Jak papež František ovlivnil obraz Vatikánu i samotné církve? Zachová si stejný přístup i Lev XIV.? Jorge Mario Bergoglio byl prvním papežem z Latinské Ameriky a zároveň prvním jezuitou v čele katolické církve. Jeho smrt uzavírá pontifikát, který odmítal mocenská gesta a místo nich prosazoval blízkost, skromnost a kladl důraz na lidi, kteří byli dlouho na okraji – nejen církve, ale celé společnosti.
Papež z konce světa
Když František v roce 2013 nastoupil do úřadu, označil se za „papeže z konce světa“. Nebyla to však jen póza, jak by se mohlo zdát. Vyrůstal totiž v dělnické rodině migrantů, odmítal luxus a rozhodl se žít v penzionu Santa Marta, nikoli v papežském paláci, kde se cítil příliš izolovaný. Odmítal být povýšený – a totéž chtěl i od církve. „Církev je domovem všech, nejen malou kaplí, kam má přístup jen skupinka vyvolených… Lůno univerzální církve nelze redukovat na ochranné hnízdo naší průměrnosti,“ říká ve své knize. A jak říkal, tak i konal. František osobně navštěvoval věznice, přijímal uprchlíky, kritizoval byrokracii ve Vatikánu a opakovaně zdůrazňoval, že církev má stát při těch, kdo trpí. Ne uprostřed moci, ale právě na periferii.
Svatost bez kadidla
František se nebál přiznat slabost církve: „Je to naše hanba a naše pokoření.“ Uvědomoval si především její selhání tváří v tvář zneužívání, mlčení a klerikalismu. Kniha papeže Františka Naděje ale zároveň ukazuje jinou, „neviditelnou“ tvář církve – tvořenou obyčejnými lidmi. Ne těmi, kdo se dostávají na titulní stránky, ale těmi, kdo pečují, živí, odpouštějí. „Jejich obličeje, … lidí, kteří vychovávají děti, chodí do práce, aby přinesli domů obživu, … jsou pro mě svatou tváří církve, Božího lidu.“ Církev tak nevnímal jako strukturu nebo autoritu, ale jako vztah. Jako místo, kde má každý své jméno a příběh.
Víra, která hledá dialog
Pontifikát Františka přinesl také zásadní posun v mezicírkevních vztazích. Dialog s muslimy, židy, pravoslavnými nebo nevěřícími nevedl z pozice moci, ale pokory. Vycházel ze zkušenosti života v Buenos Aires, kde různé náboženské komunity sdílejí každodennost. „Společně s našimi staršími bratry ve víře jsme potomky praotce Abraháma a Izáka, jehož jméno doslova znamená Ten, který se směje.“ František odmítal zjednodušující dělení světa na dobré a špatné. Vždy mluvil o komplexitě, o důstojnosti každého. O nutnosti jednat, ne soudit. Snad nejsilněji se jeho vize „církve na okraji“ ukázala v okamžiku, kdy z řeckého uprchlického tábora Moria přijal dvanáct migrantů do Vatikánu: „Rychle jsme si od nich vzali doklady, obstarali řecká a italská víza a o tři hodiny později byli všichni na palubě letadla do Říma, hosté Vatikánu a Komunity svatého Egidia. Během letu mi vyprávěli své příběhy, životy lidí, kteří ztratili vše – domov, práci, vzpomínky.“
Odkaz, který zůstává
František nikdy necitoval dogmata, když mluvil o spravedlnosti. Raději mluvil o matkách z Argentiny, které hledaly své děti, o švadlenách, o kapucínech… Jeho smrt ukončila jednu epochu církve. Ale otázka, kterou zanechal, zůstává: Má být církev institucí, nebo domovem? Jak k Františkovým myšlenkám i činům bude přistupovat nově zvolený papež, prozradí nadcházející měsíce.
publikováno: 2. 6. 2025
