Dějiny jsou továrna na ironii, události se opakují – nějak se natáčejí – a už se valí další. Některé události mohou být zábavné. Jiné už tolik ne.   Můj pětadvacetiletý otec se v Československu krátce po nástupu komunistické strany k moci, tedy v roce 1948, ocitl na špatné straně dějin, čímž myslím tu stranu, kde se lidé obvykle zabíjejí. Jako novinář píšící pro Lidové noviny, které tehdy vedl Ferdinand Peroutka, poradce prezidentů a uctívaný zastánce demokracie, byl táta odhodlaný jít na doraz. Psal reportáže o nepokojích, při nichž byli protestující studenti surově zbiti dělníky z továren, psal jeden úvodník za druhým. To, co se dělo – lži, propaganda, čistky, dosazování loajalistů do klíčových vládních funkcí –, bylo nehorázné a on