osvobozující z prázdnoty nebo dokonce ze zajetí v propasti, která se náhle otevřela pod nohama a zpochybnila nejen něčí existenci, ale sám její smysl. Absurdita a tragédie jsou žánry, jimiž dramatikové zobrazují děje svých her. Havlík takové děje ohledává, jenže ne aby je zobrazoval, nýbrž aby vylíčil východisko, k němuž dospěl.

Nepředstírá, že jde o východisko jediné a platné pro všechny. Co se osvědčilo jemu, nemusí platit pro jiného. Svoboda, jejíž okřídlení, ale i tíhu poznal, přijal a hájí, přísluší věřícím jako nevěřícím. Opakování je výraz umanutosti, s jakou zastává, o čem se přesvědčil, že se dá na to spolehnout. Je to postup, který banálně jen vypadá: máme se zvednout poté, co padneme, a jít dál. Připadá mi, jako by to byl další a další zápis, výsledek velkého životního zápasu, který bych přirovnal k okovu ozdravné vody, dlouze a pracně váženému z hloubi studny, kde vládne tma, chlad a nelítostný kámen spřízněný s náhrobním.

Čteme vlastně autoterapeutův záznam, který na rozdíl od sportovcova, jenž přesně zachycuje dosažené mety, tkví v novém a novém bouřlivém ubezpečování sebe sama, že nalezený princip skutečně vede k cíli a skýtá naději, že k němu povede i příště. Definitivně však není a nebude v dohledu. Cíl cesty záleží totiž v cestě k němu, zjišťuje Petr Havlík doslova ve svých zamyšleních, a to ve všech dohromady jako ve spontánní polytematické skladbě. Vytvořil autoportrét, ale kromě toho vybrousil osobité zrcadlo, do kterého může čtenář nahlédnout a spatřit svou vnitřní podobu. Zkusil jsem to. Účin byl jitřivý a inspirativní.

***

Níže si prohlédněte fotogalerii z otevření knihy, kterou uspořádal nakladatel Karel Svoboda. Za kmotry byli Karel Hvížďala, Jiří Lábus a Václav Marhoul. Kromě proslovů přečetl Jiří Lábus první zamyšlení z knihy na téma hledání svatého grálu a zazpíval svým sytým hlasem několik árií a písniček. Na piano ho doprovázel klavírista divadla Ypsilon pan Miroslav Kořínek.

***