Okolnosti, za kterých odvolala rada ČT generálního ředitele Jana Součka, jeví se při pohledu zdálky značně „zašmodrchané“. A zřejmě také pod prahovým vnímáním televizních koncesionářů, kterým by měly obě instituce sloužit a skládat účty. Souček odsloužil v ředitelském křesle zhruba čtvrtinu svého mandátu. Při ohlédnutí zpět se zdá, jako by jeho nejvýraznější kvalifikací (krom pozice ředitele ČT Brno) bylo, že při minulé volbě nebyl Petrem Dvořákem, kterému většina radních nehodlala v roce 2023 prodloužit mandát na třetí (šestileté) období. Byla-li Součkova volba skutečně tak chybná, jak ji předestřela veřejnosti Rada ČT, slušelo by se, aby z ní její členové džentlmensky vyvodili odpovědnost, a ti radní, kteří pro něj před dvěma lety zvedli ruku, rezignovali. Ředitelův nezdar je totiž nutně i jejich očividným selháním.
Součkovo odvolání nabízí hned několik mediálních interpretací, které se také objevily v českém tisku. „Zdědil“ sice před dvěma lety televizi v navenek stabilizovaném stavu. Ale současně s několika neuzavřenými účty. Jeden z nich sahal až do roku 2020. Rada ČT tehdy odvolala svou vlastní dozorčí komisi, která analyzuje hospodaření televize s více než sedmimiliardovým rozpočtem. Nejvyšší správní soud však došel k závěru, že odvolání bylo nezákonné, a odvolaní mají tedy nárok na kompenzaci. Soud ji stanovil na necelé čtyři miliony korun. Snad nejsem sám, koho napadá, že ony „ztracené” čtyři miliony korun by mohly zafinancovat například dokumentární pořad. Třeba o historicky konfliktních a toxických vztazích mezi generálními řediteli a radními ČT za posledních 35 let.
Předepsaný čtyřmiliónový účet přistál časem na stole vedení ČT, kterému nezbylo než sumu zřejmě vyplatit. Jan Souček zvažoval, zda peníze (z větší části) koncesionářských poplatníků nevymáhat po deseti radních, kteří dozorčí radu chybně odvolali. Pro představu, na každého radního by tak připadla částka zhruba 400 000 Kč. Případný další soudní spor (zda mají finanční kompenzaci za chybní rozhodnutí uhradit) vyřešili radní tak, že Jana Součka odvolali.
Odhlédneme-li od konkrétních osob a obsazení v nechtěném televizním dramatu, jehož scénář psala zčásti nekompetence a zčásti zřejmě zákulisní tlaky, celý příběh svědčí hned o několika systémových selháních koexistence managementu a Rady ČT. Při pohledu zvenčí se zdá téměř neskutečné, že radní České televize neměli pro své rozhodnutí z roku 2020 k dispozici právní posudek analyzující jejich verdikt. Stejně pozoruhodné ovšem je, proč Jan Souček nepředá vymáhání čtyř milionů právnímu oddělení ČT anebo nepožádá o pomoc externí právníky a pouští se do boje sám. Případné vysvětlení celé kauzy pak mohl přenechat právnímu nebo tiskovému oddělení ČT. Pokud se spolehl na své vlastní komunikační dovednosti (má na svém CV praxi v PR agentuře), ukázaly se na osmnáct členů Rady ČT jako nedostatečné.
Jan Souček odchází ze svého křesla paradoxně přesto, že jako první ředitel po dlouhých osmnácti letech vyjednal zvýšení koncesionářského poplatku. Navíc výtky, se kterými přišli radní při jeho odvolání, zdají se být zástupnými. Zásahy do zveřejňovaných smluv pro externí autory a společnosti mohl Souček či měl (znovu) přenechat právníkům s detailní znalostí vnitřních televizních předpisů. Stejně jako výši odměn pro odcházející zaměstnance či manažery ČT.
Necháme-li stranou skutečné důvody, Součkovo odvolání znovu poukazuje na hlubší systémové potíže, které zůstaly v zákoně o ČT z počátku 90. let. Předvídal či předpokládal povýtce nadstranické složení Rady ČT. Měla sloužit jako pojistka či rovnou jako trvalý a trvanlivý nárazník proti vnějším politickým tlakům. Takový koncept však předjímá společně a společensky sdílené nadstranické hodnoty. Za všechny zmiňme třeba úctu k principu, že nezávislé televizní zpravodajství a publicistika a pořady mají povinnost informovat veřejnost bez ohledu na to, jak obsah té které zprávy, příspěvku a dokumentu zahýbe volebními preferencemi té které strany či koalice či osobní popularitou jejich předáků.
Při pohledu zvenčí jeví se však Rada ČT spíše jako orgán dohlížející na to, aby se nic z toho, co se objeví na televizní obrazovce, volebních preferencí a obliby stranických vůdců pokud možno nedotklo. Způsobem výběru a volby pak Rada působí spíše jako výkonná a dohlížecí komise Výboru pro mediální záležitosti Poslanecké sněmovny. Zkrátka z povahy (stranických) nominací a (stranické) volby jejích členů (a jemného přediva vztahů mezi českými politiky a médii) nevyhne se Rada ČT podezření z metamorfózy v prodlouženou ruku sněmovního mediálního výboru. A to se všemi nástrahami a nebezpečím, které to institutu veřejné služby přináší.
Vytkneme-li před pomyslnou závorku skutečnost, že o svou nezávislost se musí starat Česká televize jako instituce veřejné služby především sama nadstranickostí a vyvážeností svého zpravodajství a publicistiky, tak v kontextu historicky konfliktních a kontroverzních vztahů s managementem ČT (včetně neúspěšných voleb ředitelů) bylo by snad nejrozumnější Radu ČT změnou příslušného zákona po 35 letech zrušit a jejím bývalým i současným členům poděkovat za od vedenou práci.
Obracely-li se mediální výbory i Rady ČT tu a tam k britské BBC jako k jisté ikoně veřejnoprávní služby, našli by v jejím systémovém uspořádání inspiraci i dnes. Po sérií kontroverzí (spojených krom jiného s přešlapy při volbě generálního ředitele) převedl britských parlament kontrolu BBC na celostátní Úřad pro komunikaci a vysílání, Ofcom. Jeho obdobou je v ČR Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. No a bývalou správní radu BBC nahradila obdoba rady ředitelů. Jejího předsedu a místopředsedy jmenuje nominálně ministr kultury na doporučení výše postaveného úředníka personálního oddělení státní správy. Rada ředitelů BBC složená jak z výkonných členů managementu samotné BBC, tak neexekutivních členů s velkou profesní zkušeností a autoritou napříč společenským spektrem a kooptovaných samotnou radou také volí a odvolává generálního ředitele. Jeho mandát je desetiletý a překrývá se s platností Královské charty, která uděluje BBC vysílací licenci rovněž na deset let.
Jistě, kritici můžou tvrdit, že takový krok rovnal by se vlastně zestátnění veřejnoprávní služby. Televize volně plápolající ve vleku stranických zájmů a volebních preferencí (a těch, kteří je mají přes mediální výbor či jako členové rady střežit) však nemůže a neslouží dobře ani divákům, ani politikům, kteří je zastupují. A princip veřejné služby vlastně trvale kompromituje.
publikováno: 12. 5. 2025
