Deset let visela zelená vojenská uniforma mého otce Františka Bíska, podporučíka v záloze, ve staré skříni v nejvyšším třetím patře naší vilky Na Dobešce, než mně, čtrnáctiletému, kalhoty přešila na míru naše teta Marta Jurenová, která nejen že byla univerzitní profesorkou historie a umění, ale také uměla šít, plést, vařit a udržovat malou, ale tak atraktivní zahrádku alpinku, že se jí chodili lidé o jejich víkendových procházkách pokochat.
Jak já si pamatuji, otec si uniformu naposledy oblékl ve dnech Pražského povstání v květnu 1945, aby odešel na Pankrác, tam, kde se opravdu bojovalo a zabíjelo. Byly jsme čtyři děti, nejmladší Doris jen tříměsíční. Já ještě ani čtyři roky starý si pamatuji, vizuálně mám zaznamenanou vidinu vysokého vojáka (otec měřil 190 cm) v zeleném oblečení, s placatou čepicí na hlavě a s revolverem u pasu.
Kolik dní byl náš táta pryč, „na barikádě“, co a jak a kde prožil, nevím a zřejmě se už nikdy nedozvím. Hlavní je, že se vrátil domů, asi hodně unavený, ale především nezraněný. A když ten revolver vyndal z pouzdra a ukazoval mým starším bratrům, aby uklidnil jejich zvědavost, já jsem přes jejich ramena veškeré dění a fascinující mumraj těch podivných dnů vnímal se vší náruživostí zvídavého klučíka.
Letos při příležitosti 80. výročí konce druhé světové války jsem se šel na Pankrác, k té zatáčce, kde stála hlavní barikáda a probíhalo opravdové zabíjení a vraždění, podívat. Sledoval jsem dvouhodinovou historickou rekonstrukci, i s tanky a obrněnými vozy se znaky SS, když dva obránci barikády – policista a vysoký četník – ji přelezli a jen stěží kryti sloupem, ke kterému se přikrčili, se připravovali ke střelbě. Vtom něco mně, starému už dědkovi, ucpalo hrdlo a slzy mi vyhrkly z očí – vždyť ten četník, to mohl být náš táta!
Otec o této své životní zkušenosti se mnou nikdy nemluvil, jen jednou jsem se doslechl, že když prý šel některou z barikádě přilehlých ulic s partnerem na průzkum, dvoučlenná hlídka postupující jen několik metrů před nimi byla zastřelena a oni se jen s velkým štěstím dokázali zachránit únikem do domu, podél jehož zdi se kryli.
Byla tedy čirá náhoda, že jsme my čtyři děti neosiřely a náš život mohl pokračovat chráněn mužem, který nám vždy byl tichým vzorem pevného charakteru. I za totality.
publikováno: 12. 5. 2025
