Vzpomínka na otce, barikádníka

Petr Bísek

Vydavatel Amerických listů

Deset let visela zelená vojenská uniforma mého otce Františka Bíska, podporučíka v záloze, ve staré skříni v nejvyšším třetím patře naší vilky Na Dobešce, než mně, čtrnáctiletému, kalhoty přešila na míru naše teta Marta Jurenová, která nejen že byla univerzitní profesorkou historie a umění, ale také uměla šít, plést, vařit a udržovat malou, ale tak atraktivní zahrádku alpinku, že se jí chodili lidé o jejich víkendových procházkách pokochat.

Jak já si pamatuji, otec si uniformu naposledy oblékl ve dnech Pražského povstání v květnu 1945, aby odešel na Pankrác, tam, kde se opravdu bojovalo a zabíjelo. Byly jsme čtyři děti, nejmladší Doris jen tříměsíční. Já ještě ani čtyři roky starý si pamatuji, vizuálně mám zaznamenanou vidinu vysokého vojáka (otec měřil 190 cm) v zeleném oblečení, s placatou čepicí na hlavě a s revolverem u pasu.

Kolik dní byl náš táta pryč, „na barikádě“, co a jak a kde prožil, nevím a zřejmě se už nikdy nedozvím. Hlavní je, že se vrátil domů, asi hodně unavený, ale především nezraněný. A když ten revolver vyndal z pouzdra a ukazoval mým starším bratrům, aby uklidnil jejich zvědavost, já jsem přes jejich ramena veškeré dění a fascinující mumraj těch podivných dnů vnímal se vší náruživostí zvídavého klučíka.

Letos při příležitosti 80. výročí konce druhé světové války jsem se šel na Pankrác, k té zatáčce, kde stála hlavní barikáda a probíhalo opravdové zabíjení a vraždění, podívat. Sledoval jsem dvouhodinovou historickou rekonstrukci, i s tanky a obrněnými vozy se znaky SS, když dva obránci barikády – policista a vysoký četník – ji přelezli a jen stěží kryti sloupem, ke kterému se přikrčili, se připravovali ke střelbě. Vtom něco mně, starému už dědkovi, ucpalo hrdlo a slzy mi vyhrkly z očí – vždyť ten četník, to mohl být náš táta!

Otec o této své životní zkušenosti se mnou nikdy nemluvil, jen jednou jsem se doslechl, že když prý šel některou z barikádě přilehlých ulic s partnerem na průzkum, dvoučlenná hlídka postupující jen několik metrů před nimi byla zastřelena a oni se jen s velkým štěstím dokázali zachránit únikem do domu, podél jehož zdi se kryli.

Byla tedy čirá náhoda, že jsme my čtyři děti neosiřely a náš život mohl pokračovat chráněn mužem, který nám vždy byl tichým vzorem pevného charakteru. I za totality.

publikováno: 12. 5. 2025

Datum publikace:
12. 5. 2025
Autor článku:
Petr Bísek

NEJNOVĚJŠÍ články


Jaký je život s Péťou

Péťa je dospívající chlapec s těžkou poruchou autistického spektra. Nemluví, komunikuje nekoordinovanými zvuky, jimž téměř nelze …

Lee Millerová šokuje v Tate Britain

Pozoruhodný příběh americké válečné fotografky Lee Millerové (1907–1977) ožil před dvěma lety na filmovém plátně …

Historia magistra vitae. Vlast, čest a víra v divných stoletích.

Nemívám ve zvyku psát hodnocení jako pozvánku. Všechno je ale jednou poprvé: V pátek 21. listopadu …

Mladý sportovec ve zlaté kleci režimu  

Jedna z nejpůsobivějších scén filmu Nepela se odehrává v hotelovém pokoji v Itálii: Komunistický sportovní funkcionář Himl tu …

Je česká levice v beznadějné situaci?

Bez shody v základních otázkách nebude silné republiky. T. G. Masaryk Pohled na současnou situaci na naší …

Republika se nerodí ve chvíli vyhlášení. Nejistoty, z nichž vznikl stát

První světová válka přinesla českému a slovenskému národu bezprecedentní příležitost – ale také hlubokou nejistotu. Cesta …

Gaza a éra beztrestnosti

Pod vedením vlády Netanjahua se Izrael přidal k autokratické mezinárodní komunitě, jejímž cílem je přeměnit suverenitu …

Zánik dělení na politickou levici a pravici?

Nelze nepřiznat Jakubu Jirsovi, že se v článku O potřebě společenské politiky v zásadě trefil kladívkem na …