Intimní útěcha s Arvo Pärtem

Hudba letos devadesátiletého Arvo Pärta zazněla ve více než šedesáti filmech. Neuvěřitelný počet. O to neuvěřitelnější, že jde povětšinou o duchovní hudbu. Nejpopulárnější skladatel filmových tvůrců vnáší do filmového světa religiózní citlivost, která zřejmě současnému světa nějak chybí. Jenže co je u Pärta religiozita, náboženský vztah, Bůh?

Na vlastní kůži, nejen na uši, to mohli zažít diváci festivalové pocty skladatelovi a jeho blížícímu se výročí (naplní se 11. září). Estonský filharmonický komorní sbor, který – řeklo by se v pärtovsky minimalistickém stylu (27 hlasů) – vedl šéfdirigent Tönu Kaljustem, nabídl výběr z autorovy rozsáhlé duchovní hudby. Pärt už asi třicet a více let nic jiného neskládá, jakkoliv i v jeho díle najdeme poměrně zajímavé moderní symfonie, a samozřejmě komorní hudbu, nutno dodat, že opět duchovně či meditativně laděnou.

Rudolfinum snad pro větší ponor nokturnově, až nočně zmodralo, ale i kdyby se svítilo naplno bílou, nebyl by přechod do jiného světa díky hudbě o moc složitější. Klíčem k Pärtovi je dnes moderní slovo rezonance, přesnější by se dalo říct zvuk jakožto chvění prostoru. Vibrace naše i okolí, které se prostupují, takže dochází ke spojení, tedy, jak naznačuje slovo religiozita, k navázání vztahu s božským. Vlastně k jeho obnovení, protože fakticky nikdy nebylo přerušeno, jen jsme ho nebyli schopni dostatečně jasně pocítit a vnímat. Hudba to svým vlněním dokáže. Pärtova obzvlášť.

Pärtova síla, fascinující moc jeho hudby, tkví v jednoduchosti, píše se často, jenže jak všichni hudebníci vědí, nejjednodušší věci se hrají nejobtížněji. Výraz není v technice, nedá se k ní jen tak utéct, musí se hledat v sobě, v napojení, o něž šlo po celý modrý večer v Rudolfinu. To platí i pro duchovní zpěv, jak ho dokáže v Pärtových partiturách stvořit estonský sbor.

Známá Berlínská mše (Pärt žije desetiletí právě v hlavním německém městě) tvořila jakési hlavní vlákno dramaturgie, na nějž se postupně přivazovaly další odbočky a vrstvy. Mnohohlas je u Pärta skoro vždy hlasem jedním, ve víru chvění zvuku lze pocítit pravoslavnou spiritualitu, ono rozplynutí všech v jednom, nikdy ale tento proud nepřeváží, spojování, hovor s Bohem jako by opravdu byly jen a jen osobní záležitostí, přestože je dokážeme konat společně. Modlitba – osobní i společná. To vše na svůj specifický estonský způsob.

Druhá část přinesla části známého Kanonu Pokajanen a Magnificat. Sóla basu, sopránu, altu, tenoru, z nichž nejvíc vyčnívala plnost basové hloubky. A pochopitelně Jelení křik. Rytmické opakování přítomnosti Krista ve všech směrech. Pärt tu hudbou prozkoumá všechna přirozená místa (nahoře, dole, vpravo, vlevo…), jichž se Ježíš dotýká, a míří k centru. „Kristus vedle mě / Kristus ve mně… / Kristus v každém oku, které mě vidí / Kristus v každém uchu, které mě slyší,“ zvučelo Rudolfinem v sílící kumulaci duchovní energie. K setkání není nutná žádná konfesijní víra, dokonce ani náboženské přesvědčení, žádná „předpříprava“, hudba pozve každého, kdo se nechá odpoutat.

Vater Unser, Otčenáš, na závěr, byl skutečným vrcholem, a také úctyhodným poděkováním za to, co se během večera stalo. Amen měl ale ukolébavkovou dohru, která v přirozené jednoduché zpěvnosti estonské lidovky pro dětské spaní stvořené Pärtem odhalovala zdroje skladatelova kouzla. Publikum si ji vyžádalo jako přídavek. Kuus Kuus Kallike, slova houpavá, bez konkrétního významu, jako pohlazení na cestu. „Ukolébavky jsou jako malé kousky ztraceného ráje,“ říká Pärt, „malá útěcha spojená s pocitem hloubky a intimity. (Dvě) ukolébavky jsem napsal pro dospělé a pro dítě v každém z nás.“

Výjimečně intimní večer, nejen v letošním Pražském jaru.