Velký, sebejistý Mahler, jako Chicago

V historii vůbec poprvé a nadlouho asi naposled mohli letos diváci na festivalu Pražské jaro slyšet dva z Velké pětky amerických symfonických orchestrů. Po Bostonských, druhém nejstarším tělesu Ameriky, který uhranul publikum dynamickou pevností i křehkostí Šostakovičovy hudby, přišlo Chicago, čtvrtý nejstarší v pořadí, se svou současnou vizí hudby Gustava Mahlera.

Mahlerova Šestá symfonie a moll je v Česku dost intenzivně proposlouchaná. V interpretační tradici dirigenta Václava Neumanna, na niž dnes s jinými odstíny navázal současný šéf České filharmonie Semjon Byčkov, se v českém prostředí jeví jako tragický boj autora s těžkým osobním osudem (smrt dítěte), který je vybojován s jakousi nadějí na překonání zla, jakkoliv zde nejde o apoteózu lidského údělu, který se ve smrti definitivně sbližuje s Bohem, jak Mahler předvádí v nadzemské Druhé symfonii, Zmrtvýchvstání. Šestá symfonie, které se přezdívá Tragická, nakonec paradoxně přináší více radosti než temnoty, navzdor tomu, že Mahlerova žena, a také jeho ochotná vykladačka, vzpomínala na to, jak po prvním poslechu symfonie společně plakali. Ale není pláč nakonec rozpuštěním napětí a negativní energie, smířením a v tomto případě i společným terapeutickým očištěním, pro něž mají dnešní sociální sítě dokonce speciální emotikon nazvaný „péče“?

Od prvního tónu bylo jasné, že Šestá Chicagských, které mahlerovským hustým lesem zvuků a změn nálad vedl Jaap van Zweden, bude trochu jiného rázu. Důraz, pevnost, síla a sebevědomí, s nimiž orchestr nastoupil v úvodní otřásající osudové větě, skoro překonával skladatelova slavná předznamení partitury: „energicky, prudce, ale silně…“ Orchestr hrál silně dokonce i později, v těch nejjemnějších pasážích, což nebylo proti smyslu či záměru autora, vždyť chtěl svou hudbou kdysi bourat stěny hudebních sálů. Pianissimo mocné tím, že je nahlas, v podání velkého chicagského orchestru a dirigenta van Zwedena samozřejmost, která snad nemá ani význam nějaké výrazové nuance, nýbrž patří k celkovému hudebnímu gestu, jež volá k až autoritativní pozornosti: teď se hraje Mahler – slyšte!

Celá Šestá symfonie, u níž se vždy stráví dlouhé diskuse nad tím, zda hrát Andante druhé, a Scherzo třetí, jak se stalo na premiéře ve Vídni, nebo naopak, jak to později autor prohodil (van Zweden hrál původní verzi), se dá opět číst jako Mahlerův boj o duševní rovnováhu. V řadě symfonií ji na první poslech nedosáhne, kupříkladu Sedmá je v tomto směru asi ze všech „nejrozsypanější“. Šestá se naopak jeví jako souboj skoro simulovaný, řízený, zejména pak v prakticky nesentimentálním a spíše heroickém pojetí Chicagských. Tragédie tu nese svůj druhý, méně připomínaný význam, totiž onu hrdinskost, spočívající v tom, že i tu největší hrůzu a rozpad lze nějak překonat, a to tím, že ji udržíme jako zkušenost pro sebe, nebo jen tím, že ji dokážeme vystát. Ne že by toho sám umělec byl ve svém praktickém životě schopen, ve svém hudebním to ale dokáže vcelku suverénně a přesvědčivě. Mahlerovy partitury jsou nakonec svědectvím jeho osobního heroismu, co na tom, že často máme jako posluchači pocity na hranici zhroucení, ale nakonec k němu nedojde, ba naopak…

Tato jistota vládla s Chicagskými od prvního do posledního tónu, dirigent měl orchestr pevně v moci, jeho energie neumdlévala, a vždy ještě dokázal přidat. Opulentní zvuky až manických bicích, ran osudu, kravských zvonců důrazně kontrastovaly s náhlými propady do depresivních nálad, v nichž se ale s Mahlerem obvykle téměř ironicky tančí v různých rytmech, které se přerušují a zase hledají. Nekonečné hledání, které získává smysl až v závěrečném rondu a v celku slyšeného. Mahler je téměř vždy svědectvím o rozpadání moderního subjektu, moderního já, který se sceluje jen na oko, vnějškově, a díky tomu dělá dojem jisté pevnosti i zevnitř. Jenže u chicagských symfoniků to bylo úplně naopak. Od počátku neskutečná vnitřní síla a sebejistota, kterou nemůžou zviklat žádné rány a otřesy. Poťouchle vyjádřeno: jako by dirigent van Zweden podlehl více krásnému mýtu silné Almy Mahlerové, méně již věčné psychické křehkosti a nejistotě jejího muže.

Praha tak zažila trochu jiného Mahlera, přičemž se posluchači mohli na vlastní uši přesvědčit, co dělá velký orchestr velkým a jak jiné pojetí v základním hudebním gestu velká americká tělesa přinášejí. Nejprve Boston, pak Chicago, upřímně řečeno, člověk by si na takové mohutné a mocné hraní strašně rychle a rád zvyknul…