Byčkovova Má Vlast: možná až příliš přesná analýza Smetany

Rituály mají svou symbolickou, ale i tvůrčí a magickou funkci. Respektive mohou mít, automatické to není. Zahájení hudebního festival Pražské jaro prováděním Smetanovy Mé vlasti takovým rituálem je. Ostatně interpretační umění, které se tu předvádí, je opakováním téhož, které se, když se to podaří, může ukazovat jako pokaždé jiné.

Je otázka, jestli k oné jinakosti stejného bude patřit i letošní provedení Mé vlasti Českou filharmonií s dirigentem Semjonem Byčkovem. Orchestr i dirigent mají tuto ikonickou skladbu české hudby ale i Pražského jara zažitou, nedávno dokonce Filharmonie získala prestižní cenu hudebního magazínu BBC za nahrávku Mé vlasti z covidové doby roku 2021, kdy hrála v Rudolfinu sama bez publika (s diváky u televize). V Obecním domě jako by i v hudbě chyběla konkrétnější naléhavost události či smyslu celého hraní, jakkoliv orchestr hrál velmi přesně a koncentrovaně.

Úvodní báseň Vyšehrad zněla slavnostně a vznešeně možná až moc, což mohlo být dáno poměrně pomalým tempem, které kontrastovalo s loňským „kvapíkem“ Berlínských filharmoniků s dirigentem Petrenkem. Ne že by posluchač přímo usínal, ale spočinout kdesi v národním panteonu by mohl.

Byčkov má vynikající schopnost analyticky odstiňovat jednotlivé sekce nástrojů, tónů, vrstvy hudby. K dokonalosti se to blíží u Mahlera, kdy Byčkovův přístup analýzy/syntézy umožňuje hlubší rozumění jeho hudbě, která se tu musí i více myslet než jen poslouchat. U Smetany zdá se to být skoro na škodu, jako by si tato „národní hudba“ vyžadovala více živelnosti a nasazení kubelíkovského typu, emocionální rozevřenost, u níž se nemyslí vůbec, protože se tu má do hudby bez zábran propadat.

Ale to je jistě subjektivní pokus o výklad jednoho hudebního rituálu. Co naopak s naladěním osobního já posluchače nesouvisí, je skutečnost, že analytický Byčkovův rozbor a sestavení díla odhalují jeho často opakujícího se skladebnou strukturu, která se dá ve své repetitevnosti velmi snadno parodovat. Má vlast – a ponechme si i možnost tu myslet nejen samo Smetanovo dílo – je plná slavnostních pochodů a tance, národní zpěvnosti, která se často až příliš snadno propadá do běsů nejistoty a chaosu. A zase se něco postaví, protancuje k vrcholu štěstí a radosti, a zase se řítíme dolů do opět příliš jednoduché temnoty. V Byčkovově analýze se ale ukazují i zajímavější drobnosti. Například soustavná práce se zvuky trianglů, které jsou kupříkladu ve Vltavě jakousi ozvěnou hřmotně rachotících činelů, jindy zase jiskřivým zvukem radosti, často až nebeské. Když se člověk na tento detail upne, zjistí, že je prakticky součástí celé skladby, jako by reprezentoval bolestné i očistné zvuky v Smetanově rozbouřené a hroutící se mysli.

Výjimkou je Tábor, který se v Byčkovově výkladu stal asi nejsilnější částí cyklu. Jistě to není absencí trianglů, ale možná tím, že Tábor nenesl žádný náznak jinde převládajícího romantismu. ČF s Byčkovem ho hrála moderně současně, se specifickou rezonancí vzdoru, který se v této symfonické básni shromažďuje a který jako by k něčemu vyzýval i jeho dnešní posluchače. Možná i proto v závěrečném rondu Blaníku drtí vracející se nápěvy Tábora všechny ostatní motivy, jež se tu spolu až divoce proplétají.

Osmdesátý ročník Pražského jara měl důstojné zahájení, rituál se odehrál, i když jeho objevnost měla své limity. Ale k osmdesátce se vlastně velmi tradičně prožitý hudební mýtus výborně hodí…