Ajpinův román Matka Boží na krvavém sněhu
Dnes více než jindy nás zajímá, co si obyvatelé Ruska myslí o dějinách 20. století. Známe současné výkladové a faktografické perverze, jak je tlačí putinovská autokracie. I Miloš Zeman se musel alespoň jednou zhostit své role prezidenta ČR a vymezit se proti ruskému vládnímu výkladu okupace z roku 1968 jako „bratrské pomoci“.
Současná sociologická dotazníková šetření jsou v Rusku ve svých výsledcích extrémně podmíněná, především pravděpodobnou autocenzurou respondentů a samotným jejich předvýběrem. Hlubší vhled nenabízejí. To nevadí. Stejně nás nakonec nejvíc zajímají názory těch, s nimiž lze rozumně mluvit, kteří se ptají a kteří před tím, než odpovědí, přemýšlejí. Například spisovatelů.
I to má samozřejmě své heuristické meze. Středoevropan čte Dostojevského Idiota Kafkovýma (nebo Gončarovovýma) očima a směje se nad kontrastem Myškinova konání v ruském maloměstském prostředí. Jenže si můžeme být jisti, že Dostojevskij se při psaní hororových scén v Idiotovi (či Běsech) na rozdíl od Kafky nesmál. Román psal nikoli jako varování, třeba před odmítnutím pýchy ctnosti, nýbrž naopak jako vážně míněný popis de facto rouhačské cesty, jež vede k mesiášské roli Ruska a k Rusům jako Boholidem.
Obdobně chceme číst historický román Srdce tajgy Alexeje Ivanova (2003, česky 2022) jako ojedinělou ruskou kritiku současného ruského imperialismu a kolonialismu, jako kritiku zastřenou projekcí do 15. století, do počátků moskevské rozpínavosti, do doby počátků konce Novgorodu a Pskova, oněch západních evropských Rusí, a nezávislých etnických knížectví (dalších Rusí) na východě. Vždyť žánr historického románu obvykle je vehikulem kritiky současné politiky. Jenže pak, v roce 2022, vznikne v Rusku podle románu film, „propagandistická imperialistická slátanina o divokých a krvežíznivých domorodých kmenech a heroických a bohabojných Rusech“,[1] a nám nelze než doufat, že se autor aspoň stydí za to, že svůj text poskytl takovému účelu.
Zůstaňme proto v Rusku, ale obraťme se ke „krvežíznivým“ menšinám. V roce 2002 v Jekatěrinburgu vyšel v ruštině román Matka Boží na krvavém sněhu chantyjského spisovatele Jeremeje Ajpina (nar. 1941). Román je vystavěn na dokumentech o tzv. Kazymském povstání z let 1931 až 1934. Protibolševické povstání iniciovali západosibiřští příbuzní Maďarů Chantyjci, záhy se připojili k boji vždy připravení něnečtí pastevci sobů,[2] někteří mansijští rybáři a další národy včetně ruských Sibirjaků. Bolševická pomsta nabyla genocidních rozměrů, jednotky OGPU (předchůdce NKVD a KGB) a Rudé armády vraždily nejen všechny osoby mužského pohlaví, na které narazily – včetně kojenců –, ale i ženy. Povstání mělo být zapomenuto a svědci umlčeni. Ajpin o něm věděl z vyprávění z dětství stráveného v lovecké občině. V 90. letech se jako poslanec ruské Dumy domohl dokumentů v oblastním archivu KGB. Z dokumentů publikoval jako přílohu románu protokoly o výsleších zadržených.
Román se pohybuje na mnoha významotvorných úrovních. Lyrické přírodní pasáže přecházejí v popisy vynalézavých způsobů mučení chantyjských zajatců pomocí daných přírodních fenoménů. Do určité míry je dodržena i evropská hrdinsko-epická konvence, totiž vyjádření sympatií k jednotlivcům stojícím na straně nepřítele (pokud nejde o zrádce). I oba velitelé v Ajpinově románu jsou zobrazeni jako lidé. Teprve kolektivní bezejmenné postavy Rudých a chantyjský zrádce nesou monstrózní znaky.
Jména slouží za signály archetypální spodoby aktérů nebeské a pozemské sféry a spirituálního synkretismu. Hlavní hrdinka, chantyjská Matka Dětí, ochraňuje ikonu Bohorodičky, v rodině děděnou po generace, podle její podoby je napsána ikona umučené carevny Alexandry pro nově postavený svatostánek v odlehlém koutě tajgy, úctu ke všemu živému a ztrátu manžela a dětí sdílí s epizodní postavou Vlčí Matky.
Kostrou románu je putování Matky Dětí a jejích potomků, útěk před odvetnými oddíly Rudých, míjení zmasakrovaných vesnic i umučených Chantyjců v tajze. Matka o milované děti postupně přichází. Bezejmenný Héródés, ruský pilot, je z odstupu vraždí. Na kostru se váží pilátovské úvahy velitele vojenské operace Vladimira Čuchnovského,[3] vlastní pochyby o jeho roli v konfliktu i o směřování stranické politiky. Kostru rozděluje na dvě části středová analeptická dějová vsuvka o záchraně Bílého. Bílý je bývalým důstojníkem Bílé gardy. Je Rus, ovšem finského šlechtického původu (tedy vlastně etnický Švéd). Otec Dětí a Matka Dětí ho do svého domu dovezou téměř zmrzlého a pomohou mu zotavit se a připravit na zimní cestu za rodinou do švédského exilu, „do Evropy“. Bílý a Otec Dětí vedou rozmluvy. Bílý se vyznává ze svého selhání v ochraně panovnické rodiny, synekdochy Ruska, a v kultivačním působení na obyčejné Rusy. Po revoluci v Rusku chybí elita a vládnou masy, pro něž ani lidský život nemá hodnotu – Rusů je přece mnoho. Bílý také nepřímo vyjadřuje naději, že Rusko, v němž etničtí Rusové představují to nejhorší, jakési Anti-Rusko, bude obnoveno skrze své etnické menšiny. Jejich příslušníci přece mají život v úctě – je jich málo –, chápou pravý étos náboženství, a to křesťanství i původních spiritualit, mají přirozený vztah k vlastní zemi a respekt k sousedům, hranice své země brání, ale mimo ně neexpandují. Od ruských mužiků, kteří zavrhli všechny hodnoty, a především hodnotu poznání, se liší úctou k tradovanému i nově nalézanému vědění. Naději Bílý vyjadřuje stavbou svatostánku a v něm umístěnými ikonami carské rodiny s tvářemi Otce Dětí, Matky Dětí a jejich potomků. Chantyjskou rodinu svým způsobem ustavuje pomazanými dědici ruského trůnu.
Bílý je vůči Otci Dětí empatický, nevadí, že jeho dotazy připomínají tázání etnografů, odpovědi totiž bere vážně a přemítá o nich. V postoji k druhému vychází Bílý ze zkušenosti vlastního selhání, je především kajícníkem, uvědomuje si, kolik bolesti Rusové jiným národům způsobili.
Bílý představuje ideálního Rusa. Takového, jakého by menšiny v Rusku chtěly, ale jakého nemají. V románu totiž charakterní Rusové v občanské válce zemřeli anebo uprchli do Evropy. A nakonec zemřeli i členové carské rodiny chantyjské. Nebo možná ne všichni. Před smrtí vysílením posílá Matka Dětí svého jediného nezavražděného syna zabaleného v houni na psím spřežení tajgou s nadějí, že se ho někdo ujme a syn se stane obyvatelům Ruska novým Mojžíšem.
[1] https://www.csfd.cz/film/826460-serdce-parmy/prehled/
[2] Samojedi, hlavně pak Něnci, se vzpírali ruskému záboru víceméně kontinuálně od Jermakových dob po 50. léta 20. století.
[3] Pravděpodobně fiktivní postava, resp. fiktivní jméno vytvořené ze základu čuchna, pejorativního označení Finů.
publikováno: 19. 5. 2025
