Orchestr velkého jména hraje velkého moderního skladatele, co víc si na Pražské jaru přát? Jenže vždy to nemusí vyjít, pověst sama není nutnou zárukou kvality, a v prostoru a čase se vždy může přihodit něco, co znemožní, aby došlo k Události. Bostonským symfonikům se to se Šostakovičem nestalo. Naopak! To, co Praha v Obecním domě slyšela, snese všechna přísná měřítka hodnocení, která si umíme představit, takže k popisu či zprostředkování zbývají jen superlativy, případně citoslovce a všeliká nadšená zvolání. Událost umění, nebo zázrak, jak s oblibou o moderních sociálních performancích říká umělkyně Kateřina Šedá. Byl to zázrak zrození hudby z napjatého nervózního ticha, hudby, která burácí, ale ne pouhým otočením tlačítka volume, nýbrž vnitřní silou orchestru, jež se kongeniálně propojila