Záhada času je záhadou života – zaměstnává spisovatele a filosofy od počátku myšlení. Život je žitý jen v čase, bez času není života, mohli bychom říci. Avšak každý/každá z nás žije ve svém čase.
Neexistují dva stejní lidé žijící ve stejné době, kteří žijí stejný čas. Každý z nich žijící v daném momentu má svoji osobní časovou perspektivu, jeho nebo její vlastní propojení obsahu a rozsahu minulosti a budoucnosti, které se liší u každého tak jako se liší vzhled, otisk prstů, charakter, touhy, nebo dokonce složitá otázka vlastního bytí a sebepojetí. To, že se dva lidé liší ve svém myšlení, v přáních, paměti a aspiracích je zcela zřejmé. Lidé jsou zkrátka různí. Nicméně různí lidé žijí v různých časových rovinách, nebo též v různých časových doménách.
Běžná koncepce času jako hodin pro pochopení a uchopení rozdílnosti a podobnosti těchto domén je však, a to je možná jeden ze základní vzkazů této eseje, nedostačující. Ale nejen to. Čas tak jak jej pojímá například fyzika, nemůže pojmout vzpomínky na minulost, paměť, ani očekávání a přání, které si jako lidé slibujeme od budoucnosti. Žitý čas znamená vědomí minulosti a budoucnosti, které žádný objekt nemá. Je třeba si uvědomit, že všechny těžkosti v pochopení, nebo pokusu o pochopení významu času nespočívají v jeho definici, nebo nemožnosti jej definovat. Jsou spíše obsaženy v napětí mezi minulostí, přítomností a budoucností. Mají však minulost, přítomnost a budoucnost stejné hranice a významy? Teče jedna část do druhé? Stává se budoucnost současností a poté minulostí?
Těmito otázkami se zabývali mnozí myslitelé: svatý Augustin, William Faulkner, Marcel Proust nebo Virgina Woolfová. Svatý Augstin například velmi ikonicky prohlásil ve své knize Vyznání – a tato věta se opakuje dodnes: „Co je to tedy čas? Když se mě nikdo nezeptá, vím. Když se pokusím odpovědět, nevím.“ Mnoho populárních, ale i odborných knih o čase začíná tímto citátem. A byl to právě svatý Augustin, kdo byl mnoho století před tím, než vypukla západní modernita, prvním sociálně-vědním teoretikem času, který se dotýkal toho, čemu bychom dnes řekli sociologie a psychologie času.
V jedné pasáži Vyznání pak říká, že, „…je jasné, že budoucnost ani minulost neexistují a zároveň není úplně přesné tvrdit, že existují tři různé, nebo různě analyticky, tudíž oddělně, uchopitelné časy: současnost minulých věcí, současnost současných věcí a současnost budoucích věcí. Některé z těchto časů existují, ale jen v našich myslích. Současnost minulých věcí je paměť; současnost současných věcí je percepce nebo vnímání; současnost budoucích věcí je očekávání. Pokud uvažujeme tímto způsobem, vidíme tři různé časy a je možné, ne však jisté, že existují.“ Augustin ve své analýze pokračuje, když říká, že to může být jen mysl, která reguluje tento proces. Je to jen mysl, která vykonává všechny tři funkce: očekávání, pozornost a paměť. Budoucnost, kterou mysl očekává, prochází přítomností. K té se mysl vztahuje až do minulosti, kterou si následně více či méně pamatuje. Jde tedy o jakousi koexistenci: minulost, současnost a budoucnost se dějí v jednom okamžiku. Je na místě znovu uvést, že zde nemáme na mysli, žádné hodinové pojetí času, nebo čas, který podléhá nějaké časové jednotce, tak jak jsme na to zvyklí dnes. A troufnu si říci, že jsme si hodinový čas internalizovali do takové míry, že Augustinovy myšlenky se nám mohou zdát cizí.
Jedna z hlavních postav slavné knihy Williama Faulknera The Sound and the Fury (Hluk a vřava) je posedlá hodinkami, které dostane od otce. Jeho obsese hodinkami, tím že může vše měřit časovou jednotkou, však vrcholí tím, že hodinky rozšlape, zničí. Někde jsem narazil na zajímavou interpretaci Quentinova konání. Ta pravila, že právě v ten moment když rozšlape hodinky, ožívá nehodinový prožívaný čas. Čas je mrtvý do té doby, dokud ho sleduje stroj; pouze když se hodinky zastaví, čas ožívá. Quentinovo gesto zničení hodinek, nabízí dává přístup k uvažovaní o času bez hodinek. A tím se dostávám k základní distinkci mezi dvěma časy v řečtině – Chronos a Kairos.
Chronos ukazuje čas, jako časový úsek nebo epizodu, která má definovaný nebo definovatelný začátek, průběh a konec. Kairos je žitý čas. Chronos je úzce spojen s ideou hodinového času; Kairos je spíše spojen s myšlenkou času existence a lidskými cykly. To je fundamentální dělení při sociálně vědním zkoumání času. Na jedné straně tedy stojí chronologický, hodinový čas, dle mnohých bez života, prázdný, definovaný strojem; na straně druhé lidský nebo žitý čas, neměřitelný, nekvantifikovatelný.
Na straně jedné pojímáme čas jako chronologickou sérii bodů (například na ciferníku hodinek); a straně druhé, je zde čas jakýsi ne-lineární tok (vzpomeňme na Augustinovo spojení minulosti, budoucnosti a přítomnosti). Chronos, tedy chronologický čas, jdoucí lineárně, jaksi za sebou, v řadě, měřitelný hodinami nebo chronometry. Kairos je naopak jakýsi sezónní čas, možná lépe řečeno čas sezóny, období, čas epizod bez předem známého a jistého trvání, je to žitý čas intencí a záměrů. Ve společnosti kde převládá Chronos, převládá postoj upřednostňující hyper-vědecký a přehnaně logický racionalismus převládá postoj, že svět se pohybuje z jednoho období do druhého (od něhož se většinou hodně očekává). Kairos je naopak charakterizován přítomností božstev, nadpozemskosti, apokalypsami, katastrofami, zjeveními, spásou a novými začátky. To platí i v odkouzlené sekulární modernitě. Každá doba – především s příchodem modernity – je přece prodchnuta velkými očekáváními a projekcemi budoucnosti, ať už katastrofickými nebo naopak lidstvo osvobozujícími. Všimněte si polarizace perspektiv u digitalizace, robotizace a algoritmizace společnosti. A také s příchodem umělé inteligence. Stopy Kairos úplně nezmizely.
V striktním slova smyslu znamená Chronos délku času nebo též interval. Je to čas známý, oddělitelný, který se objevuje v měřičích času, v chronometrech, může být číslovaný hodinami, a to různými způsoby, od slunečních, až po atomové. Kairos není měřený čas, ale, jak už jsem říkal, čas lidské aktivity, přesněji čas příležitosti, čas intencí. Kairos, řecké slovo, však zahrnuje celou skupinu derivativních významů jako je pohyb, změna, vznik nového, jakési deleuzovské stávání se. Důležité je individuální konaní ve vztahu k cílům, které mají být dosaženy. Chronologický čas se nevztahuje na toto konání, je to čas, který tiká, objektivně podle strojové konfigurace, neosobně, bez ohledu na to, zda se něco děje či nikoliv. Toto je zásadní a naprosto fundamentální rozdíl mezi Chronos a Kairos. Chronos měří aktivitu a délku trvání; aktivita podléhá měření. Kairos znamená aktivitu nehledě na délku a trvání.
Napětí mezi těmito dvěma pojetími času nabývá na relevanci, když si například položíme otázku: jak dlouho trvá namalovat obraz, uskutečnit experiment, kdy netušíme co se bude dít, jak dlouho trvá napsat knihu? Jednu jsem napsal a moje odpověď je, že nevím. Ano, můžeme toto všechno měřit chronologicky, ale též se můžeme na čas tvorby dívat skrze perspektivu Kairos – což je často složitější a mnohdy v rozporu s univerzálním chronem, což je dominantní hodinový čas. Není bez zajímavosti, že Chronos, jakožto slovo, proniklo do latiny a jiných jazyků, zatímco slovo Kairos nikoliv; Kairos zůstává jen ve staré řečtině. Ukotvení chronu v mnoha jazycích reflektuje to, že je pro nás snazší přemýšlet a jednat v emočně neobtěžkaných chronologických intencích, tj. v hodinovém čase, minut, dnů, týdnů. A to především ve srovnání s více úzkostí nabitým Kairos, tj. zkušeností času, kde jsou důležité momenty, lidská intencionalita, aktivita, význam, smysl, oscilace mezi úspěchem a neúspěchem, katastrofou a obrodou, životem a smrtí.
Ale i zde narážíme na jisté dilema a možná i posun významů: není to právě Chronos, hodinový čas, jakožto univerzální mechanismus společenské organizace a koordinace, který je zdrojem úzkosti? Jak říkal Foucault, disciplinarizace a kontrola je v mnoha oblastech našich životů dosahována na základě imperativu hodinového času – viz například institut pracovní doby. Kdo vlastní hodinový čas, má moc. Zdá se mi, že oproti původnímu pojetí je to právě Kairos, nebo část z něj, po kterém ve pozdně moderní společnosti dynamické stabilizace – kdy vše musí zrychlovat, ale jen proto, aby byl zachován status quo – tak prahneme. Umíme si však v těchto podmínkách představit, že bychom žili vně hodinového času? Lze uvažovat o nějaké jiné, například tělu a mnoha činnostem přívětivější temporalitě? O nějaké jiné jednotce času než minuta, hodina (a jejich odpovídající deriváty)?
Swatch v roce 1998 představil tzv. internetový čas, který dělil den na 1000 beatů. 1 beat se rovnal 1 minutě a 26.4 sekundám. Měl eliminoval potřebu časových zón, nevím přesně jak toto dopadlo nebo by mělo fungovat. Na začátku ledna 2018 představil Facebook novou jednotku času – Flick. Flick je nejmenší časová jednotka, která je větší než nanosekunda. Je to 1/705600000 sekundy (nanosekunda je 1/1000000000 sekundy), tzn. že jeden flick je asi, zaokrouhleně, 1.417 nanosekundy. Co se FB nezdálo na regulérních sekundách a nanosekundách, že musel investovat do vlastní časové jednotky? Zjistil, že pro konkrétní řešení některých problémů se nehodí standardní hodinový čas a jeho jednotky. Pro lepší synchronizaci a práci s časováním jednotlivých snímků a zvuků u mediálního obsahu je zapotřebí lepšího určování času. Právě z tohoto důvodu vznikla nová jednotka Flick („frame-tick“). Je určena pro měření délky jednotlivých snímků (framů) u videa a také pro zvuk. Díky ní se má docílit lepší manipulace s tímto obsahem. Své uplatnění najde zejména u programátorů a vývojářů, kteří budou moci lépe provádět synchronizaci videa zvuku, například v oblasti virtuální reality a mobilního hraní počítačových her. Nenechme se ale zmýlit. Facebook si tím pojišťuje korporátní hegemonii ve světě sociálních médií, který jak víme, je založen na rychlém proudění novinek a na reklamě a marketingu.
Neumím zajít do podrobností ani beatů, ani flicků. To, co je spojuje, je to, že mají základ v hodinovém čase. A zde je na místě připomenout, že hodinový čas skutečně oporu v biorytmech a astronomických rytmech – považte den, týden, měsíc, rok. Ale jeho univerzální dominance má původ společenský. Vznikl přece jako koordinační jednotka na evropských a amerických železnicích a v lodní dopravě v 18. a 19. století a nikde není dáno, že se musel stát univerzální koordinační jednotkou společnosti. Ale je pozoruhodné že rozmach hodinového času musíme hledat v rozvoji dopravních systémů. Nicméně to nás neposouvá nikam v odpovědi na otázku, kam se poděl Kairos, zda jej západní postindustriální modernita pohltila do sebe. Nebo není to tak, že je Kairos nebo stav mysli, který je stejně ohraničený nějakým chronometrem, hodinovým časem?
publikováno: 26. 5. 2025
