Friedrichu Merzovi se za krátkou dobu podařilo Německo v Evropě i ve světě znovu zviditelnit a probudit z letitého zimního spánku.
Zanedlouho to bude přesně měsíc, co se stal Friedrich Merz desátým kancléřem Spolkové republiky. Jeho nástup do úřadu byl kostrbatý, zvolení v parlamentu se podařilo až na druhý pokus, což se ještě nikdy předtím nestalo. Nebylo málo těch, kteří v tom viděli symboliku či snad zlé znamení, že v podobně nesuverénním duchu se bude odvíjet i jeho působení v čele vlády.
Navzdory tomu nebo možná právě přesto už Merz dokázal za těch několik týdnů v čele vlády změnit způsob, jak zahraničí nahlíží nejenom na něj osobně i na Německo jako takové. S trochou zjednodušení se dá konstatovat, že nový kancléř probudil zahraniční politiku své země z určitého zimního spánku. V tom se ocitla především během éry jeho sociálnědemokratického předchůdce Olafa Scholze. Příkladem může být slovní spojení „German Vote“, které se za uplynulé tři roky stalo v Bruselu často frekventovaným pojmem. Šlo o synonymum německé nerozhodnosti nebo přešlapávání na místě, hlavně kvůli tomu, že Scholzova vláda se nedokázala v řadě věcí shodnout na společném postoji, a tak se při hlasování raději zdržela.
Zmíněná letargie už ale začala přísně vzato před nástupem Scholzovy „semaforové koalice“ a byla příznačná i pro poslední roky vlády Angely Merkelové. I ona ztratila v poslední čtvrtině své 16leté éry hodně z někdejší dynamiky, s níž se v roce 2005 ujímala jako vůbec první žena nejdůležitějšího politického úřadu v zemi.
Merz, o němž se nejenom před volbami ale i krátce po nich říkalo, že k jeho největším nevýhodám patří, že nikdy nevykonával žádný vládní úřad, ale ve skutečnosti dlouho neotálel. Už krátce po volbách, takže ještě před nástupem do úřadu, navázal spojení s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem. To vzbudilo jistou naději, že pověstný německo-francouzský motor, který v posledních letech příliš nefungoval, by mohl začít znovu pracovat.
Merz také nenechával nikoho na pochybách, že je to on, čili spolkový kancléř, kdo chce řídit německou zahraniční politiku. Již při jednáních o vzniku své vlády a rozdělování ministerstev kladl důraz na to, aby budoucí zahraniční vystupování vlády „bylo z jednoho těsta“ („Aus einem Guss“) a neznamenalo tudíž oslabení jeho role jakožto šéfa vlády. Proto Merzovi křesťanští demokraté poprvé po šesti desítkách znovu obsadili pozici ministra zahraničních věcí, čímž se kancléřův manévrovací prostor ještě zvýšil. Najednou totiž nebyl nucený brát v potaz případné odlišné postoje a ambice šéfa diplomacie.
Jako kancléř se pak Merz okamžitě připojil k úsilí Macrona a Starmera ohledně Ukrajiny, jejímž nejviditelnějším projevem byla jejich společná cesta do Kyjeva.
Pak ale přinesly minulé týdny několik situací, kde naopak překvapil. Tady stojí především za zmínku dvě vyjádření. První se týkalo nesolidárního chování některých členských států Evropské unie, jmenovitě Maďarska a Slovenska. Kritizoval jejich zdráhavý až otevřeně odmítavý postoj ke společným iniciativám Evropské unie ve vztahu k Ukrajině na straně jedné a Rusku na druhé straně. Merz celkem bezostyšně prohlásil, že je nepřípustné, aby malá menšina vnucovala své postoje většině. A také dal najevo, že zmíněná většina má nástroje, jak se bránit – třeba tím, že oběma zemím zmrazí peníze z unijních fondů v důsledku řízení o možném porušení principů právního státu. Hlavně na Slovensku to vyvolalo velmi silnou a podrážděnou repliku premiéra Roberta Fica. Možná mu ale vadilo ze všeho nejvíc, že kancléř největší členské země Evropské unie vyjádřil svůj názor veřejně a nikoli v zákulisí, jak to pravděpodobně v podobných situacích dělávali Merkelová a Scholz, nýbrž naprosto otevřeně.
Druhé vyjádření ale možná způsobilo ještě větší rozruch. Merz se totiž nečekaně kritizoval Izraele v souvislosti s postupem jeho armády v Pásmu Gazy, kdy odsoudil s tím související dramatickou humanitární situací tamního civilního obyvatelstva. To bylo pozoruhodné. Jednak byli dosud všichni Merzovi křesťanskodemokratičtí předchůdci jako kancléři vůči Izraeli a jeho blízkovýchodní politice shovívaví. Byla to Angela Merkelová, kdo před lety označila zachování existence Státu Izrael za německý státní zájem. Pravdou je, že izraelští premiéři mívali v minulosti v Bonnu a později v Berlíně vždy otevřené dveře. Za další, i sám Merz koneckonců ještě po volbách prohlašoval, že chce pozvat izraelského premiéra Benjamina Netanjahua do Berlína, navzdory tomu, že na něj Mezinárodní soudní tribunál vydal zatykač a německé úřady by ho tudíž měly správně hned po přistání zadržet.
Najednou zaznívají z Merzovy strany hlasy, požadující zákaz dodávek zbraní Izraeli, stejně tak zrušení dohody o přidruženém členství Izraele v Evropské unii. Samotný kancléř tlakům, aby se připojil, zatím odolává, je ale otázkou času, jak dlouho to ještě vydrží. Právě obavy z toho, aby Berlín nezůstal ve věci podpory Izraele v Evropské unii izolovaný, a nedocházelo tudíž opět něčemu, co býval v minulosti „German Vote“, je možným vysvětlením, proč je jinak agilní spolkový kancléř právě v této záležitosti hodně zdrženlivý.
publikováno: 2. 6. 2025
